Lancia Kappa 2.4 V.I.S: Kam to bude, pane prezidente?

Lancia, ach Lancia. Kdybys to, Vincenzo, jen viděl.

Je krutou realitou tržního hospodářství, že výrobce automobilů s jednou z nejdelších historií a nejpestřejším rodokmenem v těchto dnech pomalu skomírá. Vždyť Lancia se může pyšnit prvenstvími jako samonosná karoserie, nezávislé zavěšení kol, vidlicový motor, hliníkový blok motoru nebo kompresorem i turbem přeplňovaný motor. Lancia byla průkopníkem prakticky v každém odvětví automobilového průmyslu – snad až na technologii výroby a zajištění snadné sériové produkce –, což se jí ve výsledku stalo osudným.

Zanechme ale truchlení a pojďme zjistit, jestli si bývalá vlajková loď Kappa zaslouží pozornost, nebo je pouze relikvií hodnou zapomenutí. V době svého vzniku měla Kappa na trhu těžkou pozici, Lancia se snažila prodat velký, luxusně orientovaný předokolkový sedan proti klasické konkurenci z Německa. Přestože jednu z Kapp řídil sám prezident Havel, zpětně se dá říci, že velký prodejní úspěch nezaznamenala, prodalo se pouhých 117 tisíc sedanů a 3 tisíce kupé. Nám, jakožto potenciálním kupcům dnes již dvacet let starého auta, to však může být poměrně jedno.

Zvenku Kappa působí na první pohled důstojně, lehce barokní tvary doplňuje decentní chromovaná linka okolo na dnešní poměry obrovských oken. Design se ničím nevnucuje, není přehnaně agresivní ani kýčovitý. Zároveň ve mně osobně ale nevyvolává podobné emoce jako o pár let novější Alfa 166, a kdybychom odmazali logo a masku, asi byste mě po nějaké době dokázali přesvědčit, že auto nepochází z Itálie.

Interiér je na tom vlastně podobně. Není zde nic vyloženě špatně, což je sice svým způsobem úspěch, ale zároveň od italského auta očekávám asi něco trochu víc výstředního, něco, co mě nadchne. Oko pozorovatele potěší drobné detaily jako logo Lancia ve dveřních panelech nebo malé svítilničky vzadu na C sloupcích, které naznačují, že se zde jako u správné limuzíny myslelo hlavně na pasažéry vzadu. Ale třeba středová konzole z falešného dřeva po dvaceti letech vážně moc přitažlivá není. Není ani retro, ani vkusná. Interiér jako celek výborně plní svůj účel, je poměrně kvalitně postavený, je pohodlný a velmi prostorný, ani při jízdě jsem nepostřehl, že by někde něco vrzalo a zároveň i po dvaceti letech vše funguje. Chybí mi zde ale něco navíc, něco šmrncovního, tak jak to umí třeba Lancia Lybra nebo už zmiňovaná Alfa 166.

Lancia Kappa sice údajně sdílí platformu s Alfou 166, ve skutečnosti má však přední i zadní nápravu vlastní konstrukce. Vpředu najdeme klasický McPherson, vzadu je pak víceprvková náprava s dvěma příčnými a jedním podélným ramenem doplněná o zkrutný stabilizátor. Výhodou takovéto nápravy je výborné vedení kola a také relativně malá prostorová náročnost – díky tomu má Kappa požehnaně velký kufr. Jízdně auto působí sebejistě, v zatáčkách se naklání jen lehce, bohužel chování při ostřejším průjezdu nemůžu posoudit, protože pneumatiky jistého českého výrobce postrádají grip k tomu potřebný. Dle slov majitele není problém být na brzdách přetáčivý a já nemám důvod nevěřit, zkoušet to ale nebudu. Velmi příjemně mě překvapilo řízení, přestože nemá zrovna nejkratší převodový poměr, je v něm víc citu než například v nedávno testovaném Volvu V70R, které je z poněkud jiné cenové kategorie. Na nájezdu do zatáčky řízení přirozeně tuhne a nesnaží se nic maskovat. Relativně dlouhý převodový poměr se dá pochopit, tohle není žádný závoďák, ale spíš dálniční křižník.

Jednu vlastnost závoďáku Kappa přesto má. Jestli máte rádi původní Audi Quattro, budete mít rádi i motor této Kappy. Je to řadový pětiválec o objemu 2,4 litrů a papírovém výkonu 129 kW v 6100 ot./min. Nejen že pocitově bych mu hádal klidně o 10 kW více, hlavně však čísla ani zdaleka neumí vystihnout, jakým způsobem motor svůj výkon podává. Pětiválcový řev, gradace výkonu i ochota vytáčet se až k omezovači vůbec nezapadají k jinak veskrze poklidnému charakteru zbytku auta. Jenže pak mi to došlo – ono je to vlastně velmi italské. Probíhá to asi takhle: pohodová jízda, až dokud se před Kappou neobjeví pomalu jedoucí povoz nějaké podřadné značky, italská gestikulace oběma rukama, rychlé podřazení o dva stupně dolů, využití všech 175 koní až do posledního a pak pokračování dál, jako by se nic nestalo. Jo, velmi italské.

Co až tak italské není, je spolehlivost a bytelnost. Dle slov majitele s touhle Kappou najezdil už asi 60 tisíc km a měnily se prakticky pouze spotřební věci jako kosti stabilizátorů, občas nějaký čep, svíčky, olej a tak, jednoduše nic zásadního. A že je Kappa bytelná, dokazuje také fakt, že ji velmi často potkávám v Brně ve službách zdejších taxikářů. Zároveň, jako asi všechny Fiaty z tohoto období, odolává Kappa překvapivě dobře i korozi. Problémem tak bude snad jen celková zanedbanost mnoha aut na českém trhu, která je způsobena především rychlou ztrátou ceny a následnou nechutí třetích a čtvrtých majitelů k běžným spotřebním opravám.

Koupě italského auta byla vždy trochu o emocích, u Lancie Kappy je to ale trochu jinak. O emocích je tu hlavně motor, zbytek je pak volba rozumu. A to hlavně s přihlédnutím k cenám, za jaké se Kappa prodává. Už dlouho jsem neměl na test auto, které by mělo takový poměr cena/výkon/užitná hodnota. Za jednu slušnou výplatu můžete dostat bytelné, prostorné, tiché a pohodové auto s fantastickým pětiválcem. A pokud by vám snad bylo 175 koní málo, poohlédněte se po dvoulitru s turbem – není jich moc, ale mnohdy se neprodávají výrazně dráž a jejich 160 kW vám už stačit určitě bude.