GM Futurliner: Posel pokroku a budoucnosti

Autobusy na Autíčkáři? Ale ano – vždyť po silnicích nejezdí jen mrštné roadstery a nadupadné muscle cary, ale i tihle dělníci silnic. Takový autobus ale nemusí být zdaleka jen nudný kvádr s řadou stejných oken. V historii najdeme nemálo různých zajímavých představitelů téhle autíčkáři možná trochu opovrhované kategorie. Myslím, že stojí za to si pár nejzajímavějších připomenout…

Píše se rok 1936 a spojené státy se už pomalu oklepaly z velké hospodářské krize. Životní úroveň obyvatel se pozvolna zlepšuje, osobní automobily se stávají součástí každodenního života obyčejných lidí a objevují se nové vynálezy zpříjemňující každodenní život, jako například televize, nebo různé kuchyňské spotřebiče. Moderní technologie si rychle nacházejí své příznivce, zvláště na malých městech na ně ale lidé často hledí s nedůvěrou. Není divu – zpravidla je znají jen z doslechu, nebo z novin. Možnost “osahat si” tyto výdobytky civilizace jim často zůstává zapovězena.

V roce 1936 tak vyráží napříč státy osm upravených vlaků Streamliner, jejichž vagony jsou upravené jako pojízdný veletrh Parade of Progress představující různé moderní výrobky. Tato kočovná výstava se setkává s úspěchem, problémem je ale nedostatečná železniční síť. Vlaky se dostanou jen do velkých měst, kde jsou prezentované produkty docela známé, menší obce ale zůstávají stále “bez osvěty”. 

Lokomotiva vlaku Streamliner vezoucí výstavu Parade of Progress v roce 1936.

O rok později tak zadává Charles Kettering, vývojový vedoucí koncernu GM známému designérovi Harley Earlovi zakázku na vytvoření speciálního výstavního autobusu. Zadání bylo poměrně komplikované. Vůz musel působit co nejfuturističtěji a neměl připomínat nic ze současné produkce automobilky a na jeho palubě muselo být dost místa pro zastavění muzejní expozice. V roce 1939 se tak na autosalonu v New Yorku světu poprvé představuje GM Futurliner. Vůz, který opravdu nepřípomínal nic, co by se dosud prohánělo po silnicích. A který si navzdory poptávce některých zákazníků nebylo možné objednat. Vzniklo jich jen a pouze dvanáct – všechny pro účely “Parade of Progress”.

Ač to tak na první pohled nevypadá, autobus byl poměrně kompaktní. S deseti metry délky a třemi a půl metry výšky zdaleka nepatřil mezi to největší, co se po druhoválečných silnicích prohánělo. Majestátní vzhled vozu propůjčoval poměr mezi šířkou a výškou karoserie, bohaté chromování spodní části a jasně rudé lakování. Jednalo se o učebnicový příklad stylu Art Deco na čtyřech kolech. Zadní nápravu poháněl dieselový čtyřválec spřažený s manuální převodovkou.  Dýchavičný agregát rozpohyboval vůz na mrzkých 60 kilometrů za hodinu, celý autobus se dle dobových svědectví neřídil příliš dobře. Řidič usazený ve skleněné (neklimatizované!) kupoli na přídi vozu neměl příliš dobrý výhled a kvůli vysokému těžišti se autobus velmi nakláněl. 

To ale vlastně zas tak nevadilo. To hlavní se totiž nacházelo mezi koly. Elektricky ovládané dveře přes celou boční stěnu se rozevřely a odhalily pokrokuchtivým kolemjdoucím interaktivní expozici představující některé z nejnovějších vynálezů a technologií. A co přesně se v celkem dvanácti vozech předvádělo? To si můžete přečíst v následujícím seznamu:

Vůz č.1 – “Miracles of heat and cold” vysvětloval, jak funguje klimatizace, lednička, mrazák, elektrické topení a fén. Byla tu také výstavka nejnovějších produktů firmy Frigidaire. V osmdesátých letech jeho stopa mizí a vůz je ztracen.

Vůz č.2 – “Our american crossroads” ukazoval moderní dopravní stavby, zabezpečovací techniku (semafory, závory) a prezentoval vize budoucnosti dopravy. Hlavním prvkem bylo velké mechanické pohyblivé diorama (něco jako modelová železnice). Vůz byl jako jediný celou dobu majetkem General Motors a je bezpečně uložen v depozitáři společnosti.

