IstanbulTrip: Epilog

Z jednoho úhlu pohledu mě obrovským způsobem mě těší, že jsme to dokázali. Dojet v 28 let starém autě (které navíc tři měsíce před odjezdem skoro přeskočilo svodidla na D1) až do největšího města Evropy a pak zase zpět, přes Transfagarasan a jiné kusy nádherné přírody. Je to vlastně něco, co se povede málo komu, osobně neznám nikoho, kdo by něco podobného dokázal. Jenže osobně znám taky velmi omezený počet lidí. A když se nad tím trochu víc zamyslím, napadá mě: „A proč by to nemělo jít..? Celá cesta je přece po asfaltu, všude je civilizace a benzínky.. Proč by to vlastně nemělo jít?“

Když jsme dorazili zpět do České republiky, začal jsem si googlit něco víc o MongolRally, o níž se zmiňoval Igor v Istanbulu. „Motoring stupidity on a global scale.“ A opravdu, každý rok startuje okolo 100 posádek, které auty podobné kvality nebo věku jako BMW E30 vyrážejí na cestu z Londýna do Ulanbataru v Mongolsku. A co víc, najdou se i frajeři, co na stejnou cestu vyjedou v limuzíně od Roveru. Co může být horšího na takovou cestu? A dojedou. Sice po cestě zlomí obě poloosy a pár dalších věcí, natřou střechu na bílo, aby v autě nebylo takové horko, ale dojedou. Takže si ve výsledku připadám, že jsem vlastně tak moc nedokázal. Je to jen o úhlu pohledu.

Druhý úhel pohledu je, že se věci vážně můžou podělat. To, že se na Tříce nepokazilo vůbec nic (až na přední blinkr, zato ten se podělal asi 15x), je svým způsobem štěstí. Na Pandě tomu bylo naopak, měli jsme i trochu smůlu. Nikdy v životě jsem neviděl explodovat diferenciál a dost možná to už nikdy neuvidím. Ani nijak nehučel nebo nedělal jiné pazvuky –  a ještě na Toyotě Previi, která je známá pro mechanickou robustnost. Nicméně, kam mířím, je, že celý příběh IstanbulTripu nebyl jen takový, jaký jsem vám jej popisoval v předchozích dílech. Z velké části to byl totiž příběh Pandy.

Když jsme se na začátku léta pouštěli do opravy Pandy, tak jsem opravdu nevěděl, jestli to zvládneme. Sundavat hlavu motoru na autě s motorem uprostřed pod podlahou je poměrně náročný úkon i pro servis, natož se o to samé pokoušet na parkovišti před paneláky. A aby toho nebylo málo, při výměně těsnění pod hlavou byl zjištěn tragický stav řetězového rozvodu, museli jsme se pustit i do jeho výměny. Postupně se sundavaly věci, vymýšlelo se, jak co udělat. Nejprve se muselo říznout pilkou do podlahy, aby byl přístup ke šroubu držícímu kryt. Když už to vypadalo nadějně, tak se zjistilo, že rozvody opravdu bez demontáže motoru vyměnit nejdou. Sundání motoru ale nepřicházelo v úvahu, takže došlo na radikální řešení, vzal se battery-pack normálně sloužící jako záložní zdroj rodinného domu, měnič na 230V a šlo se na věc. Rozpůlili jsme boční kryt motoru, aby se konečně přední kryt dal sundat.

A pak se začalo skládat. Nastavit rozvody, složit, utěsnit, nastartovat, rozložit, přenastavit rozvody, dotěsnit, nastartovat, rozložit, nastavit vůle ventilů, složit, nastartovat, rozložit, dopnout dělené ozubené kolo na rozvodech, složit, nastartovat.. a tak dále. Všechno na parkovišti, v letních vedrech a bez velkých zkušeností nebo elektřiny. Postupně jsme se posouvali od jednoho problému k dalšímu a vždy, když se objevil zádrhel, vymýšlelo se, jak jej vyřešit, až jsme ho nějak vyřešili. Pokud to nefungovalo, tak jsme ho vyřešili jinak. A tak pořád dál, dokud Panda znovu nenastartovala a my jsme nebyli spokojení. A povedlo se. Překonali jsme všechny problémy, co vedly k cíli. A pak jsme vyjeli do Istanbulu. Jak jednoduché, že? :)

Jelikož jsme auto doskládali poměrně narychlo a před odjezdem ujelo jen pár desítek km, panovaly tak trochu obavy, jestli to opravdu zvládne, jestli jsme na něco nezapomněli. Pak Panda zvládla maďarskou dálnici v poměrně svižném tempu a já si říkal, že je všechno v nejlepším pořádku. Že to prostě zvládne do Istanbulu a zpět. Jenže ono ne. Situace tomu chtěla jinak a stalo se, co se stalo.

Zpětně mi celá Panda připadá jako promarněná příležitost na životní zážitek. Vše bylo skvěle připraveno, měli jsme dokonalé auto s duší a příběhem, které jsme velmi pochybným způsobem opravili, a ono fungovalo. Dojeli jsme do Bulharska a pak vybuchnul diferenciál a já jsem si úplnou náhodou vezl náhradní diferenciál na Třícu. Jako kdyby to tak mělo být. A pak jsme se na to vykašlali, vyřešili to nejrychlejším možným způsobem a jeli dál. Málo mi bylo platné, že jsem tvrdil, že tam ten diferenciál dokážeme nějak nabastlit. Byl jsem jediný, kdo chtěl cokoli jiného než se Pandy rychle zbavit. Zpětně se zdá, že než bastlení diferenciálu na místě, by bylo mnohem rozumnější Pandu někde u někoho schovat a pak, po návratu do ČR, se pro ni vrátit s diferenciálem v kufru. Finančně i časově se to jeví jako nejrozumnější řešení s nejjistějším výsledkem.

Ale teď je velmi jednoduché říct, že jsme udělali chybu. Narážíme tím na filozofickou otázku, jestli vůbec existuje špatné rozhodnutí. V okamžiku, kdy jsme se rozhodovali, jsme vycházeli z nějakých skutečností a emocí (jsme někde v totálním zapadákově v Bulharsku, jsme unavení, naštvaní a spěcháme) a na základě těch jsme se rozhodli tam Pandu nechat, v ten okamžik to tedy nebylo špatné rozhodnutí. A nejde ani jednoznačně říct, že bych já byl skálopevně přesvědčen o tom, že Panda jde opravit a že je to správná věc. Taky by se mohlo stát, že po dvou dnech oprav by sice jela, ale během dalších 100 km by se podělalo něco jiného. To už nikdy nezjistíme.

Jediné, v čem jsme opravdu udělali chybu, bylo, že jsme si nedali alespoň pár hodin na rozmyšlenou. Jen chvíli sedět a přemýšlet, co dál. Možná bychom dokázali situaci řešit s menším množstvím emocí a ve výsledku lépe. Ale i tohle je obrovská a cenná zkušenost.

Snad jen doufám, že ještě budeme mít příležitost zažít něco podobného a rozhodnout se s větší rozvahou. Ale tomu se dá jít naproti. Tak v Mongolsku nashledanou.