Co movitý automobilový fanatik, to unikátní přístup ke sbírání vozů. Někteří hromadí ty nejvzácnější exponáty v hermeticky uzavřeném skladišti, jiní riskují miliony při cestě pro mléko a pak jsou tu ti, jenž jednoduše hromadí vše, co je právě in. Kterým typem že byl Paul Walker? Vlastně něco od každého, jen k tomu přidal svěží kapku závodění. Vezměme ale vše pěkně popořádku.
Paul William Walker IV se narodil v Glendale, Kalifornii roku 1973. Matka se živila jako modelka, otec amatérsky boxoval. Oba rodiče byli silně věřící členové jedné z mnoha místních křesťanských sekt. Nebylo to náboženství, které udalo tempo Walkerovu životu. Jeden z jeho dědečků v šedesátých letech závodil s továrními Fordy a nebyla to jen nějaká ta kapka, kterou nadaný chlapec po svém předkovi zdědil. Poté, co vystudoval mořskou biologii, se Paul snažil uplatnit v televizi a po několika vedlejších rolích v nepříliš známých filmech dostal svoji velkou příležitost. První díl ze slovutné série Rychle a zběsile katapultoval tuctového komparzistu do čela dětských vzorů. Na přelomu milénia spolu s Vinem Dieselem spustili lavinu tuningového šílenství. Lepit plameny na Felicie a instalovat audiosoustavu, schopnou kompletní demontáže veškerých panelů karoserie, bylo tenkrát jednoduše cool. S postupující kariérou založil, jak se na Hollwoodskou hvězdu sluší a patří, charitativní organizaci Reach Out Worldwide na pomoc obětem environmentálních katastrof. Nebýt sady devět let starých nejetých pneumatik na kousavé Carreře GT, počítali bychom díly F&F iracionálnímy čísly. Zkrátka bestiální auta se nesluší dráždit mimo okruh a nadějný herec na to v roce 2013 tragicky doplatil.
Nezapomínejme, proč jsme celý smutně zakončený osud začali vyprávět. Paul Walker byl velký nadšenec do aut. Přestože ve filmech, jimiž se proslavil, padá jedna technická nepřesnost za druhou, většinu volného času věnoval závodění a sbírání rychlých aut. Jeho vkus je poněkud předvídatelný a náš výběr až na jedinou výjimku nevybočí ze standartních tužeb kohokoliv, kdo by samou láskou snědl volant. Důvod je prostý. Jistá auta jsou etalonem petrolheadů prostě proto, že jsou vážně dobrá. Pokochejme se tedy tím nejzajímavějším ze sbírky, shromážděné za přispění přítele, poradce a šoféra na nekonečné cestě, Rogera Rodase.
1970 Mustang Boss 302
Od svého představení v polovině šedesátých let pozbyl kompaktní Mustang něco ze střízlivě střižených rozměrů a naopak nabyl na hmotnosti. Naštěstí byla na začátku sedmdesátých let ropná krize netušeným strašákem a tak poněkud otylý poník kompenzoval přírůstek hmoty řádným dopingem. Zčásti kvůli znepokojivě muskulaturnímu Camaru, zčásti kvůli nutnosti homologace pro legendární sérii závodů Trans-Am, spatřil světlo světa model Mustang Boss 302. Kapota se zděšeně nahrbila, když se k životu probral gigant s deklarovanými 290 koňmi. Že to není nic moc? V Sedmdesátkách bylo a Ford se vlastně dost podceňoval. Moderní metody měření uměly ukázat hodnoty silně přesahující 350 koní. Spolu s pořádnou strojovnou přibylo upravené zavěšení, zdvojené výfuky a do ruky jste si nově mohli otlačit nápis Hurst. Vnější dvojice světel padla za oběť žábrám přívodu čerstvého vzduchu a dala tak vozu typicky hladový žraločí vzhled. Závodní verze zapřáhla 470 poníků do boje proti Plymouthu Cuda AAR, Firebirdu a především oheň plivající nemesis v podobě Chevroletu Camaro. V tomto případě si americký herec vybral důstojný kus americké závodní historie.
