Bělehradský fantom: Zapomenutý hrdina a jeho deset dní slávy

Koncem léta roku 1979 to v jinak poklidném centru Bělehradu po několik nocí vypadalo, jako když se jede Velká cena F1 Monako. Až deset tisíc lidí v nočních ulicích a dokonce i na střechách budov chtělo vidět nově titulovaného „bělehradského fantoma“ v akci, jak ujíždí v zářivě bílém Porsche 911S Targa s německými značkami obvykle obávaným, leč nyní bezmocným silovým složkám. Létal po bělehradských bulvárech rychlostí i přes 160 km v hodině, neřešil dopravní značky ani semafory a k tomu rád jezdil efektními přetáčivými smyky. Často provokoval až tak, že zastavil přímo u policistů a hned zase ujel. Policie, respektive „milicja“, se ho snažila dohonit, ale proti 911S neměla se svými zastavami a žigulíky šanci. Fantom si s policajty pohrával, jak se mu zachtělo, a když ho to přestalo bavit, prostě jim zmizel. Za volantem to uměl. Nikdo nevěděl, o koho jde. Jezdil pouze v noci, kdy do Porsche nebylo vidět, proto se mu záhy začalo říkat „bělehradský fantom“.

Krádež svého auta nahlásil majitel Ivko Plecević, jeden z nejlepších tenistů své doby. Roku 1979 už žil dlouhodobě v Německu, kde se živil jako tenisový instruktor, ale každé léto se vracel na dovolenou do Srbska, své domoviny. Značka Porsche tehdy sponzorovala tenisové turnaje a bílou Targu vyhrála Plecevićova patnáctiletá svěřenkyně Tracy Austin. Byla tak úspěšná, že třemi trofejními vozy Porsche již zásobila svoji rodinu, bílá Targa 911S tak připadla trenérovi. V den, kdy se měl z Jugoslávie vrátit do Německa, vyšel Plecević z domu – a auto nikde. Když se objevilo na noční spanilé jízdě, měli policisté jasno v tom, o jaký vůz se jedná, totožnost řidiče však pro ně zůstávala tajemstvím.

Jisté je, že obyvatelé Bělehradu postupem času začali fantoma brát nikoli jako nebezpečného šílence, ale jako hrdinu, který se postavil autoritám. Tajně si ho oblíbili dokonce i mladší policisté. Měl tolik kuráže, že informace o svých chystaných jízdách začal volat do nejpopulárnějšího rádia, které pak vyhlašovalo nejen čas, ale i plánovanou trasu. Noc od noci se tak fantom stával známějším a v ulicích na něj čekalo čím dál více lidí, někteří s termoskami kafe nebo skládacími křesílky. Jen aby ho na chvilku zahlédli. Jak bylo v zemích východního bloku obvyklé, většina jejich obyvatel rychlé auto, natož Porsche 911, na vlastní oči nikdy předtím neviděla.

Hrozba národní bezpečnosti

Tehdy byl srbský Bělehrad součástí socialistické Jugoslávie, které už od konce druhé světové války vládl přísnou rukou maršál, později prezident a funkčně spíše diktátor Josip Brož Tito. V době fantomova řádění se zrovna nacházel na kubánském summitu.

Divoké noční honičky s policií se den po dni opakovaly. Funkcionáři režimu začínali být nervózní, návrat prezidenta Tita z Kuby se blížil. Policie pod čím dál větším tlakem přes den usilovně hledala Porsche, leč nedařilo se. Na noční pomoc povolala policejního inspektora, kterému se pro jeho výjimečné řidičské schopnosti říkalo Fangio a který jezdil v tehdy zánovní druhé generaci Fordu Granada. I jeho šikovné ruce však byly na fantoma krátké. Nepomáhaly ani spousty policejních aut – pasti i zábrany z nich fantom vždy překonal. Každonoční nebezpečné manévry skoro až zázrakem neskončily žádnou tragédií. Policisté si předvolali i známé zloděje aut, kterých tehdy bylo v Bělehradu pět, žádný z nich však netušil, kdo je řidičem bílé 911.

