Volvo C70: Švýcarské peklo na druhou - část 2

Dlouho do noci nemůžu zavřít oči a usínám až kolem 3-tí hodiny ranní. Probuzení přichází asi o necelé 3 hodiny později. Cca v půl osmé se po další domluvě ala "ruky nohy" přesouvám s části prodejcovi rodiny přepsat vůz na mě. Na úřadě žádné fronty, paní za přepážkou velmi milá, akorát má problémy s diakritikou v mém jménu a adrese, tak jí říkám, ať to píše bez diakritiky. Dostávám opět pevnou půdu pod nohama, když v rukou držím převozní značky, dálniční známku a technický průkaz od vozu, kde je mé jméno. Ještě se musím pohádat s telefonem, který mi jen tak, abych se nenudil, smazal všechny mapy, co jsem měl postahované a zanechal mi jenom moji domovinu. Nakonec po dalším (ne)dialogu (pomohl google translator) se mohu nakonec rozloučit s rodinou prodejce se konečně vydávám na cestu, tisíceré díky jim.

Jsem na cestě a naprosto pohodlně projíždím Švýcarskem. Z čeho však začínám mít obavu je proclení vozidla na hranicích, asi už jsem paranoidní. Konečně, hraniční přechod. Zastavuji u celníka a ptám se ho, kde můžu proclít auto, ten mě odkazuje na druhou, rakouskou, stranu. Zastavuji u jedné z administrativních budov, kde po vysvětlení, co vlastně chci (nevím, jestli jsem ojedinělý případ nebo byl zmatený z toho, že na něj mluvím anglicky), jsme poslán do jiné budovy. Mé obavy se naplnili, zde opět začínají problémy. Nejdříve paní za přepážkou mě špatně pochopila a myslela si, že vezu kamion s auty na vleku a chce, aby si šel zpátky do první budovy vyřídit nějakou kartu. Jelikož se mi to nezdá, tak volám otci, který o tom ví víc. Vracím se zpět na přepážku, kde se stačila paní prohodit s jedním zavalitým pánem. Ten mě taky nedokáže pochopit na první dobrou a místo toho začíná být velice nepříjemný, nakonec po jeho větě, která obsahovala slovo "fuck", rozčarovaně odcházím a jdu po telefonu řešit co s "těma idiotama mám dělat?!". Řešením je přejet na jiný hraniční přechod.

Tady už se situace zlepšuje a paní za přepážkou mě posílá na spedici naproti. Konečně se dočkávám toho, že pracovník mi vystavuje papír, za který platím cca 10% toho, co mě stálo papírově auto. Naštěstí to není nic až tak závratného, páč jsme prodejce Volva ukecali, aby do smlouvy napsal, že prodejní cena vozidla byla asi o 30% nižší, než byla ve skutečnosti. Vracím se zpátky za paní naproti, kde očekávám, že během několika chvil budu mít v rukou papíry o proclení a já si to v klidu namířím domů. Omyl! Místo toho se mi dostává od ní do rukou papírek, který mi sděluje, že mám vyplácnout na stůl dalších několik stovek euro. Tímto začínají 3 dlouhé hodiny telefonátu do ČR a rozhovorů s paní na celnici, která už začínala byt pomalu ze mě nešťastná. Cítím, jak mi začínají už povolovat nervy, jediné uvolnění nacházím v českých nadávkách pro sebe a kopancem do zábradlí. Po asi třiatřicátém telefonátu zjišťuji, že jsme podruhé nedomysleli náš plán. Vysvětlení je jednoduché – na spedici se vždy zaplatí těch cca 10% z prodejní ceny vozu, ale samotná celnice to nemusí přijmout a místo toho může (myslím, že to udělají vždy) určit výši cla podle svých tabulek, což byl můj případ. Nebo alespoň já jsem to takhle pochopil. Nicméně, i kdybych chtěl, tak tu sumu bych jim tam nechat nemohl, jinak bych musel auto asi v půli cesty tlačit až do Česka. Takže jediná možnost je se sebrat a pokračovat bez proclení a tuhle šaškárnu zalepit až v České republice. Jdu tedy za paní, že chci aby mi vrátili všechny papíry, že budu pokračovat bez proclení. Ona ale odmítá se slovy, že buď zaplatím clo, nebo ať se s autem vrátím zpět do Švýcarska. Co to sakra vymýšlí?! Nic, kašlu na ní a na oko se vracím zpět. Sděluji jí, že se tedy vracím do Švýcarska, kde počkám do dalšího dne, než mi na kartu (ano, ani tam toho už moc nebylo) dojdou peníze a mezitím přespím u bratrance v Curychu (haha žádného bratrance tam nemám). Odsouhlaseno, ale musím se otočit, aby měla jistotu, že se doopravdy vracím a až teprve mi vrátí papíry. Sbohem!

Jsem však zastaven ani ne o 200 metrů dál, kde si mě vyhlídla švýcarská hraniční kontrola. Doklady a prolízačka mého auta, jestli nevezu alkohol a cigarety. Vše v pořádku a já se vracím na hraniční přechod, kde jsem se snažil o proclení poprvé. Zde projíždím v klidu, na benzínce beru plnou nádrž a rakouskou dálniční známku. Se značným povzdechem se opět vydávám na cestu.