Saleen (FoxBody) Mustang SSC
Mustangy platformy Foxbody byly drastickou změnou v designovém jazyku mustangů. Poněkud zastarávající odkaz skvělých šedesátých let vystřídala kocovina v podobě druhé generace, nepohodlně snášející ropnou krizi. Byl to právě Foxbody, který slavnému poníkovi vrátil důstojnou sílu. Ačkoliv se Evropanovi může zdát nápadně podobný nezajímavému třídveřovému Escortu, pohled pod kapotu usadí vše do ideální stopy. Pětilitrový osmiválec nejsilnější sériové verze ze sebe dokázal vymáčknout obstojných 225 koňských sil. Jenže ne každému to stačilo. Pro 25. výročí slavného jména Mustang to chtělo víc, než jen krátkou tiskovku a vyčpělý sekt. V Saleen Automotive ze slunné Kalifornie přesně věděli, jak má vypadat oslavenec.
Tak zaprvé, nebude stačit jen trapná nálepka s prostou číslovkou kdesi v rohu. Chce to pořádné spoilery a nástavce prahů. Vlastně to chce i speciální nátěr se vkusně zvolenými polepy. Když už to zvenku začíná vypadat dobře, byla by škoda zůstat jen u planých slibů. Srdce auta musí držet krok s povedeným zevnějškem. Pryč se sériovými hlavami motoru. Své místo na slunci si zaslouží jedině speciálně vyvinutý díl s optimalizovaným (čti pořádně velikým) průtokem směsi. Netřeba dodávat že spolu s hlavami se poroučela i vačka se všemi ventily. Aby se splašený koník nepřefouknul, od výfukových svodů až po dvojici koncovek nezůstal jediný šroubek z podniku starého Henryho. Notně posílenému motoru zdatně sekundovala manuální pětistupňová převodovka Borg Warner, rozpalující samosvorný diferenciál s převodem 3,55:1. Není divu, že se na zadní nápravě usadily pneumatiky o rozměru 245/50.Skořepinové sedačky se čtyřbodovými bezpečnostními pásy a ochrannou klecí dávají tušit charakter spícího draka. Nebyl by to Saleen, aby dort završil pouhou decentní třešničkou. Sběratelský potenciál ultimátního Mustangu završuje počet vyrobených kusů. Jen 161 poníku vyrazilo slavit a jeden se teď zmateně rozkoukává v opuštěné Walkerově garáži, kde že je ten mejdan. Nezůstalo jen u jediného Saleenu. Skladiště plné čtyřkolových pokladů ukrývá téměř kompletní nabídku Kalifornského úpravce, včetně superostré S7.
BMW 2002 Touring Alpina
Dosti bylo amerických vozů. Nejen amerikanofilové píšou Autíčkáře a Paul byl vlastně po předcích Brit s kapkou německé krve. Nejspíše Bavorské, když už jsme u toho. Jak jinak si vysvětlit afinitu filmové hvězdy k Mnichovské oceli? A co že bych z jeho sbírky úplně nejvíc chtěl? Nebude to ani dvojice zcela perfektních M3 generace E30, dokonce s chladným srdcem minu i nástupnickou E36, ačkoliv má na kufru vzácné slůvko Lightweight. S očima upřenýma na klasicky tvarovanou kapotu, mé sliny by stékaly po blatníku nenápadného youngtimera. Celým jménem Aplina 2002 tii byla původně „obyčejná“ 2002. Dealer ji na přání jejího tehdejšího nového páníčka osadil příplatkovým paketem Alpina. Na předním nárazníku se uhnízdily dodatečné mlhovky, na blatnících se nově zaleskl podpis úpravce. Nově se kapesní raketa zadrápla do silnice přes sportovní odpružení od Bilsteinu. Nejen že je takto upravená dvoutisícdvojka extrémně vzácná, ona bude taky po čertech zábavná. 130 koníků si s pouhou tunu těžkým autem hravě poradí a díky bezprostřednosti vozu ze staré školy nabídne zážitky silně převyšující očekávání suchých čísel. Jeden z prvních produktů známého úpravce, který se dnes snaží prezentovat jako samostatná automobilka, není jediným vzácným exemplářem s modrobílou vrtulí z Walkerovy kolekce. Vedle často závoděné M3 E92 (pekelně ostře ji projel na Willow Springs), se najdou i další klenoty. Například jediný Mnichovský supersport,M1 v nádherně originálním stavu. Dobová kola spolu s originálními polepy dávají vzpomenout na nenaplněnou letní lásku BMW a Lamborghini. Dokonce se kdesi v rohu najde i nenápadně tmavá 850CSi s manuální převodovkou (ano, s legendární S70B56 pod kapotou, po americku zatáčí pouze přední nápravou). Jestliže jsem doteď slintal sám, jsem si jistý, že teď už mám početný zástup následovníků.