Po necelém týdnu jízd o fantomovi psaly i noviny a situace začala být pro policii kritická. Říká se, že informace nakonec doputovala až na Kubu k Titovi a ten dal pokyn narušitele veřejného pořádku zlikvidovat. Pro „národní bezpečnost“ nebylo dobrou vizitkou, když celá jinak obávaná policie nedokázala zadržet jediného muže. Extrémní plán zastřelit fantoma za jízdy byl nakonec zamítnut – riziko zranění civilistů bylo příliš vysoké. Tak se policie den před návratem Tita z Kuby rozhodla zatarasit fantomovi cestu dvěma autobusy Ikarus. Z rádia bylo známo, kudy pojede, navíc všechny jeho jízdy končily na náměstí Slavija – velkém a širokém kruhovém objezdu s osmi výjezdy.

Plán s Ikarusy se nakonec podařil. Náměstí Slavija bylo dopředu zkropeno cisternou, aby silnice klouzala, a Porsche narazilo do zadní části jednoho z autobusů. Fantom neutrpěl žádné vážné zranění a z auta utekl. Diváci jej ukryli v davu, díky čemuž se mu podařilo policii zmizet. Následovalo hromadné zadržování podezřelých pod různými záminkami, až – jak už to bývá – o dva dny později přišlo anonymní udání. Identita bělehradského fantoma byla prozrazena, policie si pro něj přišla domů.

Poslední jízda

Vyšlo najevo, že řidičem byla řečí policistů známá firma – devětadvacetiletý Vlada Vasiljević, kterému se říkalo „Vaša kljůč“, protože byl schopen zprovoznit jakékoliv auto bez klíče. Nebo také „Opel kljůč“, protože rád kradl opely. Nebyl to klasický zloděj, který by kradl auta kvůli zpeněžení. Vždycky si nimi jen pojezdil, dokud jim nedošel benzín.

Verdikt zněl dva a půl roku za mřížemi, už za dva dny, po návštěvě sestry, však Vlada utekl přes ventilační systém. O tři dny později se do vězení vrátil, a když se ho ptali, proč utekl, odpověděl: „Musel jsem si dát ještě jednu jízdu, aby si policajti nemysleli, že vyhráli.“ O poslední jízdě již nikdo nevěděl a taktéž auto není známo, Porsche přece dojezdilo na Slaviji.

Bylo omlácené ze všech stran, ale technicky víceméně v pořádku. Tenista Plecevič jej nechal okamžitě převézt do Německa. K jeho velkému překvapení v autě nechyběla jediná maličkost. „Všechno tam zůstalo, včetně drahých brýlí, pro mě důležitých. Auto jsem hned prodal a koupil nové, také Porsche,“ řekl k tomu. Kupcem bílé 911S Targa byl anonymní sběratel a tímto stopa po slavném autu končí. Pokud se někde objeví, jeho cena bude díky jeho historii jistě o dost vyšší než v případě jeho sourozenců. Nakonec se totiž stalo i předlohou filmového příběhu. Na polodokumentární snímek z roku 2009, kde o „socialistickém rychle a zběsile“ (tak zní popis distributora) vyprávějí jeho účastníci, se můžete podívat zde:

Proč to všechno Vlada udělal, dnes už nezjistíme. Říká se, že své jízdy věnoval dívce ze sousedství jménem Vesna, do které byl zamilován. Spekuluje se o rebelii proti režimu, ale i o prosté radosti z jízdy a adrenalinu. Možné jsou všechny varianty. Přátelé a známí o Vladovi mluví jako o veselém člověku mimořádných kvalit, opravdovém kamarádovi.

Po jeho propuštění z vězení bohužel nepřišel šťastný konec. Jen po deseti dnech svobody teprve dvaatřicetiletý Vlada se svým kamarádem Vidrou těžce havaroval v Ladě 2106. Do nemocnice byl převezen v kritickém stavu a dva dny nato zemřel. Nehodu provázely nevyjasněné okolnosti a samozřejmě i konspirační teorie. K posádce byl připuštěn pouze doktor a není ani jasné, kdo ze dvou kamarádů ve skutečnosti řídil. Policejní spis neexistuje. Podle některých teorií nešlo o nehodu, ale o likvidaci – poslední slovo režimu. Komunisté rebely netolerují. Nejspíš nechtěli, aby Vlada dělal další problémy. Jeho deset dní slávy tak napsalo aspoň nezapomenutelnou kapitolu do historie automobilismu.

Použité zdroje: Automotivedelight.com, 011info.com, Actualidadmotor.com