Road trip Balkán 2023 - 2

První část jsme skončili v pátek večer na Chalkidiki v Řecku v městě Nea Potidea, shledáním se synem a společným pivkem na pláži. Můžete si o tom přečíst zde: Road trip Balkán 2023 – první část.

Na pivku bylo fajn a po celodenním přesunu z Černé Hory od města Plav přes Albánii – Skadar, Tirana, Ohrid do Řecka bodlo. A jsem si i fajn pokecali, hlavně se synem, který byl pln dojmů ze startu brigády jako barman v milionářském Sani Resort. Šlo se spát pozdě s tím, že se sejdeme ráno u snídaně. Syn se šel učit drinky a my vyrazili prvně na pláž v Nea Potidea. Ta se nám vůbec nelíbila, Tvarda dokonce šlápnul na ježka, ti tam prý vůbec neměli být. Jak ten klel a „chválil“ syna za spolehlivou informaci. Raději jsme vyrazili na průzkum polostrova. Navigace mapy.cz byla opět vtipná a poslala nás na začátku vtipnou terénní vložkou.

Naším prvním cílem byla pláž ve tvaru zubu, s názvem Myte, u města Kassandreia. Zácpa před tímto městem nás zavedla do jeho historického centra a následně vnitrozemím jsme dojeli až k oné pláži. Poslední kousek cesty byl opět offroad. Pláž to byla parádní, opravdová písčitá kosa. Co bylo největší zvláštností, že na levé pláži bylo úplně klidné moře, pravá strana byla s velkými vlnami, ve kterých se skoro nikdo nekoupal. My zkusili oboje a hlavně blbnutí ve vlnách nás bavilo. Chvíli naši pozornost zaujaly i dvě slečny fotící se zřejmě na Instagram. Pivko, koupání, blbnutí, čas utekl. Místo setkání se synem v resortu v poledne jsme to museli přesunout na večer.

Do něj ale zbýval čas, tak jsem vymyslel, že navštívíme samotný cíp poloostrova, s kostelem Agios Nikolas, s pěknou vyhlídkou. Cesta k němu vedla hezkým vnitrozemím. Následovala rychlá kochačka a koupačka. Po ní nás dohnal největší nepřítel cestování, hlad. Prvně jsme chtěli najít něco v Kassandreia, ale tam bylo odpoledne mrtvo. Tak jsme se vrátili do města Kallithea, kde bylo peklo zaparkovat, kór hladoví, spěchající a díky tomu i nervózní. Nakonec to vyšlo a my nepohrdli fast foodem s následnou kavárničkou. To nás zasytilo, vše bylo opět zalité slunkem, řek bych až moc. Prostě byl šílený hyc.

Rychle jsme se přesunuli za synem do Sani Resort, ten nás jím provedl, ukázal kde pracuje. No pro určitou sortu lidí to je asi zajímavá dovolená, ale pro mě ne, já bych to nedal. Prostě snobárna. Pro příklad: nespočet barů, bazény, vlastní přístav s yachtami k půjčení, vlastní flotila Volv XC 90 s řidiči, vlastní kostel, půjčovny kol, instruktoři atd. Prohlídka byla krátká, po chvíli jsme  jeli zpět na apartmá. Hlavní je, že synovi se tam brigáda moc líbila, bavilo ho to, našel si tam přátelé a i šéfové jej chválili. Jen tu bohatou nevěstu si z tama nepřivez.

Večer jsme pak šli do centra na pizzu, pivko. Centrum Nea Potidea bylo řecky živé. Tím že byl víkend, tak všude zněla živá hudba (ta byla i v pátek na pláži). Den se končil a my šli domů. Tam si dali vínko a vášnivě rozebírali životní témata, hlavně naše čundry s paštikáři, kdo chce, ať na ně koukne sem: pastikari.cz

Jeden den a dva večery na Chalkidiky nám stačily, byly intenzívní a fajn, ale už musíme dál. Je neděle ráno, do středy se musíme vrátit, při tom ještě něco zažít. Po snídani se loučíme se synem, předáváme mu česká pivka i pro jeho řecké kamarády a odjíždíme. Další instancí je Bulharsko. Původně jsem chtěl navštívit i Soluň, ale na to už nebyl čas, ani síla v tom vedru. Frčíme po dálnici směr Bulharsko, cesta nás dovede do hor. Krom kilometrů nám ale mizí i benzín v nádrži. Já se rozhod, že v Řecku prostě tankovat nebudeme. Rafička dole, dojezd se blíží nule. Naštěstí jde dálnice již dlouho hlavně z kopce a tak nasazuji úspornou jízdu. Na hranice s Bulharskem dojíždím po 15 km s ukazatelem stavu dojezdu na „0 km“, ale vyšlo to. Tankujeme pár litrů a jedeme dál.

