načítám data...

Trocha bláta je dobrá na pleť

07. června 2021, 03:25 8 komentářů PB

Na co silnice, když máme navijáky a lopaty..

zobrazit celou galeriiPavel Burian: Trocha bláta je dobrá na pleť

Někdy v zimě jsem tu psal o kvalitní dopravní infrastruktuře, kterou je Papua Nová Guinea požehnána, stejně jako popisem jejích hlavní funkce, kterou není doprava, ale potřeba utužovat fyzickou kondici místního obyvatelstva, držet otce od rodin doma a udržovat bezpečnou vzdálenost mezi jednotlivými kmeny. Šampionem v těchto disciplínách je síť tankových cvičišť známých pod názvem “National Highway network”, umožňující obyvatelům nerušeně kempovat v přírodě po neomezeně dlouhou dobu. Je to nadmíru romantické – do té chvíle, než se potřebujete doopravdy někam dopravit a ne si jen užívat sluníčka. A to jsem nedávno zrovna potřeboval. 

Potřeboval jsem převézt auta do nové kanceláře v hlavním městě provincie Sandaun (jo, je to na západě země, takže “Sun Down”:) z našeho domovského města Wewak. Sousední provincie, obě města na pláži. Podle gůglu silnice celou cestu, Kalifornie hadr. What can possibly go wrong? 

V podstatě všechno. Primárně, minule diskutováno, po pláži se jet nedá, zásadní kousky cesty voda už dávno smyla a příroda zabrala zpátky – poprvé v žívotě jsem viděl, jak moře v jednom úseku sežralo stometrový betonový most za méně než půl roku. Bohužel, nebyl tam jen pro okrasu. Pokud nemluvím o potřebě překonat ještě dalších zhruba padesát vodních toků, tenhle chybějící most je poněkud výrazným argumentem proti cestě po pobřeží. LC sice prý umí brodit potopené skoro po střechu, ale nechce se mi to moc zkoušet a budu ty auta ještě nějakou chvíli potřebovat…. takže, kudy? Půjdeme se zeptat domorodců. Od různých lidí jsme dostali různé informace, ale po odstranění komunikačního šumu jsme se shodli na cestě, kterou můžete na gůglu i částečně vyhledat, a jejíž “pouze” polovina je záhadná. Cílem první etapy bude městečko Lumi. Tam už jsem byl a cesta je v pohodě. Brodíte se jen trošku a pokud neprší, není v podstatě problém. A u nás prší jen tak jednou za dva dny, není se čeho bát. Takže zpakovat vehikly, naložit lopaty, kurty, prkna, gumy, naftu, železné tyče (netušili byste, jak se v lese blbě hledá vhodný strom pro naviják) a národní jídlo – Snax. A můžeme vyrazit: pro gůglisty – Wewak, Maprik, Nuku, Lumi. Dorazili jsme, sfoukli nějaký business a třetí den vyrážíme na Lumi – Vanimo highway. Na mapě není. Teorie je, že se pokusíme sledovat “cestu” na západ severně přes Bewani Mountains (bydliště endemického stromového klokana), které dosahují skoro 2000 metrů (a je to poctivě od hladiny moře), překročit řeku Piori a budeme pokračovat po pravém břehu další řeky (Seren Creek), až se napojíme na dřevorubeckou cestu, která nás přivede na jediný most přes Nemayer River a s parádou dorazíme do Vanima lehce opáleni, osvěženi horským vzduchem a plni milých zážitků. 

První auto jsme zahrabali asi 500 metrů za Lumi. Vykopat, vytlačit a hurá dál. Už zbývá jen něco okolo 150 – 170ti km. Nikdo neví. Když jsem se byl totiž zeptat na cestu ve správním sídle na místním “silničním odboru” úředník zajásal a zeptal se mě, jestli mám GPS a byl tak hodný, a cestu mu zmapoval. Prý tam nikdy nebyl. Do Vanima létá. Začal jsem tušit proč. 

LC 79 je považován za schopný terénní stroj. Všechno má ale své limity. A limity každé verze (vyrazili jsme s jedním double-cab pickupem a jednou pětidvéřovou boudou) jsou v něčem jiném. Pick-up je koza, protože má na zadní nápravě dva listy v pružinách navíc. A krom toho, nemá diff-locky na přední nápravě. Bouda za sebou v případě naložení tahá zadek, ale pokud jsou obě auta naložená stejně bouda v aktuální konfiguraci funguje o chlup lépe. Obě auta jsou nízká. Především listy na zadní nápravě se konstantně o něco zasekávají a za každý centimetr světlé výšky bych nabídl bohům jeden prst z libovolné ruky mých kolegů. Každou chvíli jsem si vzpoměl na úhledně zabalené lift-kity, které čekají na odeslání v Port Moresby, pouhých 790 km daleko. Ale člověk nemůze mít všechno a deset centimetrů navíc by mohl chtít každý, že. 

