Hyundai Tucson 1,6 CRDI MHEV: Lehké úpravy v rámci trendů

Tucson jsme sice na Autíčkáři testovali už mnohokrát, já jsem se mu ale vždycky nějak vyhnul. Přitom ta současná generace vzbudila při svém vstupu na trh zasloužený rozruch. Zdála se nám tehdy ostře řezaná, futuristická a moderní, což oproti předchůdci tvarů ocumlaného bonbónu dozajista platilo, avšak takhle s odstupem se mi zdá, že čas ty šokující hrany dost obrousil a Tucson vlastně nijak zvlášť nevybočuje ze současné konfekce. Drobný facelift letošního roku tak křivky zase trochu přiostřil. Zvenčí se změnily nárazníky a ozdobné lištičky, zkrátka plastikové díly. Na plechařinu se nesahalo, jak už to u těchto dílčích modernizací bývá. 

Líbí se mi úprava masky chladiče s integrovanými světlomety. Bývaly tu takové trojúhelníčky, na výšku čtyři, teď tu jsou větší kosodélníčky, na výšku tři. Vypadá to moderněji a méně uhlazeně, což myslím vozu prospělo. Vzadu se až na trochu agresivnější tvarování spodní části nárazníku nezměnilo nic, zůstala tu tak efektivní spojená linka světlometů i výrazný spoiler pod kterým se šikovně ukrývá shora namontovaný zadní stěrač. Modernizace se zkrátka celkem povedla, autu prospěla, tak to má být. 

Velké změny nastaly v interiéru. Ten je zcela přepracovaný ve stylu, který nastolil model Ioniq 5 a postupně je s různými menšími, případně většími úpravami implementován i do dalších modelů značky. A jak jsem vnější úpravy vozu pochválil, uvnitř to tak snadno nepůjde. Pojďme na to popořadě. V rámci minimalistických trendů je tu teď totiž jeden dlouhý obdélník spojující dva displeje. A když se podíváte na porovnání fotek níže, možná se vám podobně jako mě zasteskne po propracovaně do interiéru zapojených displejích předchozí verze. Všimněte si, jak pěkně navazovaly na zdejší křivky a nenarušovaly linii palubní desky. U novinky je prostě jen přišroubovaný obdélník.

Nebo třeba výdechy klimatizace – podívejte se, jak dříve elegantně navazovaly na linii dveří a stylově obtékaly přístrojovku, tato stylová linka se pak opakovala u spolujezdce a celé to trochu připomínalo devadesátkové Mustangy. Výdechy se navíc nacházely u horní hrany palubní desky, takže bylo možné je pěkně nasměrovat na obličej i tělo, nově foukají z o poznání nižší výchozí pozice kamsi do klína a na lokty. Design volantu předchozí generace sice nemusel sednout každému, byl trochu překombinovaný, ale strohá plastovitost nového mi připadá trochu odbytá a nemohu se zbavit dojmu, že tu zkrátka místy minimalismus už přerostl v lacinost. To ale není zdaleka jen problém tohoto Tucsona, je to trend prostupující mnoha vozy a kdo ví, možná si to trh žádá a já to nechápu a jen nadávám na mraky.

Aby bylo jasno, mrzí mě jen estetika, ergonomicky si novinka naopak trochu polepšila. Panel klimatizace, který byl dříve celý z dotykových nečudlíků dostal nově dvě praktická kolečka, řazení nesourodou řadou tlačítek na středovém tunelu se přesunulo na páku pod volantem, takže mezi sedadly vznikl nový prostor na bezdrátovou nabíječku a pod ní umístěnou velkou schránku, která schvátí i menší zavazadlo. Praktická je také polička před spolujezdcem, která mi připomněla podobně tvarovaný odkládací prostor ve starém Renaultu 25.

Místa je tu tak akorát, sedí se tu pohodlně a široká škála nastavení volantu, sedáku i opěradla poskytne ideální řidičskou pozici asi každému. Dost prostoru je i na zadních sedadlech, ten, kdo obsadí pravé sedadlo se navíc může účastnit oblíbené hry “posouváme sedačku spolujezdce tlačítky na jejím boku”, kterou nabízí všechna střední a velká SUV od Hyundai a Kie. Žerty stranou, reálně jde o velice příjemnou a praktickou funkci, kterou dříve oplývaly snad jen luxusní limuzíny. 

