Dřevěná Toyota na 100 let je opakem automobilové spotřebky

Asi každý z nás někdy měl nějakou starou, poctivě vyrobenou věc, kterou vlastnil dlouhá léta, nebo se dokonce předávala v rodině z generace na generaci. Může to být něco velkého a zásadního jako třeba dům či chalupa, ale i relativní drobnost – hodinky po dědovi, sada nářadí, která je v rodině půl století a stále slouží, kožené boty, které máte už patnáct let a nechcete se jich vzdát. Ve vzácných případech i automobil, který unikl těžkému každodennímu životu a tak vydržel celé desítky let odolávat útokům oxidů železa a nepotřeboval nikdy kompletní renovaci.

Všechny podobné věci mají společnou jednu věc – díky své kvalitě a důkladnosti odolávají zubu času, aniž by ztrácely na funkčnosti, hodnotě nebo estetice. Naopak, čím jsou starší, tím jsou krásnější a pro své dlouholeté majitele cennější. Čas je totiž neničí, ale patinou do nich vepisuje vzpomínky. A ‚opravit je‘ by znamenalo všechno vymazat a udělat z nich zase obyčejnou, tuctovou, novou věc. 

Jako každé umělecké dílo i Setsuna nutí k zamyšlení a pokládá otázky

Přesně nad tím přemýšlel tým inženýrů a designérů značky Toyota pod vedením Kendžiho Tsučiho při navrhování konceptu Setsuna, který se představí na přehlídce Design Week v Miláně. Podobně jako steampunkově-puristická, křiklavě mechanická Toyota Kikai, která v říjnu na tokijském autosalonu oslavovala nadšení technikou a fungováním věcí (a nad kterou se tehdy poeticky rozplývala Zlokočka), je i Setsuna spíše uměleckým dílem na kolech než skutečným konceptem. A stejně jako každé pravé umění nutí k zamyšlení a pokládá otázky.

Setsuna znamená v Japonštině ‚okamžik‘. Stejnojmenné auto s vámi zažije okamžiků nespočet a ponese v sobě jejich připomínku. Aby to bylo možné, museli jeho tvůrci zvolit pro konstrukci materiály, které na jednu stranu vydrží dostatečně dlouho a na duhé straně na nich bude znát běh času. Vypadla tedy tradiční ocel a železo, příliš snadno podléhající korozi, stejně tak plasty, karbon, hliník nebo nerezová ocel, na kterých se naopak ubíhající léta téměř neprojevují. Rozhodli se udělat auto dřevěné.

Konkrétně použili kombinaci několika různých dřev – břízu mandžuskou pro rám a japonský cedr pro panely karoserie. Jednotlivé díly jsou spojeny prastarou japonskou technikou okuriari, která umožňuje spojovat k sobě dřevěné části bez použití hřebíků či šroubů a vystačí si s do sebe navzájem zapadajícími ‚zuby‘. Dřevo bylo použito i na sedadla a podlahy.

Dlouhověkost vozu podtrhuje časomíra, odpočítávající sto let

Při správném zacházení a péči by tak Setsuna měla vydržet přinejmenším století, ale zároveň se do jejího vzhledu bude zapisovat čas samotný i způsob, jakým je auto využíváno a ošetřováno. Různá dřeva různě stárnou a různým způsobem reagují na vlivy prostředí, zvláště pak teplotu a vlhkost. Rovněž se na nich různým způsobem zapíše užívání a provoz auta. Za celým konceptem dlí myšlenka, že by automobil měl být předáván v rodině z generace na generaci a postupně získávat jedinečnou patinu a charakter. Kdyby byl vyráběn – což je pochopitelně značně nepravděpodobné až nemožné –, byly by jednotlivé exempláře zpočátku téměř identické, ale postupem let a desetiletí by si každý získal jedinečný vzhled. Dlouhověkost vozu podtrhuje i časomíra na palubní desce, která odměřuje sto let.

Ve skutečnosti samozřejmě sériová výroba nehrozí, a i kdyby k ní došlo, nebylo by takové auto příliš k použití. O jeho pohon se totiž stará elektromotor napájený několika archaickými olověnými bateriemi. Dřevěný, loďku připomínající roadster tak ujede nějakých 25 kilometrů a dosáhne maximální rychlosti přibližně 45 kilometrů v hodině.

Určitě by však podobné auto mohlo vzniknout i pro praktický život. S příchodem elektromobilů se dost možná zpomalí morální zastarávání mechanické části automobilu a při použití vhodné modulární koncepce by se dalo předejít morálnímu zastarávání elektroniky – jednoduše by se měnila za moderní. Základ vozu by tak mohl skutečně vydržet celé generace. Chtěli by takové auto zákazníci? Byli by ochotni za něj zaplatit horentní sumu, danou jeho náročnou ruční výrobou? A vyplatilo by se to automobilkám, závislým na prodeji množství nových aut? To je úplně jiná otázka. Ale řekněte, není to lákavá myšlenka?