Svoje auto jsem poprvé zakopal o necelý kilometr dál od prvního záseku. Zatím jsme půl hodiny kopali a patnáct minut jeli. Krásné koleje končily v louži měkoučkého bláta a auto zůstalo viset na břiše, bezmocně hrabalo kolečkama a postupně pokračovalo v propadání. Takže okýnkem ven (bo ten bordel nechci vevnitř), na haubnu, odcvaknout lano a poslat bosého kolegu vpřed ten vehement někam zaháknout a jde se rumpálovat. Malá poznámka: asi pětkrát jsem si v tuhle chvíli klepal na rameno, jak jsem předvídavě zapnul šťávu do navijáku. Vypínač je u motoru a kapota se blbě otvírá, když na ní ležíte. Furt jsem si ještě myslel, že je šance moc se nezašpinit, modelka. Po dvaceti minutách a jednom zlomeném stromku jsme venku. Druhé auto přetahujeme lanem rovnou a plynule pokračujeme. Jsme na cestě dvě hodiny a už jsme ujeli 8 km. 

Následujících patnáct minut se nic zvláštního nestalo. 

Pak na nás už čekal road block. Strom přes cestu a kluci s mačetama. Ukázalo se, že nenabízí krádež, ale podporu.. tedy, poněkud svěrázně: buď nám dáte 50 PGK (asi 15 USD) za auto a my vám pomůžeme tlačit, nebo vás nepustíme dál. Řečeno s klasikem, hranice mezi pomocí a loupeží může být tenká. Nabídce jsme neodolali a hurá na další úsek. Po několik dalších kilometrů jsme střídavě lopatili a využívali postrku skupinky našich dobročinných lapků – bejt na jejich místě, beru deset kina a zůstanu u klády přes cestu. Ale jejich business plán nám hrál do karet, tak si nebudu stěžovat. Už vím, co je to stockholmský syndrom. A měl jsem jim být nakonec doopravdy vděčný. 

Za celou cestu jsme na nějakých 180ti km (tolik to ve výsledku bylo) nastoupali okolo 5000 výškových metrů a skoro čtvrtina z toho nás čekala kdesi na třicátém až čtyřícátém kilometru. Museli jsme se totiž vyškrábat na výše zmíněné Bewani. Sice jsme největší část těch kopců objížděli, ale bylo třeba vystoupat nejprve asi 700 metrů a pak ještě pár set do vyšších poloh, kde nás čekal krásný kousek šotoliny. Jen pár kilometrů na západ. Dvě hodiny tlačení, kopání a nadávání. Ten kopec je totiž vyrobený z bláta. Stačí aby hodinku pršelo a nedá se týden vyjet. A jak jsem říkal předtím, u nás prší jen každé dva dny. Takže šance byly vysoké. Jo a začalo se zatahovat. 

První jsme poslali pickup. Padesát metrů nahoru, dvacet zpátky. Zahrabat díry, vytvořit nájezdy, srazit prostředek cesty, pomodlit se za spojku a Banzai! Tony, novopečený řidič pickupu, bývalý autobusák, si prožíval iniciační peklo. Je to sice chytrý chlapec, ale nemá koule. Základním instruktážním filmem pro podobné případy je totiž Nebezpečná rychlost a postup tam nastíněný (e.g. “to přeletíme”). Takže kdo pustí plyn, je z kola ven a fasuje lopatu. Už nevím, kolikrát jsme to zopakovali – po desátém pokusu jsem přestal počítat. Dlužno říct, že pro druhé auto byla cesta potom připravena a vyhrabalo se nahoru bez ztráty květinky (ano, občas jedu radši druhý:)). Ale je třeba nebát se řevu smradu a hrozivých poskoků náhodnými směry. 

Následovalo několik brodů (a ano, teorie, že LC umí brodit po střechu se neukázala jako pravdivá – ale umyté auto je umyté auto), jedno vypečené stoupání po suchých kamenech (není tam bláto, nepočítá se to jako terén) a strmá klesání zakončená vodou a můstky z kulatých, bahnem obalených klád, často nepříjemné množství metrů nad propastí. Většinou v pravém úhlu k původnímu směru jízdy. Jo a skluzy bokem. Do lesa. 

