Toyota Supra - hvězda ze země vycházejícího slunce

Je sobota po poledni. Nebe vymetené, teploty se nebezpečně začínají blížit třicítce duben neduben. Ideální podmínky k tomu se projet se střechou dole. Situace je o to lepší, že v cíli mé cesty mě čeká osobní zkušenost s autem, o kterém sním už od doby prvního Gran Turisma.

Supra nestárne

   Přijíždím k Makru u Hradce Králové, kde je dohodnutý sraz a ještě před vlastním odbočením na parkoviště ji vidím. Mimo všechny ostatní auta, jak tam osamoceně stojí. Ty tvary snad nikdy nezestárnou. Charakteristický zadek se čtveřicí kulatých světel na každé straně a velkým křídlem, také tak pro Supru typickým. Dlouhá přední kapota, kabina situovaná hodně dozadu…prostě si ji nelze splést. A i po těch x letech mě ten design nepřestává fascinovat. Jednoduché, ale elegantní a přitom jasně najevo dávající, že se nejedná o žádné ořezávátko. Tento konkrétní kousek pochází z Velké Británie, takže volant vpravo, ale zase maximální možná výbava. Mimo jiné el. sedačky vyhřívané nebo aktivní přední spoiler, který se automaticky vysouvá v určité rychlosti. A také nejvyšší výkon. V Japonsku v rámci gelntlemanské dohody mezi výrobci sporťáků devadesátých let měla Supra tradičních 280 koní. V USA byl výkon něco málo přes 300 koní a v Evropě to bylo celých 330 koní, které tu tedy mám k dispozici i já. A také tu je automatická čtyřstupňová převodovka. Než začnou někteří prohlašovat, že tím pádem je to Supra o ničem apod., tak prosím vydržte, k tomu se vyjádřím později.

Opravdu je ta legenda tak legendární?

   Fotky jsou tak nějak udělané, tak je čas vyrazit. Hned po nasednutí mě překvapuje, jak je interiér prostorný a vzdušný. Ano, zadní sedadla jsou prakticky jen luxusně čalouněné odkládací prostory, ale vepředu je místa spousta ve všech směrech. Pohodlně se usadím v béžových sedačkách, sedí se příjemně nízko a najít dobrou polohu za volantem je otázkou pár sekund. Neskutečně masivní středová konzole je výrazně natočena k řidiči, takže ergonomie ovladačů je příkladná. Všechno je hned po ruce. Jako by se interiér snažil řidiče obejmout a dát mu pocit, že je tu celé auto jen pro něj. Největší obavy mám ale z toho, jaké to bude poprvé v životě řídit pravostranné auto. Alespoň mi to ulehčí automat skutečností, že se nemusím učit řadit levou rukou. Zacvaknu D a opatrně se rozjíždím. Pedál plynu má dlouhý chod, takže není problém se rozjet lehce a plynule. Kupodivu zvyk na řízení vpravo trvá jen malou chvíli, takže se mohu konečně více soustředit na auto jako takové. Pod kapotou je většině z Vás dobře známý řadový šestiválec 2JZ-GTE o objemu tři litry a přeplňovaný dvojicí turbodmychadel, zapojených za sebou, což znamená, že jejich účinek přichází postupně. Zajímavé je, že v nízkých otáčkách má řadový šestiválec zvuk ne zcela nepodobný poctivé V8. Asi díky aftermarket výfuku, ale soudit čistě podle sluchu, tak během šourání se obcí na úrovni nějakých 1500 ot/m a lehtání plynového pedálu, bych hádal, že je pod kapotou bublá osmiválec.

   Jakmile se ale otáčky začnou zvyšovat, dostavuje onen typický zvuk japonské řadové šestky, který spousta z nás tak dobře zná nejen z Youtube. Přidávám postupně, aby mi tam převodovka hned nehodila jedničku. Zajímá mě ten projev sekvenčního zapojení dvou turbín, jak to reálně probíhá a působí. Nejen podle nádherného syčení zjišťuji, že „první“ turbo běží už někde okolo 2000 ot/m, takže dostatek točivého momentu je k dispozici téměř kdykoli. Ovšem to pravé běsnění začíná těsně před hranicí pěti tisíc otáček. Druhé turbo se připojí, otáčky vyletí vstříc omezovači a auto začne zrychlovat s neuvěřitelnou razancí a vervou. Ke hranici v sedmi tisících je ručička snad přitahována magnetem. Následně automat lehce houpavě přeřadí, otáčky spadnou přesně na to správné místo a letí se dál. Je to jen okamžik, ale najednou zjišťuji, že bych se měl krotit, z původních 50km/h je na tachometru hned 170. Je to možné? Ono na tom pocitu má hodně zásluhy (nebo viny??) právě automat, který má hodně dlouhé kvalty, takže z dvojky na trojku se odřazuje asi při 130 km/h. Člověk zvyklý na klasickou převodovku by dle času řazení odhadoval, že jede třeba 120, ale realita je docela jiná. O hodně jiná. Kam až se dá vytočit trojka, se mi opravdu zjistit nepodařilo, ale přes 200 to bude určitě. A dostat se na takovou rychlost je otázka chvíle, věřte mi. Samotnou akceleraci doprovází zmíněný ryk motoru a výfuku, který je slyšet hodně, ale nepůsobí nijak rušivě a rozhodně se nedá říct, že by byl v autě kravál. Že se mi ten samotný zvuk strašně líbí, asi dodávat nemusím. Je strašně návykové na každém výjezdu z obce zabořit plyn na podlahu, nechat podřadit až na jedničku a nechat se katapultovat vpřed, z padesátky je tam 150 v cuku letu. Tak fajn, rovně to jezdí skvěle, ale co zatáčky?