Je něco po polední, když přijíždíme nad město Melnik. Pohled shora na vinice s pískovcovým městem v pozadí je úchvatný. Přijíždíme do města, dáváme oběd, vínko a ubytováváme se. Vše vyřízeno na místě. Odpoledne chceme projít pískovcovým městem k Rozhen Monastyr (klášter) a následně do vesničky Rozhen. Vede tam zelená značená stezka, vypadá to na pohodový výlet. Jenže až tak nebyl. Stezka vedla korytem vyschlého potoka, částečně džunglí. Bylo to hezké, jenže my se ztratili mimo ní. Pokračovali jsme totiž dál tím korytem, neodbočili jsme z něj. Bylo to úžasné a my si řekli, že to projdeme tím korytem, nahoře byla dle map cesta.

Sklon koryta byl ale stále příkřejší, užší a balvany v něm větší. Navíc to nebyl klasický pískovec, ale hodně se drolící směs písku a kamení. K cestě nahoře nám chyběly tak tři metry. Jenže stěna už byla skoro kolmá, nic pořádně nedrželo, drolilo se nám pod rukama a nohama, my dostali bobky. Byl čas na ústup. Navíc ta únava v tom vedru. Prvně jsem myslel, že se vrátíme do Melniku, naštěstí po prolití se vodou a schování se do stínu došlo k návratu sil. Došli jsme zpět na stezku a vydali se k Rozhenu. Nádherná trasa, výhledy, stálo to za to.

Monastyr míjíme, hnaní žízní se pouštíme do obce Rozhen. Tam na návsi s radostí objevujeme hospůdku s chlazeným pivem a Rakijí. Povídáme si s místními. Jen nás děsí pěší cesta zpět. Ptám se majitelů hospůdky, zda jedou do Melniku, hurá jedou, tak nás tam po zavření hospůdky hodili. Ušetřili jsme hodně času a sil. Díky tomu jsme se vydali do vinárny „Myší díra“. Tvarda měl na ní živé vzpomínky. Ovšem tentokrát to bylo zklamání, brzo nás vyhodili. Tak jsme zabrousili na vínko v Melniku. Pravé bulharské, červené, hutné. Potkali jsme tam lidi z CK Mundo, pokecali. Po půlnoci jdeme na kutě. Neděla byla opravdu dlouhá a výživná.

Pondělí nás čekal další perný den v Bulharsku. Vstáváme brzo, snídaní dáváme na benzince, to je nejrychlejší, tankujeme do plna a jedem dál, směr pohoří Pirin, Bansko. Tam se nezdržujeme, pouze kupujeme piva a navštěvujeme směnárnu. Bansko je ospalé, žije to tady asi víc v zimně, díky lyžařskému středisku. K pivu se vrátím. V naší partě patří Starobrno k nejméně oblíbeným. Tvarda je z Brna, a tak to občas těžce nese. Jaké bylo překvapení, když jej našel v regále, k tomu v akci. Nemohl odolat a koupil ho. Bylo vyrobeno v Bulharsku, bohužel bylo ještě horší než originál z Brna. No co už. Pokračujeme dál cestou, která stoupá až do 2 000 mnm, k chatě pod druhým nejvyšším vrcholem Bulharska, Vihren.

Tady si dáváme pivko, oběd a koukáme, co nás po něm čeká. Ostrý výstup na vrchol Vihren, skoro 1000 výškových metrů na 3 km vzdálenosti. Ne, autem se tam dojet nedá, jdeme pěšky. Stezka stoupá odvážně, výškové metry naskakují. Po chvilce se dostáváme nad kosodřevinu a krom těch metrů kolem nás poskakují stáda kamzíků. My fotíme jak urvaní.

