Fiátkův zápisník: Za krásami Itálie

Nesnesitelné dusno pozdně červnového odpoledne rozčísne sem tam nějaká osamělá bouřka, ale marná sláva, ochlazení se nekoná, všechna voda se odpařuje téměř ještě před kontaktem se zemí. Takové počasí člověka pramálo vybízí ku psaní, dojmy jsou však čerstvé a odklady nežádoucí. Letmým pohledem je zjištěno, že v lednici zbývá poslední láhev italského piva, dokonce něco skvělého sýra, je tedy rozhodnuto, report o výletu Fiatem do Itálie má vzniknout právě dnes.

Pivním gurmánům se při vyslovení spojení ‚dobré pivo’ asi těžko vybaví jako první Itálie. Dokonce si troufnu tvrdit, že nebude ani v první pětici. Jenže správný zvědavec dá předsudky stranou a rád ochutná pivo nabízené všemi navštívenými zeměmi. Navíc, pokud si vzpomínáte na ona rádoby skandální odhalení stran údajných přehnaných požadavků na proviant a vybavení ubytovacích zařízení užívaných hvězdami populárního pořadu s názvem Top Gear, italské pivo značky Peroni bylo jednou z položek na dlouhatánském seznamu požadavků. Pojal jsem podezření o jisté spojitosti mezi pitím určitého piva a skvělými motoristickými novináři, a tak jsem nakupoval Peroni po litrech. A jen tak mimochodem mi fakt chutná.

Ještě před samotnou cestou se mnoho lidí z okruhu známých mých i mé ženy podivovalo nad úmyslem podniknout onen téměř tři tisíce kilometrů dlouhý výlet právě v našem Fiatu 500. Když jsem jednou z pneuservisu odvážel svého kolegu, který mě laskavě nechal usednout za volant své milované a opečovávané Octavie RS, již jsem nikdy neřídil (protože testovací jízda trvala asi 3 kilometry, než přišel osudný defekt), utrousil po usednutí na sedadlo strachu něco o nezměrné odvaze a velkém dobrodružství, které se chystám podstoupit.

Jenomže zamyslete se ještě jednou. Cestu jsem hodlal provést v novém a moderním, byť malém autě. Ironičtí pochybovači nezapomněli zmínit, že Fiat se ze své domoviny nebude chtít vrátit, pokud tam vůbec dojede. Tyto scénáře však nebyly na místě, protože Fiat vzniknul v Polsku a Itálii tedy nikdy nepoznal. A z prostého faktu, že nyní čtete můj článek, můžete usoudit, že jsem se vrátil a Fiat tedy neselhal.

Prvním úkolem bylo sbalit všechny potřebné věci do karoserie malého vozu. Ať už se ženou odjíždíme na týden, nebo třeba na měsíc, balíme nejméně do dvou kufrů. Jednoho většího a druhého velikosti kabinového zavazadla. Připočtěte pár tašek s drobnostmi, jako je 5 párů dámských bot, žehlička a další, na dovolené nepostradatelné drobnosti, a zjistíte, že těch zavazadel není zrovna málo. Vešlo se však vše a většina do zavazadelníku, který se po mírném přemlouvání podařilo dokonce zavřít.

Před námi bylo něco přes tisíc kilometrů a tak padlo rozhodnutí rozdělit cestu na dvě etapy, vzpomínka na loňskou jízdu trvající patnáct hodin a zakončenou nočním přejezdem národního parku protkaného úzkou zakroucenou okreskou na skalním úbočí velela neklást si nereálné cíle. Nebylo tedy kam spěchat a první úsek byl dokončen s průměrnou rychlostí něco přes 90 km/h a průměrnou spotřebou pět litrů. Nutno podotknout, že nejlépe se s autem na dálnici jezdí okolo tachometrových 125 km/h, většina provozu se překvapivě pohybuje zhruba stejnou rychlostí a s plynulostí jízdy tak není sebemenší problém.

Městský vůz zvolený na takovou cestu může ještě vyvolávat pochybnosti ohledně pohodlného sezení. Jsa povahy citlivé a vědom si svých bolavých zad, přiznám se, že tohoto jsem se bál ze všeho nejvíc. Sedačky ve Fiatu jsou ale pohodlné, a tak i když nejsem nejmenší, bolest zad mě vůbec netrápila. O to víc to odnesl pravý kotník, který se čas od času ozýval. Hodil by se tempomat. Jedinou nevýhodou zůstává přítomnost panoramatické střechy, která má i přes použití stínicí síťky za následek vyšší zahřívání interiéru, to je však věc platná mezinárodně.

Zpáteční cesta proběhla opět bez významných záležitostí a údaje o spotřebě připravily ještě jedno příjemné překvapení. Delší cestování po okreskách znamenalo 4 litry spotřeby na ujetých 100 km. A to prý motory FIRE nejsou úsporné.

Městský pidivůz se tedy dá použít i na dlouhé cesty, i když je zřejmé, že větší automobil s dostatečným výkonem a lepším odhlučněním by posloužil o něco lépe. Ve výsledku se o žádné dobrodružství nejednalo, zbyla jen klasická dlouhá cestovací nuda. O to větší radost jsem měl ze samotné Itálie.