   Toto posoudit je už trochu těžší. Za prvé proto, že jedu s autem poprvé, poprvé řídím na pravé straně a jezdím na neznámých silnicích. A za druhé samozřejmě chápu lehkou nervozitu majitele, který půjčil Supru, se kterou bych měl nějak řezat zatáčky. Takže na nějaké krájení zákrut nedošlo, přesto se mi podařilo zjistit následující. Řízení velmi dobře maskuje velikost a hmotnost auta. Je citlivé a docela ostré. Velmi příjemně překvapila také silná zpětná vazba. Ve volantu bylo jasně cítit co se děje pod koly. Celkově tedy auto působilo v zatáčkách velmi ochotně a živě. Naklání se minimálně a za pohybem volantu jde okamžitě. Nejvíce mě ale asi překvapilo to, že i když už má podvozek to nejlepší za sebou (brzy se bude dávat nový), tak je Supra vlastně dost pohodlná. Sice jí naše hrbaté silnice samozřejmě moc nesvědčí, ale není to žádný kostitřas a dají se s ní bez problému jezdit určitě i delší trasy.

V automatu? To jako fakt?

    Povídání, jak je to s tím automatem, jsem si nechal na samostatný odstavec, protože se jedná asi o nejdiskutovanější aspekt tohoto auta. Neměl jsem tu možnost řídit verzi s manuálem, takže nemohu srovnávat, ale to, že jsem řídil automat, mi nijak zážitek nekazilo. Dle mého názoru to sice mění charakter auta, ale nelze říct, že hned k horšímu. Má sice jen 4 rychlosti a kvalty jsou dlouhé, nicméně díky síle motoru v jakémkoli okamžiku se rozhodně nenajde situace, kdy by nebyl k dispozici výkon, který potřebujete. Srovnejme si to například s takovou Corvette. Spousta je jich v automatu, ale pořád máte prostě svojí Vette a taky si tu jízdu užíváte. Koneckonců C3, o které jsem již psal, měla automat dokonce jen třístupňový, a stejně mě to auto neskutečně bavilo. A podobně je to i u Supry. Představuji si to tak, že pokud máte Supru s manuálem, tak je to super cestovní i sportovní auto, dá se lépe dávkovat výkon, máte to víc pod kontrolou, auto více poslouchá přímé pokyny řidiče. S automatem máte hlavně výborné GTčko, se kterým se výborně jezdí a při klidné jízdě automat řadí téměř neznatelně. Takový ten duch pravé sportovní jízdy a kontroly nad autem tam samozřejmě není s logických důvodů, ale i na automat se dá zvyknout a jezdit s ním velmi svižně. Dle slov majitele už si na jeho chování tak zvykl a přizpůsobil se mu, že dokáže jezdit v ostrém tempu, aniž by ho převodovka nějak překvapila nebo nedej bože vypekla. Věřím tomu. Sám jsem si ověřil, že díky již zmíněnému dlouhému chodu plynu se dá naučit, že pokud z padesátky dám až dvě třetiny plynu, zůstane tam dvojka a teprve po zaboření do podlahy se podřadí na jedničku. A takovýchto situací je mnoho a určitě se dají vychytat. Tudíž rozhodně se s automatem dá bez problému žít a jezdit. Manuál je manuál, o tom žádná, ale rozhodně se nevyplatí Supru zatracovat jen kvůli automatu. Je to senzační auto, které je radost řídit i s automatickou převodovkou. Většina autíčkářů by samozřejmě brala radši manuál (včetně mě), což se dá z jasných důvodů pochopit, ale i bez něj má auto svůj charakter a každý kickdown vykouzlí široký úsměv na tváři. V těchto momentech mi byl automat zcela ukradený.

Stále ji chci?

   Je docela známý fakt, že pokud se po dlouhých letech snění o svém autě v něm projedete, může se dostavit zklamání. Že to prostě není ono, není to tak, jak jste si představovali. Jednoduše si to auto v mysli malujeme lepší, než ve skutečnosti je. Já už mnoho let mám Supru jako svoje auto snů a nyní jsem měl možnost ji poprvé řídit. Cítím zklamání? Je taková, jakou jsem si ji představoval? Pořád ji chci? ANO, pořád ji chci. Pořád ji tak moc chci a ona se mi svou stále rostoucí hodnotou stále více vzdaluje. Tímto proklínám film Rychle a zběsile. Dost možná nebýt jeho, byla by dnes cenově na úrovni třeba Mitsubishi 3000GT, která se dá sehnat opravdu pěkná do půl milionu. Levostranná Supra ve verzi twin turbo s manuální převodovkou už je za pěkný kus na milionu a půl, i automaty jsou za milion. Pravostranné verze jsou levnější, ale pořád se to nebezpečně blíží milionu. A můj vysnění spec je samozřejmě LHD turbo s manuální převodovkou, nejlépe ve verzi targa, takže rozhodně to nejdražší, co může být. Nicméně jsem se alespoň přesvědčil, že pravostranné řízení by byla naprosto minimální překážka. Až mě to samotného překvapilo. A vlastně, i ten automat bych přežil. Ne tak samozřejmě já to kvedlání fofrklackem zbožňuji a potřebuji, ale pro všechny škarohlídy, kteří hned rozdáváte úšklebky těm, kteří mají Supru v automatu, bych doporučil se v ní projet. Fakt je to paráda i tak.

Na závěr bych chtěl zde ještě jednou poděkovat majiteli Petrovi, že mi dovolil uskutečnit to, co jsem si přál už hodně dlouhou dobu a mohl jsem řídit Toyotu Supru. Moc to pro mě znamená a moc jsem si to užil. Je to opravdu „SUPRA“ auto.