Ty se nakonec ukázaly jako jedna z největších zrad – krásná skrejprem protažená cesta, na které byl po malém deštíku tak centimetr, možná dva šlemu. Měkkoučkého, roztomilého šlemíčku na tvrdém zvalchovaném podkladu. Jízda vpřed jinám okénkem než čelním se v tu chvíli stala pravidlem. Přestalo mě to bavit, když bylo poprvé vpřed okénko zadní. Každou zatáčku na následujících možná deseti kilometrech jsme projížděli krokem. Náhodný posun nevyžádaným směrem mohlo způsobit cokoli, od kýchnutí po nepřející pohled veverky z křoví. Nic podobného jsem snad ještě nezažil, rozhodně ne v takovém měřítku. Ale sluníčko pořád pálilo, takže cesta za chvíli uschla. Až pak nám došlo, že jsme našli dřevorubeckou cestu.

Na gůglu je dobře vidět, kterak jsou zbytky džungle na západě protkány svážnými cestami. Jezdí po nich jen obludné dřevařské trucky, které se vyznačují rychlostí a zhulenými indonéskými řidiči. Jestli je něco z celé cesty nebezpečné, je to tohle. Potkat kamion s dvacetimetrovou kládou metr v průměru, který si to mete nějakých 70 v místech, kde s osobákem můžete jet tak 50. Jestli jste v tu chvíli po dlouhé cestě ospalí, tohle člověka probere. Samotné dřevorubecké cesty jsou super. Mají mosty z mocných kmenů, často je na nich štěrk a jsou velmi široké. A hlavně. Znamenají, že jste nejdál padesát kilometrů od sprchy, piva, večeře a internetu. A to chceš. 

Když jsem přijel na parkoviště k hotelu, nejdřív jsem se zul. Pak jsem oklepal bláto z kalhot, vybral největší bordel z vlasů a v ponožkách s Pac-Manem nakráčel do recepce jako šéf bezdomovců. Za deset minut začalo pršet a nepřestalo další tří dny. Bejt o trochu pomalejší, kempuju v lese do dneška. 

Suma sumárum, moc povedený výlet:) 

 

 

 

 


Pro přidání komentáře se přihlašte nebo registrujte

Komentáře

vojtacz
07. června 2021, 12:29
7

Přečteno jedním dechem. Ale zažít bych to teda nechtěl :)

reagovat
ro
rock
07. června 2021, 16:19
5

Původně jsem si říkal, jak ti borci věděli, že na vás mají čekat. Teď koukám do mapy na Lumi, ono je to dohromady 50 domů okolo cesty a letiště, tak se to asi rozkřikne :-)

Zajímavé zjištění: google maps je úplně marnej a s bídou se tam dá vyčíst, že nějaký Lumi existuje. Na letecké mapě seznam.cz je vidět každá chajda v Lumi a každej strom zvlášť. Na seznamácké turistické se dá najít cesta z Wewaku do Lumi (i když netuším, jestli ta správná) a dokonce i vrstevnice.

reagovat
PB
08. června 2021, 00:44
2

Jo, souhlas. Gůgl je dost k ničemu. V gps používáme taky OpenStreet Maps (ktery pouziva Seznam) a zvlast ta topomapa je fakt dobra - ale taky, pulka cesty znacena jako lesni stezka, pulka tam neni... ale oproti gůglu je to super. Mala navigacni zrada je, ze jak pracujeme v lese, vetsina veci je stejne mimo a cesty k nim si lidi vysekavaji ad-hoc, takze dokud si to fyzicky neprojedes, nedokaze te tam navigace zavest.

Skipper
07. června 2021, 22:28
2

Díky! Úžasný blog.

reagovat
OndrasI
08. června 2021, 11:02
0

Zážitek nemusí bejt příjemnej, hlavně když je intenzivní.
Lodě mezi těma městama nejezdí?

reagovat
PB
08. června 2021, 13:30
0

Jezdi, ale auto musis dat do kontejneru, jede na vychod do Lae a pak zpatky na zapad jinou lodi. Je to opruz na mesic a nevis, jak to dopadne...

Ch
Chochin
08. června 2021, 11:47
1

Paradne napisane, az som sa musel st po precitani tiez osprchovat, ako keby som tam bol s vami :-D

reagovat
liška
08. června 2021, 14:58
0

Paráda. A to jsem si myslel, že už jsem po návštěvě zakavkazskejch republik blbý cesty viděl :)

reagovat