Vůz č. 3 – “Power of the air age” vysvětlovala funkci proudových motorů, dominoval tu vystavený průřez motorem Allison J-35 a další součástky. Některé z nich ale byly ze strachu z vojenské špionáže naschvál pozměněny. V současné době je zrestaurován do původní podoby a objevuje se na nejrůznějších výstavách.

Vůz č. 4 – “Diesel Power Parade” obsahoval pohyblivý model dieselelektrické lokomotivy. Jednotlivé části byly otevírací a plně pohyblivé a nechyběla se zde ani krátká expozice o budoucnosti vlakové dopravy včetně konceptů jaderných vlaků. Futurliner č. 4 se v šedesátých letech ztratil a podle některých pramenů je  pravděpodobně sešrotován. 

Vůz č. 5 – “World of science”  prezentoval různé vědecké objevy dvacátého století formou populárně naučných přednášek s praktickými experimenty. Ve voze zpravidla mluvili ti nejlepší z amerických univerzitních profesorů, šlo o velmi čestné místo. Vůz byl v 1978 jako vrak přestaven na odtahovku, dostal nový motor a prodloužený zadní převis. Poslední zmínka o něm je z roku 2016, kdy byl prodán v aukci neznámému majiteli za 400.000 dolarů. 

Vůz č. 6 – “Energy & Man” vysvětloval různé druhy získávání elektrické energie. Samozřejmě největší část si pro sebe uzurpovala energie atomová, která se zde profilovala jako jediná alternativa pro budoucnost. Ekologická, nevyčerpatelná a plná dechberoucí síly. Na tom se dodnes nic nezměnilo, jen společenská nálada se za ta léta změnila z vizinářské na zpátečnickou. Škoda. Fotografie vozu s expozicí se opět nedochovala, ale vůz samotný ano. V současné době patří společnosti Peter Pan Lines a má zelenobílý lak.  

Vůz č.7 – “Out of the city muddle” se zaobíral problematikou urbanismu a městského plánování. Pomocí pohyblivých dioramat vysvětloval potřebu sítě dálnic, koncept satelitního městečka a začínajícího trendu předměstí s nízkými domky. Po své výstavní kariéře sloužil jako doprovodné vozidlo závodního týmu z New Hampshire, v roce 1964 ale z důvodu poruchy končí na vrakovišti, kde bez hnutí stojí 20 let. V roce ho kupuje podnikatel Kendrick Robbins s plány udělat z vozu salátový bar. Renovaci ale vzdává a autobus stojí dalších 20 let v kopřivách. Poté ho prodává dalšímu majiteli, který ho pro změnu odstaví “jen” na dvanáct let, aby ho v roce 2017 prodal německé firmě Chrome Cars. Ti autobus zrenovovali a zůstává v jejich sbírce. 

Vůz č. 8 – “Around the farm house clock” představoval nejnovější technologie v zemědělství. Traktory, kombajny, zavlažovací systémy, ale i moderní pesticidy a hnojiva. Na rozdíl od některých jiných exhibicí byly všechny vystavené prvky popsány jednoduše, místy až trochu “dětsky”, aby je pochopili i farmáři, kterým často chybělo pokročilejší vzdělání. Dobové fotografie bohužel opět chybí. Během jedné z cest mezi městy do vozu nabouralo auto a tak část výstavního turné nedokončil. Později ho používala policie v New Hapshire a následně skončil jako poutač místního vrakoviště u silnice v Michiganu. Poté vystřídal několik majitelů, v současné době probíhá jeho velmi pozvolná renovace ve Švédsku.

Vůz č. 9 – recepce. Zde se prodávaly lístky na výstavu a sloužil i jako informační stánek, kde byly k dispozici vyškolené hostesky, které v případě dotazů rády odpovídaly kolemjdoucím. Kromě toho měl každý vůz svého přidruženého stevarda, který podával odborný výklad. Zpravidla šlo o čerstvé absolventy vysokých škol, o tuto práci byl velký zájem. Vůz samotný je zrestaurován a patří stejnému majiteli, jako “sedmička”. 

