Davis Divan: Vize automobilové budoucnosti, kterou pohřbil její zakladatel

Jsme v USA těsně po skončení druhé světové války a Glen Gordon Davis prodává ojetá auta. Není to žádný malý hráč a v obchodě se mu daří především díky komunikačním schopnostem. Jeho ambice nejsou malé, a když v roce 1946 zahlédne aerodynamický vůz od Franka Kurtise zvaný „The Californinan“, který postavil pro tehdy slavného automobilového závodníka Joela Thorna, je rozhodnuto. Gary (jak se mu říkalo) si zkrátka postaví vlastní vůz a konečně si splní svůj dlouholetý sen. S Joelem se spojí a chce jeho vůz koupit. Zprávy o okolnostech se různí, ale jedni tvrdí, že Gary při testovací jízdě tříkolový automobil schválně lehce naboural, aby Joelovi dokázal, jak je tato koncepce nevyhovující. Ten mu pak 5 let starý vůz prodává za pouhých 50 dolarů.

Gary ale tříkolové koncepci pevně věří a chce pomocí reverzního inženýrství postavit podobný vůz, ale podle svých představ. Najímá pár techniků i leteckých inženýrů, o které již armáda v té době nemá zájem a dává se do práce. Jeho cílem je vyrobit především ekonomický vůz pro čtyřčlennou rodinu a ústředním prvkem je aerodynamika, kterou je Gary posedlý. Jeho vzorem jsou letadla, která se také postupně rozšiřují. I jeho auto je tohoto tvaru a tak má tak vpředu pouze jedno kolo a vzadu dvě. Díky tomu lépe rozráží vzduch a spotřebuje méně paliva. K nižší spotřebě pomáhají také třeba vyklápěcí světlomety i změna motoru. Původní osmiválec z auta po Thornovi nahrazuje mnohem rozumnější a skromnější jednotkou – pod kapotu tak putoval 2,2 litrový čtyřválec Hercules, který produkoval pouze 35 kW. Díky nízkému odporu vzduchu to však tunu těžkému vozidlu stačilo k maximální rychlosti kolem 160 km/h.

Možná to z fotek vypadá, že je Davis Divan malým vozem, ale zdání klame. Vůz měří na délku solidních 4,66 metru a na výšku 1,52 metru. A ptáte se, kde je to místo pro čtyři cestující? No zkrátka se všichni vejdou na přední lavici vedle sebe. Auto je totiž široké 1,82 metru, což plně odpovídá i dnešním vozům. Na rozdíl od nich je ale možné sedět na „pohovce“ (odtud má automobil i své jméno – Divan je latinsky pohovka) namáčknutý až úplně na dveřích.

Jako první vzniká model vozu v měříku 1:4, se kterým Gary oslovuje média. To byla trefa do černého a díky příběhu v Hollywood Citizen-News získává 22. července 1947 celý projekt potřebnou publicitu. Strůjce veřejně slibuje produkci 50 vozidel denně a také cenu 995 dolarů za každý vůz. Díky tomu se začínají objevovat první investoři a může se tak rozběhnout reálná produkce dvou prototypových kusů. První přezdívaný Baby dostává pevnou střechu, druhý pojmenovaný Delta, měl odnímatelnou pevnou střechu.

Díky svým zkušenostem Davis přesně ví, jak pracovat s médii, a jak se dělá pořádné PR. Získává tak přední stránky ve významných časopisech jako Business Week, Life nebo Parade. V listopadu 1947 je automobil Davis Divan veřejně odhalen v hotelu Ambassador v Los Angeles a při prezentaci reálných vozů je Davis ve svém živlu. Najímá významného reportéra Jakca Adamse a také hollywoodskou sexbombu Cleo Moore, aby mu s představením pomáhali. Zároveň jsou přítomny čtyři stevardky z American Airlines, které dokazují, že je vůz opravdu čtyřmístný.

Na skvělou prezentaci navazuje také skvělé přijetí auta veřejností. Davisovi to umožňuje realizovat propagační cestu po spojených státech a vůz prezentovat jako „ultimativní auto budoucnosti“. Díky tomu se hrnou obchodníci, aby Davisovi nabídli obchodní zastoupení. Nakonec si tak zajišťuje prodej svých vozu na 350 místech!

Pro sériovou produkci Davis slibuje zvětšení objemu motoru na 2,6 litru, a tím i vyšší výkon 47 kW. Společně s třístupňovou manuální převodovkou Borg-Warner a diferenciálem Spicer tak mohl Divan uhánět až rychlostí skoro 190 km/h. A ptáte se na spotřebu paliva u takto speciálně konstruovaného vozu? Tato novější verze měla spotřebovat 6,7 l/100 km a ta původní se slabším motorem pak dokonce jen 4,7 litru. Na americké poměry té doby to byl skvělý výsledek, nad kterým veřejnost obdivně zdvihala obočí. Tříkolová konstrukce dovolovala neskutečně malý poloměr otáčení. Přední kolo totiž bylo možné vytočit skoro kolmo k ose vozu, a tak k otočení stačily pouze 4 metry! Měřeny otisky pneumatik, samotné auto je ještě o více než půl metru delší. Praktickou pomůckou pak byl integrovaný hever u každého kola, a tak se stala výměna kol ještě snazší. Vypadalo to na skvělý start nového vozu, že? 

Nakonec se však ukázalo, že Gary je sice skvělý obchodník, ale výroba už mu tak moc nejde. Přestože od sponzorů a za závazné přihlášky dealerství vybral více než 1,2 milionu dolarů, sériová produkce se ne a ne rozběhnout. Cena sériového provedení měla najednou poskočit na 1600 dolarů, ale to nebyl ten největší problém. Tím byly nesmyslně krátké termíny pro dodání prvním dealerům. 90 dní na produkci nového automobilu v nově zařizované hale je zkrátka zatraceně málo a Davis prý také vyhodil jednoho z šéfů výroby za to, že si dovolil objednat drahé výrobní stroje, které však byly potřeba. Po měsících zpoždění začíná docházet investorům ale i zaměstnancům trpělivost. Jedni čekají na slíbená auta, druzí na slíbenou výplatu, ale nedočká se nikdo. Proto po dvou letech přicházejí soudní žaloby. Davis byl nakonec odsouzen za podvod i krádež a musel si odpracovat dva roky na farmě v zajateckém táboře. Do konce svého života však tvrdil, že je nevinný.

Nakonec tak světlo světa spatřilo pouze 16 vozidel Davis Divan. Dva prototypy, tři kusy pro testování americkou armádou a 11 „sériových“ kusů. Zvláštností je, že se dnešních dní dožila všechna auta až na číslo jedna, které bylo prý sešrotováno vinou britských celníků. Zbylá auta jsou v soukromých sbírkách i veřejných muzeích a sem tam je možné je spatřit i naživo.

Jak se vám Davis Divan líbí?