Opel Corsa OPC | Autíčkářova garáž

„Já bych si nikdy nekoupil auto starší, než deset let“, vytanula mi na mysli hláška jednoho automechanika, který mi dělal v hlubokém pravěku poradce při nákupu prvního auta a nad Renaultem Clio 1.8 16V, jemuž tehdy technický průkaz připisoval věk 14 let, se jen nesouhlasně poškleboval. Proč o tom mluvím? Do Autíčkářovy garáže zaparkoval Opel Corsa OPC. Tomu bude deset let až příští rok a stal se tak jednoznačně nejmladším autem, které jsem kdy vlastnil. A tedy i prvním vehiklem, kterým jsem po 11 letech naplnil dobrou radu onoho dobrého muže, na kterou jsem si za celou dobu ani jednou nevzpomněl. Proč právě Corsa? Jako obvykle mě k ní nedovedlo nic jiného, než kombinace automobilového děvkařství a dobré nabídky. Tenhle konkrétní černý hot hatch mi v inzerci nějak padl do oka a vzhledem k nastávající zimě a potřebě každodenní mobility jsou jeho relativní mládí a rezuvzdornost velmi vítané vlastnosti. Srdce sice volalo po nějaké zadohnané a stylovější věci (co kdyby náhodou potřetí během uplynulých pěti zim napadl sníh a dalo se driftovat? ), ale Corsa nakonec zřejmě poslouží rozumněji.

Corsár generace D byl představen v roce 2006 a jeho ostrá varianta OPC přišla v zápětí, o rok později. Zkratka OPC tehdy byla použita v souvislosti s oplím supermini poprvé. Ostré Opely vždy nesly na zádi písmena GSI a také čtvrtá generace Corsy se ve specifikaci GSI vyráběla – už však nešlo o vrcholnou variantu, ale jakýsi warm hatch. Roli alfa predátora převzalo právě OPC, což je zkratka pro Opel Performance Center a russelsheimská automobilka ji začala používat v novém miléniu.

Corsa OPC dostala pod kapotu přeplňovanou šestnáctistovku Z16LER s nepřímým vstřikem a výkonem 191 koní, přepracovaný podvozek, jež jí o 15 mm přiblížil silnici, silnější stabilizátory, brzdy a docela výrazný bodykit se spoustou falešných sobů, průduchů a difuzorů. Malý Opel s velkým srdcem tedy není žádný beránek v rouše vlka, nýbrž své postavení dává viditelně najevo… Na první pohled to celé nevypadá zle, ale čím déle auto mám, tím méně se mi líbí. Vlastně spíš nelíbí… Moc masy nad koly, moc tvarů futuristické ledničky.

První dojmy

S Corsou jsme spolu zatím nakroutili jen pár stovek kilometrů a vzhledem ke stavu pneumatik a kol, na kterých jsem ji koupil, se jednalo o cestování ve spíše klidném tempu. Nakopnutý zadní disk, menší boule na pravé přední pneumatice a nehezký zásek na levé zadní je trojkombinace, kterou člověk se zdravým rozumem nebude pokoušet a raději pokorně počká, než dorazí nová kola. Už teď ale mohu říct, že Corsa OPC má jednu vlastnost, kterou je na poměry třídy hot hatchů výjimečná – výbornou pozici za volantem. Skořepiny od Recara jsou stejné, jaké je možné nalézt například v Cliu RS třetí generace. Zde jsou však ukotveny o řádný kus níže, takže se ani náznakem nedostavuje pocit záchodového posedu. Volant pak lze posouvat vpravdě úctyhodném podélném rozsahu, takže ve výsledku si můžete dopřát pozici, která se blíží pracovišti pilota WRC a garantuju vám, že toto vážně chcete. Tady Corsa s velkým náskokem překonává všechny hot hatche, které jsem doposud mohl poznat. 

Zbytek interiéru už tak slavný není. Četl jsem si pro zajímavost nějaké dobové recenze a ve většině převládají pozitivní dojmy. Nevím, zda klavírní lak a modré doplňky tak rychle vyšly z módy, nebo jen testeři neměli velké nároky, ale ve mě interiér vyvolává ryzí pocit levného auta. Tím spíš, když je zapláva plastů podpořena zpracováním, které bylo pro Oply začátku nového milénia typické, tedy nevalným… 

A hned v závěsu se dere další dojem. Vysoká Corsa je totiž ideálním příkladem bobtnání segmentu malých aut. Přesednete-li do ní z Corsy C, nebo nějakého jiného malého auta devadesátých let, budete mít spíš pocit, že jste nastoupili do menší dodávky než auta do města, jak je prostor veliký. Dominantou interiéru je volant. Má nahoře krásný modrý pásek (v mém případě měl, už ho někdo ošahal) a dole plaketku OPC z falešného hliníku. A navrhoval jej člověk, pro kterého byl kruh překonaný tvar vhodný zavržení, o čemž bude podrobněji řeč v některém z dalších pokračování povídání o Corse. 

Malý prskal

Srdcem ostrého hatchbacku musí být pořádný motor. Přeplňovaná šestnáctka rozhodně je pořádný motor. Minimálně v kontextu vajíčka, které na váze ukáže zhruba jeden a čtvrt tuny. 191 koní a 230 Nm (při overboostu až 260) působí velmi živě za každých okolností. Šestnáctce nedělají žádný problém ani ty nejnižší otáčky a slušně se sbírá už když ručička ukazuje zhruba 1.200. Pro běžný život v příměstském prostředí úplně stačí rozsah 1.500 – 2.000. Čekali byste typický nudný turbomotoří projev se silným spodkem a středem, ale tupým vrškem? Ha! Chyba. Motor se rozhodně vyplatí točit až k 6.000, protože nahoře jede nejlíp. Není to žádná výrazná špička, ale slušný šťavnatý vršek bez odchodu ze scény rozdhodně ano. S projevem jsem prozatím spokojený, z dynamiky snad i nadšený. Corsár umí pelášit velmi hbitě, hodnoty aktuálního výkonu se díky štědré vlně točivého momentu nacházejí vždy v příjemných sférách, což se v reálném životě vždy hodí. A co ten prskal? Předchozí majitel nebyl spokojen s nevýrazným zvukem sériového výfuku, takže nechal odstranit středový tlumič. Musím říct, že to bylo dobré rozhodnutí. Drzému spratkovi jde k charakteru, když si ve vysokých otáčkách při přeřazení nahlas zachrchlá.

To by na úvo mohlo být vše. Příště už budou v podbězích fungující kola, takže si podrobněji probereme jak se OPC cítí na okresce i v každodenní městské rutině a určitě i kopu dalších praktickcýh poznatků z dlouhodobého provozu. No a snad budou i fotky, které jsem doposud ostudně nepořídil… Prozatím si musíte vystačit s pressovkami.

PS: Na povídání o té modré věci na poslední fotce v galerii, která nemá znak Opel a ve jméně jí figuruje Ragnotti, se můžete těšit v neděli ;)