Žlutá vášeň Fiat Coupé

Dnes si povíme příběh, který by měl aspoň jednou v životě zažít každý autíčkář. Jedná se o plynulé navázání na  první díl, kde jsme si Fiat Coupé představili a popsali čísly, abychom dnešek mohli věnovat spíš emocím.

První část blogu byla zakončena mým rozhodnutím pořídit si nejsilnější verzi s turbem, 20VT. To jsem však nastupoval na studium fyziky v Olomouci a následující dva roky jsem se věnoval spíše jiným, taktéž příjemným studentským záležitostem. Však díky izraelské povaze se mi dařilo střádat korunku ke korunce, a když jsem po třech letech dokončil bakalářské studium, cítil jsem, že  přišel čas. Začal jsem tedy procházet inzerci (ne že bych to dřív nedělal) a k mé hrůze to vypadalo prachbídně. Slabší motorové verze, které nebyly v terči mého zájmu, se prodávaly v cenovém rozmezí 20 tisíc za (ne)pojízdné náhradní díly až 60 tisíc za leštěnky, a vytoužené pětiválcové turba začínaly na 50 tisících. Což na druhou stranu je zlomek původní pořizovací ceny, za 20VT lehce nad milion (v roce 1997!), za které si mohl člověk před těmi 18 roky koupit nový model. Ale situace byla okolo roku 2012 taková a dalo by se říct, že modely narážely na cenové dno. 

Pamatuju se, že jsem projevil zájem o modifikované 20VT v krásné šmoulové barvě. Označení barvy je přezdívka, ale je naprosto trefná.

Bylo tenkrát u Znojma, proběhlo telefonické domluvení na setkání se a prohlídku vozu. Dodnes už ani nevím, proč jsem to o půlnoci den předem smskou zrušil, snad ale coupé dělá radost někomu jinému. Pak jsem psal ještě někam na sever Čech, na žluté, ale nějak to nedopadlo. Skoro jsem měl rozjednané, že si nechám sestavit červené s plaketkou LE od místního fandy, ale taky to nějak nedopadlo.

Pak jsem někdy v červenci dělal u bráchy podbití na baráku, a když byl večer, tak jsem na své staré nokii C03 s tlačítkama, avšak už s wifinou (kterou jsem chytal na jednom místě v pokoji a od souseda) a primitivním webovým prohlížečem projížděl bazoš, tak mě zaujala nabídka na jeden žlutý 20VT, 204 tisíc km najeto, ale vypadal slušně. Dojel jsem domů, vzal telefon do ruky, vykročil vstříc lesu a zavolal. Už podle hlasu zněl pán v telefonu seriozně, tak jsem se zeptal na základní věci jako jestli je majitel v papírech a tak, a že se teda ještě ozvu. Když druhý den přišla smska, že shodou náhod pojede (od Havlíčkova Brodu) zrovna s rodinou do Zoo Lešná, kterou mám pár kiláků od baráku, a že je možné se na auto podívat, tak jsem samozřejmě neváhal. Sraz na parkovišti.

Za těch pár dnů jedu celý natěšený a nedočkavý k parkovišti k zoo. No kdo tam někdy byl v teplé letní prázdninové dny, ví, že když přijede trochu později než ráno hodinu před otevíračkou, tak nezaparkuje. Sjedem teda s taťkou dolů do Štípy ke klášteru, za kterým zaparkujeme a volám majiteli, že ať sjede dolů, že tam jsou místa a nahoře je to stejně marný. A prej jo, tak už jenom zbývalo vyhlížet.

No a to byl ten moment. Určitě to znáte, láska na první pohled. Stojíte takhle na chodníku, mladé dlouhovlasé vyzáblé ucho, a čumíte na silnici, jak tam jede jedna šeď za druhou, a v tom najednou vidíte žluté žihadlo a slyšíte pobrumlávání pětiválce. Zatají se vám dech a začnou cukat koutky. Pokynu ať se zaparkuje tady a vykročím směrem k parkovacímu místu. Majitel (říkejme mu pan Jiří, ať to furt nemusím psát) si najede, aby mohl zacouvat a… nic. Chvíli čekáme, vyměníme si s otcem tázavé pohledy a v tom se pan Jiří souká z auta, rudý a strašlivě se omlouvá, že vypadlo na řadičce lanko z o-kroužku, kterým se jinak řadí zpátečka. A tak první kontakt s mým budoucím mazlíkem proběhl, když jsem jej takto nepojízdného tlačil na parkovací místo :)

Po chvíli obhlížení, kdy jsem dělal, že rozumím tomu co dělám (třímajíc v ruce vytištěné papíry z fóra ze sekce “co zkontrolovat než to koupíte”), vyjíždíme na projížďku. Z pár kilometrové projížďky přes vesnici toho člověk moc nepozná, teda až na vibrující volant při zatáčení, prozrazujíc brzkou výměnu kloubu. Poděkovali jsme a rozloučili se. Cestou domů nadhodím tátovi “tak jak?”. “Je na tom hodně práce, já bych do toho nešel.”

A proto jsme za pár dní do toho šli.

Ten den jsme vyjeli brzo ráno, jeli přes okresky nad Brnem až k Havlíčkově Brodu. Na auto jsme dostali hezkou slevu, už jenom kvůli excesu se zpátečkou, a pan Jiří byl rád, že Coupé nešlo k nějakým mladým blbům s rovným kšiltem, kteří měli taky zájem. Namísto toho šlo k mladému blbovi bez rovného kšiltu a s tehdy nepravidelným prachmizerným příjmem. Přepis a pak dlouhá jízda domů, na kterou jsem se těšil.

Abych vás neunudil k smrti, zmíním pouze jednu část, která se mi zaryla do paměti a bude tam až do konce života.

Prakticky celou cestu jel vepředu otec, aby vedl a podle jeho slov “krotil”. S povděkem jsem přijal. No a tak jsme jeli, než jsme dohnali rodinku jedoucí na dovolenou. Kombi v ropě, zadkem lízalo zem, přes zadní okno vidět jenom karimatky. Taťka ho předjel a já se chystal také, ale v tom práce na silnici, zúžení a vlekli jsme se tak dobrých pár minut. Když se blížil konec obce, viděl jsem konec prací na silnici, rovinka, v protisměru volno, blíží se značka konec obce, tak jsem se rozhodl. Spojka, za dvě, vyhodil jsem blinkr a zadupl jsem pedál do podlahy.

V ten moment se mi zpomalil svět, v dálce začala hrát písnička od Enyy a já začal vidět jenom dopředu a okolo mě warp pohon. Kola se začaly protáčet, něco mě zatlačilo do sedačky a oči mi vylezly z důlků. Jenom intuitivně jsem se snažil volantem udržet auto na silnici a vzpamatovávat se z toho “co se sakra stalo” momentu. Když jsem nějak chytil dech, auto cukalo u 7 tisíc rpm u omezovače, na tachometru byla ručička u… určitě legální rychlosti  a kombík jsem v zrcátku už ani neviděl. Když jsem lehce dojel taťku, viděl jsem na místě řidiče namísto něj zářivě vysmáté sluníčko. Příště, až budu kupovat takovou bestii, tak si vezmu s sebou náhradní trenky.

Když jsme dorazili domů, zaparkoval jsem, vystoupil, zamknul, a když jsem odcházel, tak jsem se otočil a s blaženým výrazem pozoroval tu nádheru, kterou jsem od toho dne vlastnil. A tehdy jsem věděl, že jsem koupil dobře.