Thesis in da haus – part #2

Ideálního Thesise, vyhovujícího mým požadavkům jsem nakonec opravdu sehnal od kolegy z Lancia klubu, jak již bylo naznačeno ve druhém povídání. Tomu pod rukama už prošly tyto vozy celkem tři a tak mě zasvětil i do spousty potencionálních problémů spojených s provozem. Stejně tak mi poradil, jak se dají řešit, případně kde pátrat po náhradních dílech. Obdobnou ochotu, poctivost a puntičkářství už jsem při koupi auta dlouhou dobu nezažil, takže klobouk dolů, Petře!

Od prvního kontaktu na klubu až po den koupě uběhly na den přesně dva měsíce, během kterých jsem měl možnost auto několikrát prozkoumat a projet. Nic se ale nevyrovná tomu, když Vám konečně Vaše vysněné auto trůní v garáži a Vy na něj tak máte prakticky neomezeně času. Leč právě v tom slůvku "vysněné" bývá často kámen úrazu. Když totiž urputně sháníte něco konkrétního, často se pak stává, že na Vás daná věc ve finále nezapůsobí tak, jak byste čekali. Wow efekt se zkrátka rozplyne jak pára nad hrncem. Bude tomu tak i v tomto případě?

Po vzhledové stránce není co řešit, tady jsem rozhodně nebyl ničím překvapen či nemile zaskočen, přece jenom neobvyklý vzhled bylo to první, co mou pozornost k tomuhle autu přitáhlo. Při prvním statickém setkání jsem akorát docela koukal, jaký je Thesis v reálu kus auta a hned se mi vybavily obdobné pocity jako před několika lety, kdy jsem v bazaru odmetal sníh ze svého budoucího Saabu 9000. Lancie je přitom ještě o dobrých deset čísel delší (4,89m) a šest centimetrů širší (1,83m). Na vzezření exteriéru je nicméně hezky vidět, jakým způsobem polarizuje názory, protože vesměs každá internetová diskuze pod články ať už o Thesisu či Lancii obecně, se dřív nebo později stočí k tomu, zda je tohle auto ošklivé, nebo ne. Tenhle design prostě buď milujete, nebo je Vám z něj na blití. Osobně si myslím, že třeba tvar zadních partií včetně bumerangových světel by měl být "povinná četba" na auto designérských školách, zvláště pak pro kluky z Vlkohradu. I když možná raději ne, pak by se mohla z individuality stát tuctovost.

​

Kritiku nejčastěji sklízí přední část se světly a maskou odkazující nejen na Reuleauxův trojúhelník, ale i na doby dávno minulé. Faktem je, že podobný retro design možná slaví úspěchy v kategorii malých vozů jako Fiat 500, Mini či New Bettle, ve vyšších kruzích ovšem většinou způsoboval kontroverze a rozhořčení fanoušků té které značky. Každý si asi vybaví legendárního Klauna alias Ford Scorpio, ostatně i stájová kolegyně Lybra se svým front-lookem příliš potlesku nesklidila a fandy Mercedesu zase svého času zvedla ze židle první masařka. Holt svébytnost a výjimečnost je v téhle třídě tak nějak automaticky odsouzena ke komerčnímu neúspěchu. Zatímco pro tuctové tvary si běhají masy zákazníků jako do supermarketu, Thesise a jemu podobné najdete v malém kamenném obchůdku s lokálními výrobky. V obchůdku, který při životě udržuje několik málo nadšenců a jenž časem stejně zkrachuje…

Je načase se přes kliky s elektromagnetickým odskokem vydat do interiéru. Zde jsem při prvním usednutí vnímal v prvé řadě jeho vzdušnost, masivní středový tunel a krásnou béžovou kůži. Zároveň jsem ale pocítil lehké zklamání a nějakou dobu mi trvalo pochopit proč. Určitou roli asi sehrálo těch několik málo recenzí, co jsem o autě dohledal na webu. Když totiž nikdo nešetří na interiér superlativy, tak pak logicky očekáváte nějakou bombu. Jenže pokud už měl člověk předtím s některou Lancií čest, tak je holt na určitou úroveň zvyklý a efekt spadlé huby, jako když usedáte do noblesních Italek úplně poprvé, se již zkrátka nekoná. Druhá věc je ta, že jsem doposud sedlal auta z osmdesátek či devadesátek a byl tak zvyklý na různé úlety tehdejší doby. Co značka, to nějaké originální řešení s často upozaděnou ergonomií. S přechodem do nového milénia mám ale dojem, že se tyhle věci postupně u všech značek vytrácí a mně jednoduše chybí! Vše se blíží čím dál více k dokonalosti, ukázkové ergonomičnosti, unifikovanosti a potažmo nudě, tak jak ji známe ze soudobé masové produkce. Prostě tady máš volant, uprostřed ti dáme obrazovku, pod ni pár tlačítek a vpravo si můžeš něco odkládat, alias snaha o perfektní eurovágn. Čest výjimkám v podobě mini vozů, kde je pořád cítit určitá hravost a emoce. Italové ale tenkrát s Thesisem mířili proti německému triumvirátu, takže je vlastně jejich počínání docela logické. Originalita a snaha jít si vlastní cestou, se v rámci konkurenceschopnosti vytrácí už i z apeninského poloostrova, a když vidím současnou Giulii a její snahu vypadat uvnitř jako BMW, je mi kapku smutno. To už ale trošku odbíháme.

