Dodávkář na cestách: Co to prosím?

Upozornění: Článek neobsahuje pointu

Klouzající spojka

To, že se Kubajs stěhoval znamenalo šanci zajezdit si s něčím velkým. To, že zapůjčená dodávka bude spíše dobrodružná, než nová, bylo zřejmé. Převzali jsme ji tedy, podepsali papíry, Kubík, že pojede směrem Liberec a  já domů. Jenže po chvilce jsem dostal esemesku, že nemám pít, protože tomu klouže spojka. Když se pak ozval z Jablonce, že si není jistý, jestli dojede zpátky, otevřel jsem si pivo a přisoudil to celé jen Kubově povaze dělat z malých překážek velká dobrodružství.

Druhý den jsem se jen dozvěděl, že prý turbo neuslyším, pousmál se nad tím, že naučím zobáka lítat a zjistil, že zobák má fakt pravdu. Prostě i na dvojku (s naloženým autem) nešlo nad 3000 otáček akcelerovat jinak, než velmi citlivě, protože jinak to klouzalo. Inu, přijal jsem trest a stal se jen dalším v řadě, který chtěl jen dojet. Jízda 70 do kopce na dálnici, protože to víc nejelo, byla nejen nudná, ale hlavně nesmírně frustrující, protože mi bylo jasné, že tvořím špunt a štvu všechny dva kilometry dozadu.

Vybíral jsem tedy cestu ideálně po čtyřproudech a bez nutnosti prudkých rozjezdů, kterých nebylo vozidlo schopno. Odevzdával jsem jej po několika dnech naprosto vyčerpaný a s radostí se odebral na desetiminutovou procházku ranním deštěm směrem k tramvaji. Byla to zajímavá zkušenost a jsem rád, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, ale ta tenze mezi reflexem na to šlápnout a vnitřním odporem k pálení rychle mizícího obložení byla k neunesení. Navíc jsem si ověřil, nakolik jsem tím bláznivým řidičem, co se snaží nezavazet a stresuje se za ostatní. Ale k tomu se ještě dostaneme…

Práci je potřeba plánovat

Dostal jsem do pracek třítunovou Grand Californii, která nejede a když se rozjede, tak nejde zastavit ale zato blbě zatáčí a vůbec je to miláček domeček. Byl jsem na ni hodný, do kopců funěla, z kopců bambelala a uprostřed toho všeho jsem našel v neděli v podvečer polouzavřený přechod na jedné z kapacitních místních komunikací směrem na Malvazinky. Polouzavřený, protože na něm banda pracantů bravurně přemalovávala značení.

Viděl jsem, jak jsou chlapi naštvaní, když kolem nich jezdí auta, kterých už v tuhle chvíli nebylo nejméně a tak jsem si zařval něco o tom, že ten, koho to napadlo tu malovat v neděli večer, to musel bejt vůl.

Úplně vidím, jak se budou divit, že si někdo stěžuje, když přece na ouřadě na to mysleli a dělali to o víkendu!

Jenže nikdo si stěžovat nebude. Řidiči jsou čím dál tím více obklopování blikajícími, reflexními a bezpečnostními prvky ve snaze je zklidnit, že nějaké to uzavření komunikace se v tom ztratí. Všem je jedno, jestli někoho něco frustruje, protože máme přece všichni jezdit vlakem s náhubkem "a proč a že jsme sobci" bývá ten poslední argument. Nakonec i ten slušný řidič sklopí zrak, pomyslí si něco o zadnici a ohne hřbet.

Parní válec

Stejně jako je mi proti srsti jezdit kolem borců sekajících příkopy bez přejetí do protisměru, tak nějak čekám aspoň základní snahu vyjít mi vstříc, abych třeba i jen tušil, co se po mě chce. Chlapi na přechodu možná jen prostě slízli smetanu, protože se někde zdrželi, ale pondělní ráno. Přátelé, to byl koncert.

Jedu s tou velkou Californií "Nahoru" ulicí Veleslavínskou. Kolem autosalonu je jako vždy živo, naproti vjezdu do zámečku jsou odstavena pracovní auta, přejíždím tedy pomalu do protisměru. Vpravo je nějaké okuželkované prostranství a z horního výjezdu autosalonu se pomalu odvaluje takový ten malý parní válec, co na něm sedí chlap a co vlastně není parní. Pomalu jede směrem do cesty, beru ho tedy širokým obloukem, ale on jede dál, takže to vzdám a zastavím. Chlap na válci mi nadává prej jestli nemám brzdy neboco.

Na rohu vykuželkovaného prostranství postává nějaký maník a zapaluje si. Stačilo by mu mávnout a poprosit o přednost. Místo toho nedělá nic. Chlap na válci si myslí, že když vyjíždí na silnici, tak má přednost a nebohý řidič aby se šel…

Inu, je to jaké je. Snažím se v sobě vypěstovat tolik tolerance, co moje peněženka a místní nálevna unese, ale v poslední době mi přjde, že se těch hloupostí snad děje nějak víc.

Navíc pozoruji, že je to všechno dáno takovou tou "důvěrou v bližního".

• Asfaltér si myslel, že přece někdo to musel označit a ten šofér je vůl
• Šofér si myslel, že přece nemůže asfaltéra napadnout mu vjet z nějakého parkoviště do cesty
• A kouřící maník spolíhal na to, že se ještě nestalo, aby to nějak nedopadlo.

Přednost na hlavní

Situace je jednoduchá, jedeme asi 45 km/h po hlavním průtahu malým městem. Přede mnou paní s kombíčkem, za mnou další tři auta. Najednou kombíček zastavuje a dává přednost cyklistovi s dítětem, který čekal na vedlejší. Nepochopil jsem, proč. Za námi pěti je hromada místa, kolem bychom profrčeli tak za 15 sekund?

Jenže místo toho se zde odehrává souboj mezi gestikulací řidičky a strachu z rychle brzdící kolony u cyklisty.

Nakonec jsme se rovnostářsky prostě zdrželi všichni a měli k tomu i trošku krizovou situaci. A to vše ve jménu dobra.

Na takového člověka snad ani neumím být zlý.

Jak to máte s postojem k ostatním řidičům vy?