Ferrari 360 Challenge Stradale
Model 360 Modena byl pro Ferrari přelomový. Jediným škrtem zmizely v nenávratnu ostré hrany a výklopná světla a na odiv se vystavily kypré křivky ladně zaoblených boků. Ferrari pro nové milénium opustilo bulváry v Miami, aby se zaskvělo na klikatých silničkách Alpských průsmyků. Nově byl zaveden marketingový plán osmiválcových kupé s motorem uprostřed, kterého se italská automobilka drží do dnešních dní. Klasickou verzi doplnil otevřený Spider a nakonec i závodně orientovaný model. Ten nesl označení Challenge Stradale a předznamenával éru „trackday cars“, tedy vozů orientovaných na dny na okruhu, přesto použitelných v běžném provozu. V souladu s plánovaným závodním použitím bylo provedeno několik podstatných změn. Začněme vzestupně dle důležitosti: Výkon se díky upravené řídicí jednotce a většímu výfuku zvětšil o dvacet koní. Zajímavější změny se odehrály s hmotností. Karbonové skořepiny, plastová okna místo skleněných a v neposlední řadě karbon-keramické brzdy spolu s absencí veškeré výbavy ušetřily 110 kg hmotnosti. To už je pořádná dieta u vozu vážícího lehce přes tunu. Nezapomínejme na 420 plnokrevných hřebců připravených pokořit hranici sto kilometrů v hodině za pouhé čtyři vteřiny. Nejdůležitější změny se nakonec odehrály v řízení a odpružení. Původně luxusně zaměřené kupé se nově přiblížilo k asfaltu a přitvrdilo. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Challenge Stradale zajelo testovací trať ve Fioranu o 3,5 vteřiny na kolo rychleji než standartní Modena.
Krásná 360 nebyla jediným vzpínajícím se hřebcem ve sbírce. Společnost jí dělaly hned tři další kousky. Zatímco černá Testarossa spolu s rudou F355 Fiorano jsou předvídatelnou volbou především pro svoji sběratelskou hodnotu, poslední Ferrari už tak obvyklé není. Kousek s číselným značením 412 na zadním čele je poslední evoluce modelu 365 GT4. Za sedmnáct let postupného vývoje nabral motor půl litru objemu a dvacet koní. Šestici karburátorů nahradil systém nepřímého vstřikování Bosch K-Jetronic, splňující náročné emisní limity. Verze 400 byla dokonce vůbec prvním Ferrari s automatickou převodovkou a 412, kterou Walker vlastnil, byla na chvíli posledním klasickým GT z Modeny.