Abych jenom nehanil, v interiéru použité věci jsou originály každým coulem. Tlačítka, hýblátka a páčky nenajdete v žádné jiné Lancii, Alfě nebo Fiatu. Stejně jako zvenčí, i uvnitř najdete odkaz na slavnou minulost značky – trojrozměrné budíky rychloměru a otáčkoměru totiž odkazují na modely Aurelia a Flaminia. Krásně decentně vyvedené retro se špetkou moderny, leč ekonoměr si Taliáni přeci jen mohli odpustit. Je sice zábavné ho sledovat, člověk se však neubrání pocitu, že se prachsprostě kopírovalo z Mnichova. Použité materiály jsou opravdu špičkové. Plastů je minimum a jsou měkčené, kůži od nábytkářské firmy Poltrona Frau s více jak stoletou tradicí, doplňuje hořčíková středová konzole, kdy magnesium vybíhá až k loketní opěrce. Ze stejného materiálu jsou i výdechy klimatizace, z větší části bezprůvanové. Kliky jsou z leštěného hliníku. Po obvodu celého interiéru se táhne decentní linka z pravého dřeva, které se nachází i na hlavici řadicí páky a na konzoli okolo ní. Tímhle si Lancia zřejmě chtěla napravit reputaci po předchozí Kappě, kde za odpornou plastovou imitaci dřeva sklidila kritiku. Stejné materiály doprovází i cestující vzadu, kde se stejně jako vepředu místem nešetřilo, ono s rozvorem 2803 mm se ani není čemu divit. S drobnějším řidičem si klidně vzadu přehodíte nohu přes nohu. Překvapí absence čtecích lampiček v C sloupcích. Kufr v luxusních sedanech hraje vždy až druhé housle a ne jinak je tomu i tady. Se svými cca 400 litry příliš parády neudělá, a ač relativně rozměrný a dělitelný textilní síťkou na dva prostory, jeho větší praktičnost zabíjí nízká výška. Zadní sedadla nejsou sklopná a do průvlaku mezi nimi dáte s velkou opatrností pouze jeden pár kratších lyží, tudíž do alp se s tímhle autem v zimě zřejmě nevydáte.

Jakkoliv dokonale se interiér na první pohled tváří, na ten druhý poznáte, že svůj italský původ s určitou mírou chybek a nedokonalostí jen tak nezapře. Spára mezi dveřmi a palubkou je poměrně prasácká, ulepená stropní madla a spodky sedadel dávají tušit, že makaróni se materiálu, který zlobil už v Lybře, (a v o dost větším měřítku) nechtěli nadobro zříct. Stropního čalounění, A i C sloupků je radno se nedotýkat, pokud si uvnitř nechcete vytvořit hollywoodský chodník slávy, jsou totiž z materiálu, který si drží paměť cca měsíc. Tlačítko označující elektronickou parkovací brzdu jsem ještě neviděl na dvou modelech stejně odlité a podobně i spára mezi dřevěným dekorem a schránkou spolujezdce se tváří jako co kus, to originál. Kovové věci v odkládacím prostoru před řadičkou (mobil, mince) musíte pečlivě uložit tak, aby se nedotýkaly oné hořčíkové konzole, jinak budete za jízdy poslouchat jejich drnčení a pokud hledáte jiné místo, tak vězte, že kapsy ve dveřích jsou poměrně úzké a mělké. Schránka před spolujezdcem se otevírá sice stylově tlačítkem, to však funguje pouze s klíčky v poloze on a nějakých deset vteřin po vypnutí motoru. Kolikrát tam člověk něco zapomene a musí kvůli tomu nabootovat celé auto. Vzhledem k její symbolické velikosti (z níž ještě notně ubírá CD changer) jsem se ale prakticky odnaučil ji používat. Srandovně pak působí její nouzové otvírání v podobě západky se špagátem. K ní se ale dostanete pouze při otevřených spolujezdcových dveřích. Pokud zrovna nezaparkujete pravou stranou u zdi. Magnesiový detail na loketní opěrce je hezký, ale běda jak na něj v horký letní den zasvítí slunce, místo spočinutí pravice tam pak můžete vařit vajíčka. Výčet slabin možná vypadá dramaticky, v praxi se však jedná o prkotiny, jaké má téměř každé auto a které málokdo postřehne. Spolucestující většinou nešetří slovy chvály a údivu a já osobně jsem za tuhle little Italy docela rád, Tuleň totiž díky ní ve finále působí o dost uvolněněji a správně jižansky.

Pro dnešek by mohlo stačit a do příště se trošku rozepíšu o jízdních vlastnostech a výbavě.