Cestu jedu podle navigace a po několika hodinách, kdy jsem v lehké odpolední dopravní špičce za Mnichovem, přichází další okamžik onoho super výletu. Projíždím kolem jedné benzínové stanice. Nevím proč, ale dívám se, co tam stojí a můj pohled se střetává u jednoho z dvojce pánů u černého BMW řady 5, začínám mít opět neblahé tušení. No, hádejte koho mám asi o 5 minut později před sebou. Ze zatmavených skel na mě bliká panel s nápisy "Policie" "Následujte mě", apod., psáno střídavě v němčině a angličtině. Následuji je tedy na benzínovou stanici a dva pánové od Mnichovské policie chtějí po mě doklady a abych si vystoupil. Už nevím, co si mám o tom všem myslet a začínám mít černé myšlenky, jak dnešní noc strávím v policejní cele. Naštěstí jde jenom o kontrolu, která ale asi není běžná, páč mi prohledávají vše od peněženky až po různé skuliny ve voze. Prohlídka je tak důkladná, že se mi i dostává vysvětlení, proč nejde úplně stáhnout střecha. Odpověď je docela úsměvná. Úplnému dovření střechy celou dobu bránil starý kožený klobouk zarvaný v úložném prostoru, takže alespoň jeden defekt vozu vyřešen už po cestě. Konec prohledávačky, naštěstí je vše v pořádku a po půl hodině můžu zase jet.

V duchu začínám přemýšlet, jestli mi úplně hrábne předtím nebo až potom, co dojedu dom. Každopádně jediný, co mě zajímá je se co nejdřív dostat domů, takže ani si nedávám přestávky. Míjím Linz, Vídeň, cesta ubíhá úmorně pomalu, uklidňuji se až v Mikulově. Za Brnem poprvé zkouším, na prázdné silnici, co auto umí. Budiž mi zátah a líbezný zvuk pětiválce alespoň malou satisfakcí za stresující výlet. Konečně, otevírám vrata na dvůr a opět minut později už ležím v posteli.

Člověk si myslí, že už se na něm osud vyřádil dost, ale hned v pondělí ráno, co se začalo řešit proclení vozů, zjišťuji, že kdyby se mělo auto proclít tady u nás v České republice, tak to vyjde na víc trojnásobek toho, co by se zaplatilo na švýcarských hranicích včetně. Jelikož nikdo nemá chuť vyhazovat takovou sumu peněz, tak je resumé jasné, bude se tam muset jet ještě jednou. Tajně doufám, že už to nebudu muset absolvovat znova, ale ihned jsem vyveden z omylu. Takový nával zoufalství jsem snad ještě nezažil. Snažím se to ukecat, aby tam jel někdo místo mě. Bohužel nikdo nemá čas a navíc auto, co je to hlavní, je ke všemu napsané na mě. Zabte mě! Malou útěchou je ten fakt, že tam nakonec nebudu muset úplně sám. Naštěstí jsme ukecali mého dědu, který nakonec kývl, že tam pojede se mnou.

Je úterý večer a já opět sedám do béžového interiéru té Prokleté Bestie, jak jsem tomu vozu začal říkat. Celou věc stěžuje fakt, že převozní značky mají omezenou dobu trvání a to do konce měsíce, což je zítřejší půl noc. Začíná tak trochu boj s časem. Cesta je naštěstí pohodová a my v klidu, bez problému a jakýkoliv zdržení, po x hodinách přijíždíme až na švýcarsko-německé hranice (údajně je s Němci lepší domluva než s Rakušany). Opět začíná další hra s protivníkem, jménem byrokracie. Ta je však, oproti předchozí zkušenosti, mnohem jednodušší a se všemi se dá krásně domluvit na první dobrou. Jediné, co celou věc znepříjemňuje, je fakt, že se nemůžeme nikam dovolat. Společnost O2 má nějaký výpadek. HURÁ! Auto je na třetí, respektive čtvrtý, pokus procleno. Se staženou střechou se vracíme zpět na dlouhou trasu, která, až na jednu 10-ti kilometrovou kolonu, opět probíhá bez problémů. Nakonec v 11 večer parkuji na dvoře a můžu jít spát.

Papíry mám, ale opět mám důkaz, že to auto je prokleté. Jedu na dovozovou STK, vše v pořádku a následně se všemi papíry na úřad, tady je taky vše zatím v pořádku. Po týdnu mám technický průkaz a značky v ruce, ale hned po cestě z registru se zarážím. Datum první registrace vozu je jaksi až podezřele shodné s mým datem narozením, přičemž v té době snad ani samotná automobilka Volvo nemohla vědět, že tohle auto bude vyrábět. Z okamžité reklamace se dozvídám, že chyba nastala už ve Švýcarsku, kde to pokazila paní při přepisu techničáku na mě. Takže znovu na STK, kde se pomocí VINu vyjíždějí všechny údaje o voze, oprava naštěstí zadarmo a zpátky na úřad, kde je chyba opravena na počkání. Tak snad už mám pro vždy klid od starostí s černým kabrioletem.