O štok výš: Z historie třípodlažních autobusů

Dvoupodlažní autobusy už tu jsou více, než století, zdalipak vznikly i nějaké vozy, které tento osvědčený koncept multiplikovaly a přidaly další patro? Myšlenka je to stará prakticky jako autobusy samotné, J. K. Rowlingová rozhodně nebyla první, kdo ve své fantazii postavil “tripledecker”. Ale existoval reálně nějaký běžně provozovaný vůz, který by nabídl cestujícím výběr ze tří “palub”? Odpověď není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. 

1926 – Continental dreidecker bus

Pusťme se tedy do této problematiky pěkně chronologicky. Obrázek výše je pravděpodobně nejstarší realistické vyobrazení třípatrového autobusu. V hlubinách internetu naleznete spoustu erudovaně se tvářících článků, které přísahají, kterak tento autobus jezdil na trase mezi berlínským vlakovým nádražím a centrem města, jiné se drží zkrátka a udávají, že vůz fungoval pouze v testovacím provozu. Žel realita je ještě prostší – žádný takový autobus nikdy neexistoval. Fotografie je fotomontáž a vyšla v dubnu 1926 časopise Echo Continental (věstník do dnešních dnů dobře známého výrobce autodílů Continental AG) a který oznamoval spuštění testovacího provozu prvního třípatrového autobusu postaveného (jak jinak) inženýry z Continentalu. Šlo ale o aprílové číslo plné dalších “neuvěřitelných” zpráv, třípatrák v Berlíně je tak jen nevinný žertík, který dodnes čas od času splete nepozorného internetového badatele. 

1931 – Vierstocker bus

Continental zřejmě svým počinem inspiroval list Berliner illustrierte zeitung, kde prvního dubna 1931 vyšel článek o prvním světovém čtyřpatrovém autobuse. Onen původní článek se mi bohužel nepodařilo dohledat, ale narazil jsem na archivovanou zmínku z novin Milwaukee Sentinel ze 17. května 1931. Tam se taškařici berlíňanů věnuje krátká zpráva, která přeložena zní zhruba takto:

“Po zveřejnění fotografie přišly do redakce tisíce dopisů dotazující se, kde je čtyřpatrový autobus k vidění a požadující více informací, například kolik osob vůz usadí, jak rychle jezdí a kolik stojí jeho pořízení. Někteří čtenáři také upozorňovali, že se vůz nevejde pod mosty ani pod dráty elektrického vedení. Zástupy milovníků kuriozit pak několik dní přicházely do areálu garáží, kde se na noc parkují autobusy hromadné dopravy. Kancelář ředitele místních autobusových linek je zaplavena žádostmi o svezení v netradičním autobuse.” 

Na zakladě dvou výše popsaných případů by se skoro nabízelo očekávání, že první skutečný neaprílový třípatrák vznikne právě v Německu, ale není to tak. 

1932 – Lancia Autoalveare

Srdce každého správného petrolheada může zaplesat, protože první třípatrák byla Lancia. Model Autoalveare vznikl v jediném exempláři a zajišťoval luxusní a na svou dobu rychlou dopravu mezi Římem a Tivoli. Na palubu netradičně tvarovaného vozu se vešlo 88 cestujících usazených do pohodlných křesel. Zajímavostí je, že ve třetím podlaží nebyla, jak bych očekával, první třída, nebo místa pro VIP cestující, ale kuřácký salonek. Inu, taková byla doba. Kromě dostatku místa na kouření vůz disponoval i kotcem na přepravu psů. Dosahoval na poměry tehdejších autobusů poměrně slušné rychlosti 45 kilometrů za hodinu. V galerii najdete výstřižek z dobového časopisu Popular Mechanics který se vozu věnuje. Pokud máte zbytečných pár desítek minut, doporučuji si ale prolistovat celý tento magazín. 

1987 – Peacemaker

Uplynulo půlstoletí a na třípatrové autobusy se, zdá se, až na občasné fotomontáže, úplně zapomnělo. Vlastně ani Peacemaker, obytný autobus mezinárodní konfederace křesťanských náboženských společenství Twelve Tribes, není tak úplně plnohodnotný třípatrák pro cestující. Ale nemusí pršet, stačí když kape. Peacemakery vznikly hned dva, jeden dvou a jeden třínápravový, ale jen druhý jmenovaný je v interiéru uspořádán tak, že má v jednom místě skutečně tři patra nad sebou. Dole je kuchyň, uprostřed a nahoře pak ložnice. Autobus vznikl kombinací seriového autobusu GM motor coach, na který je nahoru přivařena vrchní část kabiny vyhlídkového General American Aerocoach, která se vyznačuje bohatým prosklením. Výsledek je velmi baculatá abominace lakovaná do hnědobéžova. Skutečně bizarní je interiér vozu, kde najdeme kilometry koberce a spoustu masivního dřeva. Samozřejmě v obligátní hnědi. O náboženských kultech si myslím své, ale nutno říci, že tenhle, jehož specifikum je stavba zakázkových divnobusů patří rozhodně mezi ty neškodnější a zajímavější.

2004 – Knight bus

Třetí funkční exemplář pochází z Velké Británie. Vznikl jako rekvizita k natáčení Harryho Pottera, ale posloužil i jako pojízdný reklamní poutač. Fialový “záchranný autobus” má samozřejmě základ v klasickém Routemasteru, který byl rozříznutý podélně vejpůl a doprostřed dostal vevařený na míru připravený díl. Vůz je plně pojízdný, funkční, podle řidičů, kteří se dostali za jeho volant, se nechová příliš rozdílně od klasického dvoupodlažního vozu. V současnosti je autobus vystavený v muzeu Universal Pictures, udržují ho tu v provozuschopném stavu a čas od času vyrazí na speciální jízdu.

S Knight busem jako by si lidé a světová média znovu vzpomněla, jaká je to taškařice si hrát s fotomontážemi. Znovu se roztrhl pytel s aprílovými zprávami. 1. dubna 2012 informovala novozélandská společnost InterCity Coaches o nasazení speciálních třípatrových Scanií, shodou okolností ve stejný den ohlásila redakce londýnského deníku Standard, že třípatrové autobusy pomohou se zvládnutím dopravy během olypijských her. 

Bohužel, třípatrový autobus, který by vozil cestující na pravidelné lince vlastně reálně nikdy nevznikl. Nejblíže k němu měla asi výše zmíněná Lancia, jenže kritickým pohledem mi nezbývá, než uznat, že nejde o třípatrák, ale spíše dvoupodlažní autobus se zvýšenou zadní částí. Důvody, proč vysoké vozy nebrázdí silnice jsou asi nasnadě. Od problémů plynoucích z vysoké stavby a tím nemožnosti podjíždět mosty a elektrické vedení, přes diskutabilní bezpečnost, vysoko položené těžiště a s tím spojenou horší ovladatelnost až po cenovou náročnost vozů a fakt, že je vlastně jen velmi málo míst, kde by lépe neposloužil delší autobus, dva vozy za sebou, nebo třeba vlak.

Rozloučím se dnes zdařilou videomontáží, kterou také nejeden článek označil za skutečný autobus. Nenechte se ale mýlit, jde jen o zdařilou hříčku, která prý šikovnému autorovi zabrala asi 4 hodiny editování.