Jaguar Classic Works postaví 25 zbrusu nových D-Type

Nedávno jsme se v nich virtuálně projeli do sytosti. Vyzkoušeli jsme jaké to je svírat v rukou ten tenký kovový tříramenný volant a ochutnali pocit, který zažíval Mike Hawthorn na předlouhé Mulsanne straight. Byla to šílená rychlost. D-type uměl dosáhnout bezmála 300 km/h. A takto se s nimi od roku 1954 závodilo v Le Mans. Kolo, co kolo musel pilot držet plný plyn na vytočenou čtyřku a najít ten nejzazší bod, který ještě umožnil kotoučovým brzdám od Dunlopu zastavit do pravoúhlé šikany Mulsanne. Ta se projížděla dokonce na jedničku. D-type měl dlouhé převody.

Každý z oněch sedmdesáti pěti exemplářů Jaguaru D-type má svůj vlastní příběh. Kupříkladu ten s poznávací značkou „OKV2“. Poprvé závodil se Stirlingem Mossem a Peterem Walkerem v Le Mans v roce 1954. Byl nejrychlejší v kvalifikacích a současně ze všech tehdejších aut ze startovního roštu dokázal vyvinout maximální rychlost 172 mph. Bohužel byl tento vůz toho roku ze závodů diskvalifikován. Načerpal palivo s nečistotami a ucpal se mu palivový filtr. Výměna trvala příliš dlouho. Dokonce to celé tehdy mohla být i sabotáž, jelikož v tehdejších pravidlech platilo, že palivo dodával jen přímo pořadatel závodu 24 h Le Mans a to každému závodnímu týmu stejné. OKV2 bylo nepochybně nejrychlejším vozem v závodě onoho roku. Určitě mohlo a dle mnohých zúčastněných, vlastně mělo vyhrát.

Následující období zůstalo v péči týmového testovacího jezdce, Normana Dewise. Bylo to tedy nadále vývojové auto pro přípravu na další závody. Dewis v tomhle D-typu prakticky žil, odpracoval si v něm své hodiny asi tak jako vy sedíte za vaším notebookem v otáčecím kancelářském křesle. Následující sezónu vyhrálo a triumf se povedl zopakovat i v roce 1956. V roce 1957 Jaguar obsadil druhé, třetí a čtvrté místo. Za jeho volantem se vystřídalo mnoho tehdejších závodních hvězd. Byl to Stirling Moss, Peter Walker, Norman Dewis, Peter Whitehead, Tony Rolt, Ken Wharton a Duncan Hamilton. Slavný Mike Hawthorn řídil jiný D-type, opět zase se svým osobitým příběhem.

Dnes je tento konkrétní D-type stále ve skvělé kondici a projíždí se se svým majitelem po kalifornských horských silnicích. Auto je součástí výstav a veteránských akcí a jeho současný majitel kdysi pro magazín Petrolicious prohlásil, že je velmi hrdý na to, že v něm za ta léta vlastnictví asi ujel nejvíc kilometrů ze všech těch dobových závodních es padesátých let. Vždycky mě to nesmírně potěší a skoro i dojme, že takové auto je používané přesně tak, jak jeho tvůrci zamýšleli. Stejně to není majitel, ale převozník. Všichni majitelé automobilů nesoucíh svůj příběh jsou jejich převozníci, zajížděči a společníci. To auto tu bude pořád a jeho příběh se bude psát dál nehledě na majitele. Příběh se doplňuje každou jízdou v něm. Jakmile se jeho šestiválcové srdce rozbuší, garáž se otevře a se zařazenou jedničkou D-type vyrazí kupředu v ranním rozbřesku směrem k opuštěným horám.

Jaguar Classic Works se nyní rozhodl vyrobit a prodat nedočkavým zájemcům 25 zbrusu nově postavených Jaguarů D-type. To nejsou repliky. Zrovna jako před dvěma lety postavili ztracenou sérii několika kusů produkčního XKSS a E-type Lightweight ročníku 1963, vzniknou další nové D-typy. Jsou to ručně stavěné vozy vyrobené zcela podle původního plánu. Jejich motory 3.4 litru s třemi karburátory Webber se teprve rozezní. Jejich piloti hledící na rychle ubíhající svět před sebou zpoza nízkého plexiskla budou teprve muset onen příběh D-typu napsat. Je to výzva a já se vsadím, že ani Dewis, ani dnes již dávno zesnulý geniální inženýr Jaguaru Malcolm Sayer by proti nápadu postavit nové D-typy šedesát let poté, nic neměli. Možná noví majitelé nedostanou hned pozvánku na závody „Goodwood Members Meeting“, ale vsadím se, že i tak si své nové D-typy maximálně užijí a ta auta se za čas opět budou pyšnit zajímavým příběhem, jako ty přeživší originály.

Foto: Jaguar Classic Works press foto