Vůz č. 10 – “Opportunity for youth/Three dimensional sound” prezentoval práci nejmladších vynálezců spojených států. Byla zde prezentace reproduktorů se stereofonním zvukem a před autobusem stával vítězný vůz klání mladých karosářů Fisher Body Craftsman's Guild contest. Ostaní finalisté soutěže dostali alespoň čestný modýlek na otočném podstavci v zasklené skříňce. Vůz je zrenovován a patří soukromému majiteli.

Vůz č.11 – “March of tools/Car is born”. Původní prezentaci ručního nářadí nahradila v roce 1953 pohyblivá zmenšenina výrobní linky General Motors. Po skončení výstavní kariéry ho čekal poměrně zajímavý osud. Prošel totiž rukama několika pouličních kazatelů a evangelistů, kteří z jeho paluby hlásali slovo Boží napříč spojenými státy. Poté vystřídal několik majitelů, kteří se o něj dobře starali a proto jde o jeden z nejzachovalejších kosků. V roce 2015 změnil majitele naposledy. Na charitativní aukci ve Scottsdale za něj anonymní kupující zaplatil čtyři miliony dolarů. Peníze z prodeje získala nadace pomáhající rodinám zesnulých vojáků. 

Vůz č. 12 – “Precision and durability” sloužil, stejně jako “vědecký vůz”, pro přednášky amerických profesorů. V tomto voze se předváděly převážně vojenské technologie. Podobně jako u leteckých motorů se ale i zde některé údaje schválě zkreslovaly, nebo uváděly nesprávně. Níže na fotografii probíhá prezentace funkce sonaru. Vůz se do dnešních dnů nedochoval. 

Autobusy absolvovaly jen dvě dlouhá turné. To první se odehrávalo mezi léty 1940 a 1941, kdy zároveň mělo pozvednout morálku veřejnosti při zuřící světové válce. Další, o poznání pompéznější a delší, přišlo na řadu o dvanáct let později, 1953-1956. Ve zlatém věku “atomové rodinky” se z výstavy stal obrovský hit a mnoho měst se ji pak snažilo i bez autobusů různě napodobovat. Rozličné “science fairs” mají díky tomu ve státech tradici dodnes. 

Sluší je ještě zmínit, že před druhým turné proběhla ve všech vozech změna hnacího ústrojí. Dýchavičný čtyřválec nahradil šestiválcový benzínový motor GMC určený pro vojenské náklaďáky s čtyřstupňovým automatem, díky čemuž se mohly autobusy rozjet už na celých 80 km/h. 

Nakonec ale pojízdné výstavě zlomila vaz právě technologie, kterou tak srdnatě prezentovala. Koncem padesátých let už totiž ve většině amerických domácností nechyběl barevný televizor a pro firmy bylo zajímavější investovat spíše do televizní reklamy, než do výstavnictví. V roce 1957 tak GM devět vozů prodává, jeden ukládá do depozitáře a dva věnuje policii státu Michigan. Tyto policejní vozy, pojmenované jako Safetyliner, pak ještě zhruba deset let křižují USA se zábavně-preventivními programy na téma “drogy jsou špatné”, “jezděte opatrně”, nebo “je fajn mít doma zbraně, ale raději je zamykejte před dětmi”. 

Z původních dvanácti Futurlinerů jich nakonec do dnešních dní přežilo devět. To není špatné skóre. A některé z těch tří chybějících dost možná ještě čekají na své objevení někde v zaprášené stodole. Sice to nebyly moc dobré autobusy, nenajezdily toho kdovíkolik a vzniklo jich jen dvanáct. I tak si ale myslím, že si společně s velkolepou výstavou na kolech připomenutí rozhodně zaslouží.

Technické údaje

Motor: naftový řadový čtyřválec GM, po roce 1953 řadový benzínový šestiválec GMC 
Převodovka: manuální čtyřstupňová, po roce 1953 automatická čtyřstupňová
Maximální rychlost: 60 km/h, po roce 1953 80 km/h
Délka: 10000 mm 
Výška: 3500 mm 
Šířka: 2400 mm 
Hmotnost: cca 14000 kg 
Kapacita: 3 osoby
Speciální výbava: dvě osvětlené prezentační komory s elektricky ovládanými dveřmi