5 věcí varujících, že tuhle ojetinu nemáte kupovat...

Před třemi týdny jsem dokončil další z nákupních procesů nového daily-winter-biatch povozu a řeknu vám, takový očistec a zoufalství jsem ještě nezažil. V divokých devadesátkách jsem mohl pořizovat vozidla leda tak v kvartetu, ale mám dotěrný pocit, že dnešní doba se jim, alespoň co se trhu s ojetými auty týče, začíná blížit. Jestilže jsem si po celý aktivní motoristický život mohl užívat přesyceného trhu, kdy i v nejnižších cenových patrech člověk nacházel krásná auta a ve výsledku vybíral třešničky na dortu, tak v listopadu 2023 jsem byl poprvé v životě nucen couvat ze stanovených kritérií a přimhuřovat oči. A v tomto sladkokyselém rozpoložení, kdy sice nebyla dodržena vstupní kritéria, avšak nový denní dříč zatím vyvolává lehké nadšení, mě osvítil bůh grafomanie a já se rozhodl stvořit blog, který obsahuje spotřebitelské rady – takto to kluci z redakce nazývali v článcích?

Předně je třeba si něco ujasnit. Nejsem profesionální nákupčí a nejsem zdatný technik. Rychlým vzpomínáním mi vychází, že jsem sobě doposud pořídil 25 aut. Což zmíněný výkupčí zvládne za týden. Z těch 25 aut bylo jen jedno opravdový průšvih (noční Miata z Krakowa za velmi lákavou cenu), a u jednoho dalšího jsem se nehezky spálil (nedbalá kontrola dokumentace k vozu a následná skrytá vada). Ten zbytek byl buď skvělý, nebo jejich stav a provoz odpovídal očekáváním v době nákupu. Celkově je tedy bilance drtivě pozitivní…  Což není úplně špatné skóre na jedince, který je slepý jak patrona a podbrusy a nuance v odstínech laku vidí jen za jasného letního poledne…  Nákup ojeté zdechliny je vždycky ošemetná věc, bez pořádné přípravy se nevyplácí a i s ní člověk může nehezky narazit. Avšak troufám si tvrdit, že pravděpodobnost dobrého nákupu lze zásadně zvýšit i bez toho, aby byl člověk technický a diagnostický velmistr. Stačí sledovat signály…  O ty, které mi přijdou relevantní, se s vámi nyní podělím. A vy mi to pak můžete v diskuzi nandat, že jsem totální hejl a vůbec to tak není…

Auto, co málo jezdí, nebrat!

Každý by chtěl opusinkovávanou ojetinu s co nejmenším nájezdem, kterou majitel zahříval a dochlazoval, jezdil s ní jen sem tam na delší výlet a v mezičase stála v klimatizované garáži, kde se s ní všichni členové rodiny chodili pravidelně mazlit. Jenže ve skutečnosti všichni auta používáme na…  no prostě používáme. A těch ideálních jednorožců je tak málo, že by je někdo označil za statistickou chybu. Proto prosím následuící text neuplatňujme na to promile hýčkaných jednorožců, ale na normální auta.

Stav tachometru stále zůstává mantrou národa a u zánovních vozů jistě hraje významnou roli. Avšak u desetiletých ojetin už začíná mít spíše doplňkovou informační hodnotu a u těch patnáctiletých a starších je, troufám si tvrdit, pouze číslem, které práskneme do inzerátu, aby vypadal kompletně. Po dosažení určitých hranic už se prostě na autě budou věci kazit a nižší cifrou na tachometru si od toho nijak nepomůžete. Ale hlavně - auto má jezdit! Když jezdí – kilometry na tachometru neúprosně přibývají. Pokud nejezdí, strádá. Má-li auto najeto 400 tisíc, ale ze záznamů vyplývá, že v posledních 5 letech přidávalo 30 tisíc kilometrů ročně, je značně pravděpodobné, že jej majitel udržoval v takovém stavu, aby si za onen rok nemusel 5x volat asistenci. Pokud však v historii vidíte hluchá období, kdy mezi technickými kontrolami nebo jinými záznamy přibyly pouhé jednotky tisíc kilometrů nebo skoro nic, je dost možné, že auto stálo někde v rohu v bazaru jako ležák, jezdilo pouze krátké trasy, mělo za majitele někoho, kdo neměl na jeho provoz, nebo čekalo zhovněné v některém z těch podivných areálů s betonovými panely a vlnitým plechem, až mu vesnický ranhojič po fatálním hitu vdechne druhý život. A nic z toho samozřejmě nechcete. 

Zrovna letos se mi toto potvrdilo několikrát – v těch případech, kdy byly poslední roční nájezdy v řádu jednotek tisíců, jsem na místě vždy našel unavený nebo bouraný kus, přestože inzerát vypadal lákavě…   …a nakonec doma skončila věc, které na tachometru svítí skoro 350 tisíc ujetých kilometrů a jezdí mnohem líp, než chudinky s polovičním proklamovaným nájezdem.

Jaký pán, takový pes

…oukej… na rovinu, mám problém s určitými typy lidí. V zásadě jsou tři a umí můj zájem o auto utnout už v průběhu telefonu nebo po pár minutách na místě. Správnost této teze nemohu doložit, ale myslím si, že vysoké procento úspěšných nákupů aut je zčásti způsobeno včasným vyloučením této svaté trojice z nabídky. Tak pojďme na ně.

Jednak to jsou lidé… no…  intelektuálně plaší. Už samotné jednání s debilem přináší komplikace a nedělám si iluze, že blbec se umí o auta vzorně starat. Některé věci nedomyslí, jiné mu nedojdou vůbec, a tak nějak celkově asi nechci kupovat vůz od individua, které má víc zubů než mozkových buněk… Připouštím, že pro někoho je tato skupina prodejců svatým grálem, který umí vytěžit, ale můj šálek čaje to není.