Volvo P1800
V našich končinách nepříliš známý sportovní vůz ze Švédska si po právu našel cestu do rozsáhlé kolekce. V roce 1961 se světu představil první řidičsky orientovaný model značky Volvo. Ačkoliv se Švédové o zahájení produkce snažili již od roku 1957, kvůli neochotě Karmannu ohrozit smlouvu s Volkswagenem málem k premiéře ani nedošlo. O zázemí se na poslední chvíli postaral britský Jensen, který na počátku šedesátých let trpěl nedostatečným využitím výrobních kapacit. První generace elegantního kupé byla pojmenována podle objemu motoru v kubických centimetrech. Čtyřválec osazený dvojitým karburátorem vyprodukoval na svou dobu slušných 100 koní. Po dvou letech se přísní Švédové rozloučili se Skotským výrobcem a celou linku definitivně přesunuli na domácí půdu. Důvodem k rozvázání kontraktu byla mizerná výrobní kvalita Jensenu. Přeznačená 1800S (S jako Sverige, Švédsko) dostala posílený motor a později i dvoulitrovou variantu. S příchodem sedmdesátých let se pod dlouhou kapotou modernizovaného typu 1800E objevil systém vstřikování D-Jetronic a s ním spojený nárůst výkonu na 130 koní. Poslední verze výstředního seveřana posunula už tak unikátní design o pomyslnou příčku výš.
1800ES byla nově vyráběna výhradně ve verzi shooting brake. Dvoudvéřový kombík, důvěrně přezdívaný „rakev pro sněhurku“, nyní nabízel automatickou třístupňovou převodovku a lepší průběh výkonu, to vše za pouhých pět obětovaných koní výkonu. Labutí píseň utichla koncem roku 1974, kdy došlo ke zpřísnění emisních limitů. Na úspěchu charismatického seveřana se nemalou zásluhou podílel populární britský seriál The Saint, ve kterém se hlavní hrdina ztvárněný mladým Rogerem Moorem, proháněl po televizních obrazovkách právě v P1800. Mimo filmové úspěchy se může charismatické Vovlo pochlubit i zápisem do Guinessovy knihy rekordů. Rudá 1800S vlastněná nadšencem z New Yorku pokořila celé tři miliony najetých mil. To je téměř čtyři a půl milionu kilometrů. Pokud se zeptáte automobilového nadšence, které auto dokáže najet nejvíce kilometrů, pravděpodobně se dočkáte ódy na piáno. Málokdo si vzpomene na elegantní severské kupé 2+2 ze šedesátých let.
Kompletní výčet všech Walkerových vozů by snad nedal do hromady ani šikovný nekromant. Bylo jich skutečně hodně, drtivá většina byla přinejmenším zajímavá a zcela určitě dost drahá. Srdcem kolekce byly JDM klasiky (Toyota Supra, Nissan Silvia, několik generací Skyline atd.), které jsem spolu s dalšími očekávatelnými kousky záměrně vynechal. Ptáte se proč? Zkrátka proto, že se s nimi v našem seriálu ještě setkáme. Alespoň se do dalšího dílu máte na co těšit.
21. července 2015, 07:34
0
Pěkná sbírka. Mít peníze asi bych to dělal podobně. Jediné co by mě štvalo by bylo to, že ty auto prostě všechny neujezdím. Jen malá oprava. Jeho nejednalo se o sektu katolickou (což je samo o sobě asi nemožné, protože Římskokatolická církev sekty nemá spíše odštěpky věřících je v průběhu dějin zakládaly), ale o sektu "mormonskou" což by asi taky nebylo správně, takže bych uvedl prostě křesťanskou. Z hlediska článku možná detail o ničem, ale myslím, že je potřeba věci rozlišovat. A ještě k pokračování článku. Jako zastánce evropské automobilové kultury a hlavně té německé by mě zajímalo zda bude i sólo článek o například bavorské, stuttgartské sekci jeho sbírky.
21. července 2015, 13:27
0
Nissan Sylvia?!
21. července 2015, 15:30
0
Pisálek se pokorně omlouvá za veškeré překlepy a jednu faktickou chybu (byť religionistického druhu). Horko rozpouští mozek na kaši a tak je úspěch, že vůbec něco vyšlo. Plánovaný druhý díl je (prozatím) zaměřený na JDM. Při dostatečném tlaku čtenářstva to možná zvážíme ;-)