Pod kapotou modernizovaného Tucsonu jsem měl poměrně konzervativní pohon, totiž naftovou šestnáctistovku. Pravda – pomáhalo jí tu mildhybridní ústrojí, pohled do ceníku ale odhaluje, že si vůz lze překvapivě stále pořídit i bez něj. Rovných sto kilowattů výkonu putuje u přes sedmistupňovou dvouspojku na přední kola, příplatek padesáti tisíc za čtyřkolku tu tentokrát zůstal nezaškrtnutý. Ne snad, že bych to na zpevněných cestách na chování auta jakkoli poznal, jako většina středních SUV je i Tucson naladěný tak, aby řidiče spíše izoloval od dění venku, než že by měl snahu ho do řízení nějal zásadně zapojovat.

Výkonu je dost, dvouspojka se ale občas chová trochu nevyzpytatleně. Jsem spíše klidnější řidič a na můj vkus převodovka i při decentním zrychlení podřazovala zbytečně moc dolů. Nicméně hádám, že vzhledem k tomu, že oplývá učící funkcí, zvykli bychom si na sebe časem o dost lépe a vozy používané jako novinářské v tomto trpí na časté střídání řidičů. Podvozkově jsem také neměl výhrad, doby, kdy bývala SUV uskákaná, protože se tím kompenzovala vyšší světlá výška a náklony karoserie, jsou snad již definitivně za námi. Tucson zkrátka jezdí jako moderní dobře odladěné auto. Pravděpodobně si jeho projev nijak zvlášť nezapamatujete, ale taky vás nikde nevypeče. 

No a pak tu jsou naši oblíbení asistenti. A jestli čekáte, že to dopadlo jinak, než u ostatních testů značky, zklamu vás. I tady si přišla na své lepící páska. Hlídač rychlosti je stále ve městě v dobré polovině případů mimo mísu a pípá i když by neměl, asistent bdělosti nerozumí ani zúžením na dálnici ani tomu, když se vyhýbáte dírám a “zelený volant” vás vehementně cpe do prostředka pruhu i na úzké okresce.

Jasně, takhle to je i u většiny konkurentů, ale tam to jde většinou všechno vypnout jedním knoflíkem, případně je pípák alespoň tichoučký. Tady řve jak na lesy, obzvláště tedy ta bdělost, ta umí spolehlivě vzbudit děti na zadních sedačkách. Vypínání asistentů je stále zahrabané v nastaveních přístupných výhradně skrze středový displej, nejkratší cesta k vypnutí hlídače rychlosti je na čtyři úkony – jeden knoflík (otevře nabídku asistentů) a tři různá kliknutí na displej (vybrat čtení značek, posunou stránku dolů, zmáčknout vypnutí). A někteří “pomocníci” nejdou pro jistotu za jízdy vypnout vůbec.

Verdikt

Tucson prošel lehkou modernizací aby držel krok s dobou. Zvenku to dopadlo dobře, zevnitř tak napůl, ale bohužel se do něj také dostaly legislativně povinné asistenty, které moc nefungují, těžko se vypínají a dělají velký rámus. Jako u všech testů aut z koncernu Hyundai-Kia, i tady tedy musím konstatovat, že dokud vůz nedostane softwarový upgrade, který umožní editovatelným tlačítkem s hvězdičkou vypnout předvolené asistenty najednou bez dlouhého hledání v displeji, musíte buď počítat s relativně složitou předstartovní procedurou, nebo povolat do zbraně svého vnitřního kutila a buď odpojovat drátky, nebo přelepovat kamerky. Zní to sice divoce, ale dočkejme času. Buď to vyřeší přímo Hyundai, nebo se najde někdo šikovný, kdo to bude umět za nějaký drobák přes diagnostiku vypnout nafurt. 

Technické údaje

Motor: vznětový přeplňovaný čtyřválec  1,6 litru, mildhybrid
Výkon: 100 kW
Točivý moment: 320 Nm 
Převodovka: automatická sedmistupňová dvouspojková
Maximální rychlost: 180 km/h
Zrychlení 0-100 km/h: 11,4 s 
Pohotovostní hmotnost: 1620 kg 
Kombinovaná spotřeba (udávaná): 5,4 l/100 km
Základní cena: 899 990 Kč
Cena testované verze 1,6 diesel mild hybrid premium : 1 039 990 Kč