Za druhé tady máme prasata. Už jen z hlediska svého útlocitu bych odmítal jezdit v něčem, co bylo zasyflené od kol až po střechu a štítím se toho dotknout…  Celkově vzato u mě alespoň základní péče o čistotu koresponduje s přístupem o pěči o auto jako celku. Čímž nevylučuji, že i prase se umí o auto starat dobře, ale pravděpodobnější varianta je, že na věci kašle. 

No a pak tu máme kategorii sebejistých suverénnů. Asi nic jiného mě v telefonu neodradí víc, než jak je všechno nejvíc top, nejlepší, jak tomu majitel nejvíc rozumí, jak měl už 50 těchto aut, a jak zrovna to jeho heblo má nejlepší možnou motorizaci a tu nejlepší výbavu, protože to tak prostě je a on by ani nic jiného nepřipustil. Výsledkem bývá ve 120% případů leštěný prd a dosmrti mě nikdo nepřesvědčí o opaku. 

“Víte, já tomu nerozumím…”

Spousta vlastníků aut jsou pouzí uživatelé. A bylo by naivní si myslet, že každý má v malíčku technická specifika a veškerý servis. Nicméně, čeho je moc, toho je příliš. A pokud někdo už při obecných dotazech začne používat věty typu: “já tomu nerozumím..” nebo “víte, já se o to nezajímám, oni mi to tam spravujou u Pepy…”, často to značí nejen neznalost, ale i určitý podíl lhostejnosti a podle toho pak auto často vypadá. Typicky najdete provozem obité vozidlo, které jezdí všelijak a má na sobě nějaké levné protektory nebo číny. Nehledě na to, že s nulovou úrovní technických znalostí s přidanou porcí salámovitosti se majitel lehce stává hejlem, kterého servis češe na všem možném a jeho dvoustopou chloubu lepí těmi nejlevnějšími díly…

Můj poslední kontakt s “prostým uživatelem” dopadl tak, že za informací: “byl tam trochu bouraný zadní blatník, ale spravoval mi to mechanik od koelgy z práce”, se skrývala zprasená hrůza, na které z popraskaného laku lezl kyt do všech stran…

Volant nakřivo

Jasně, úplná blbost. Pouhá geometrie… Záležitost pár stovek, případně tisíců, pokud je k jejímu úspěšnému provedení zapotřebí vyměnit nějaké to rameno nebo čep. Z mé zkušenosti však špatná geometrie značí zanedbaný přístup k údržbě a autu jako celku.

V mé autíčkářské sociální bublině neznám nikoho, kdo by doouhodbě snesl jezdit v autě, kterému jde volant šejdrem. PROTOŽE TO DOPRDELE ČLOVĚKA TOTÁLNĚ MRDÁ! (pardon :D) Pokud majiteli nevadí jezdit s volantem vychýleným o x stupňů, bude nejspíš tolerantní i k dalším závadám a nefunkčnostem. A nejspíš používá auto takříkajíc dokud jezdí. A když jezdit přestane, tak se ho snaží opravit tak, aby to hlavně moc nestálo. Nemluvě o té variantě, že příčinou volantu nakřivo může být i fakt, že něco vespod je křivé natolik, že korektní geometrii zkrátka nastavit nelze. Volant nakřivo pro mě určitě není showstopper, ale na žebříčku “tlumičů vášně k nákupu” stojí velmi vysoko..

Blbý / dobrý pocit

Bude to znít zvláštně, ale na celkový dojem, pocit a nějaký skrytý instinkt dávám při nákupu auta strašně moc. Zkrátka si to musí sednout. Všechno. Jednání, komunikace, důvěryhodnost, stav a prezentace auta, pocit ze zkušební jízdy. Jakmile se z čehokoliv dostaví blbý pocit, váhám, přestože se auto zdá být v pořádku.

“ Na rovinu, jezdím pracovně do Německa, koupil jsem to na kšeft, vyměnil jsem náplně a přední brzdy, je to zkontrolované zespod a vyčištěné, za mě je to hezké auto. Lakoměrkou to ukazuje stříkaný pravý bok, ale nenašel jsem žádné náznaky vážné nehody” na mě působí už při startu mnohem lépe než obligátní: “Já jsem to dovezl pro dceru / manželku / milenku / tchýni, ale je to pro ni malé / velké / rychlé / pomalé / moc to žere / málo to topí, ale TOP STAV, víte, přece bych pro dceru / manželku / milenku / tchýni nekoupil nějakou vraždu. ji to auto prostě jen nesedlo / je těhotná / potratila / smějí se jí kamarádky / chce spíš benzín / chce spíš dýzl.”

Snaží se mě prodejce manipulovat? Odpovídá stav auta popisu v telefonu? Zapadají do sebe jednotlivé informace a střípky scénáře? Kupuju to u něj doma, nebo na nějaké odstavné ploše před servisem v zemi nikoho? Je přiměřeně sdílny o informace nebo jen čeká co najdu? 

Prostě pocit. Nejde to popsat, nejde to měřit, dokonce ani nelze vyjmenovat, co přesně patří do dobrých a špatných náznaků (vywapkovaný motor u dovozce ojetin může být standard, u soukromníka to je minimálně zvláštní), ale musí to všechno působit přirozeně, věrohodně a být ve vzájemné harmonii. Pokud bych mohl graficky znázornit míru “dobrého pocitu” při jednotlivých nákupech s mírou spokojenosti následného vlastnictví, tak by tyto křivky vzájemně silně korelovaly.

A teď jsem zvědavý, co mi k tomu povíte vy?