Země supersportů a divokých motorek totiž logicky musí nabízet skvělé silnice. Ano i ne. Díky tomu, že italská ekonomika není z nejvýkonnějších a její kondice se aktuálně nachází hluboko pod evropským průměrem, spousta silnic je v opravdu žalostném stavu. Vyplatí se dávat pozor a věřit rychlostním omezením na rozbitých úsecích. Byl jsem několikrát svědkem toho, kterak se různá vozidla dostávala při přejezdu nerovností do rozličných fází letu, a zrovna na neplacené dálnici nižší třídy to není pěkný pohled. Italové ovšem mají ještě jeden skrytý talent. I když je silnice opravená, nebo dokonce opatřená zbrusu novým povrchem, je většinou zvlněná. To vás zkrátka nasere. Dalším specifikem je způsob, jakým se silnice rozpadají. Téměř zde nenajdete klasické výtluky jako u nás, kdy se svrchní část vozovky oddělí v ohraničeném tvaru a vytvoří se výmol, v Itálii častěji narazíte na rozdrolený, propadlý povrch daný nízkou pevností podloží, devastační proces pak dokončí kamiony. Ujíždějící krajnice nejsou také ničím neobvyklým. Pro navštívené Toskánsko to platí beze zbytku. Naopak placené dálnice, na kterých jsou mýtné brány a mýto se nedá považovat právě za levné, jsou v perfektní kondici.

Pak ale vyrazíte do kopců a z vysokého výskytu motorkářů můžete vytušit, že vás čeká řidičská zábava nejvyšší kvality. Od úchvatných výhledů na pšeničná pole a cesty lemované cypřišovými alejemi, přes náhodně se vyskytující šlechtické usedlosti obklopené nekonečnými vinicemi, po uzoučké pruhy asfaltu obepínající skalnaté výbežky s hlubokými propastmi, italská krajina je tak rozmanitá, že uspokojí chutě každého řidiče.

I já jsem na jednom z výletů našel svůj nový řidičský ráj. A hned jsem téměř zapomněl na nádherné hladké okresky vinoucí se francouzskou oblastí Provence, které jsem poznával za volantem Alfy z půjčovny. Věc se má takto: pojedete-li někdy do Toskánska, navštívíte starobylé město Volterra (a věřte mi, za návštěvu opravdu stojí) a budete se chtít podívat i do prastarého opevněného města s názvem San Gimigniano (tohle stojí za návštěvu ještě o něco víc), musíte se dát cestou s číslem SR68. Nebo nemusíte, jak je vidět z obrázku, ale prostě chcete. Celá cesta sestává v podstatě ze tří úseků. Hned za Volterrou se octnete na kopci pokrytém poli s okreskou vinoucí se jako had nejrůznějšími druhy zatáček, s horizonty, technickými sjezdy i pomalými výjezdy na kopce. Místy je povrch méně kvalitní, ale snad i tato skutečnost dodává silnici na náročnosti a techničnosti. Následuje rychlejší část po široké silnici, která, ač stejného čísla, vypadá jako silnice jiné kategorie, abyste vzápětí sjeli na točitou SP47 s dokonalým povrchem a ještě obtížnějším, ale zato obrovsky zábavným profilem. Právě ono spojení náročné, technické silnice s nádhernými rozhledy do krajiny dělá z tohoto výletu něco unikátního. Pravda je ovšem taková, že svou oblíbenou silnici si zde najde každý. Ne nadarmo se spousta novinářských prezentací automobilů odehrává právě v Toskánsku. Oproti již zmíněné Provence je zde nutno věnovat více pozornosti kvalitě povrchu, krajinný ráz a atmosféra toskánského venkova mě však přinutila přehodnotit volbu mé nejoblíbenější silnice.

Kdo nás sleduje na facebooku, jistě postřehl mou fotku s panem Lucou Mazzantim, tvůrcem supersportu Mazzanti Evantra, pořízenou při návštěvě jeho dílny ve městě Pontedera. Ačkoli jsem byl v Itálii hlavně na dovolené, měl jsem v plánu přivézt také něco pro naše věrné čtenáře a tak se můžete těšit na článek, ve kterém si blíže představíme aktuálně nejvýkonnější italský supersport Evantra Millecavalli, a dočtete se také něco o tom, jak tato malá rodinná firma na exkluzivní automobily vznikla. Článek bude na českém internetu ojedinělý, neboť jsme první česká motoristická redakce, která manufakturu Mazzanti navštívila.

Když se však zmíní město Pontedera, zbystří hlavně znalci motocyklů. Ti totiž vědí, že právě zde se nachází sídlo legendární italské společnosti Piaggio, proslavené výrobou skútrů a užitkových tříkolek. Nebýt mé skvělé a báječné ženy, tuto skutečnost bych odhalil pravděpodobně až po návratu domů a hořce ji oplakal. Přímo v areálu továrny Piaggio se totiž nachází velice zajímavé muzeum. V něm najdete nespočet exemplářů skútrů značky Piaggo a Vespa, včetně některých opravdu vzácných, ať už se jedná o prototypy, rekordní závodní stroje, nebo třeba o kousek pomalovaný samotným Salvadorem Dalím. Příznivci motocyklů jistě též ocení přilehlou expozici značky Gilera s vystaveným motocyklem Valentina Rossiho. Návštěvníky z řad šotoušů (to prosím není označení úchyla, nýbrž obdivovatele železnice a drážních vozidel) uvítá hned u vchodu krásný exemplář vlaku Piaggio. Po návštěvě muzea jsem podle všech předpokladů ucítil značné nutkání pořídit si do domácnosti alespoň dva exempláře skútru s logem Vespa.

Závěr zprávy o cestování do Itálie tedy nemůže být nijak překvapivý. Itálie je nádherná země nabízející nekonečné možnosti zábavy i poznání a moderní nový automobil vás spolehlivě doveze na letní dovolenou, i když je malý a určený primárně pro pohyb ve městě a jeho blízkém okolí. Jediné, co zbývá ještě o maličké pětistovce ke zjištění, je, jak se popasuje s přepravou více než dvou osob na nějakou delší vzdálenost. A na to dojde velmi brzy, takže téma příštího dílu Fiátkova zápisníku je jasné.

Díky za přízeň!