Tvarda už na Vihrenu byl, ale měl ho celý v mraku. Dnes to vypadá nadějně, až do momentu, kdy dojdeme do sedla pod něj. V ten moment se vrchol zahalí do husté bílé peřiny. Jdeme dál v naději, že mrak zmizí. To se na vrcholu povedlo jen částečně, ale stálo to za to. Vrcholové fotky, vrcholové pivko a už šup dolů druhou stranou kopce. Perfektní výšlap v kulise velkých hor, stovky kamzíku a sněhových polí. Večer sjíždíme jen kousek dolů, kde je v zatáčce free camp s hospůdkou. Na víc nezbývá sil. Stavíme stan, dáváme večeři, pivko a jdeme brzo spát. V úterní den máme před sebou dlouhý přesun.

Ráno opět vstáváme brzo, osvěžujeme se v ledové řece, dáváme snídani u stanu a šup na trasu. Jedeme celým Bulharskem, kolem jedné tepelné elektrárny a kolem Sofie. Opět zopakuji, ještěže jsme v EU. Ten smog u elektrárny a nad Sofií je děsný. Člověk si vzpomene na Třinecko z dětství. Pádíme k Dunaji, přes něj se musíme dostat na sever do Rumunska. Dunaj tvoří dlouhou část hranice s Rumunskem. Vedou přes něj jen dva mosty a tři přívozy. Volíme přívoz u města Nikopol. Tam se chceme i naobědvat. Míříme prvně do restaurace, v ní hledáme info o přívozu. Chceme jet co nejdříve. Bohužel, zjišťujeme, že zde je dlouhá polední pauza. Ale jet jinam ztrácí smysl.

Po obědě tedy míříme k přívozu, což je rovněž hranice. Na něm nás přepadá panika, když vidíme tu řadu kamionu. Nějak ji objedeme, ve zkrytu duše tak nějak doufáme, že nás ještě dnes převezou. Čekání je dlouhé, nikde nikdo. Až po dvou hodinách přichází Bulharský celník a jde k nám. Prvně si myslíme, že stojíme blbě. Ale ne, jde pokecat. Po chvíli se chlubí se svou modrou Z3. Spřízněná duše. Taky nám vysvětluje, jak to tu chodí, že nás v osobácích pustí dopředu. Říká, že Bulhaři by vozili, ale rumunský kapitán si musí vždy po obědě zdřímnout. No Balkán. Ani jedni nejsou v Schengenu, tak nás čeká i kontrola. Vedle ní musíme zaplatit poplatek za využití terminálu, poplatek za převoz a v Rumunsku pak poplatek za využití silnic. Celé nás to hodně zdrželo. A já přemýšlím, zda se držet původního plánu, nebo jej celý změnit, nebo jen upravit. Je úterý podvečer a další den večer už máme být doma. No a my jsme u Dunaje v Rumunsku.

Plán jen upravujeme, cestou hledáme ubytko. Kde? Pod Transfagaras. Ten jsem chtěl projet ještě v úterý, ale přeložil jsem to na středu ráno. Večer po troše bloudění nalézáme zamluvený hotel v Ungureni, jdeme na večeři a brzo spát. Během středy musíme odsud přes Transfagaras dojet až k nám do Brna a do Třince. Brzký budíček, sedáme ještě před sedmou do auta a vyrážíme. Bylo to skvělé rozhodnutí. Cesta byla úplně volná, já zas přikládám pod kotel. Kola hvízdají v každé zatáčce. Dáváme krátkou pauzu u přehrady Vidraru. Po chvilce se dostáváme do pásma hor, fotíme vodopády a zastavujeme v jedné zatáčce pod vrcholem sedla. Zde si dáváme supr horskou snídani na víku kufru ze zásob. Je to úžasné ráno.​

Jedeme dál. Focení před tunelem, jeho přejezd a zastávka v zatím liduprázdném sedle. Za chvíli tu už bude komerční frmol. Užíváme si hor, procházíme se, bohužel jen chvíli. Musíme dál. Jedeme dolů, jenže mé autičkářské srdíčko protestuje. Tohle, severní stranu přeci musím vyjet i nahoru. Mám jasno, budu to otáčet. Cestou dolu nás provázela kabina lanovky, byla skoro rychlejší než my. Mě v hlavě problesklo, dáme to jako Top Gear Challange, kdo dřív nahoře, my nebo lanovka. Otáčím a seznamuju Tvardu s plánem. Ten vytahuje mobil a jízdu točí, video k zhlédnutí je zde. Byla to sranda, gumy kvílely, Tvarda občas klel.

Tím skončila sranda. Jsme podruhé nahoře a jedeme dolů, domů, bohužel. Na dálnici slyším klepání. Zastavuju na pumpě a zjišťujeme, že spodní plastový kryt vyjel z lízátka a mlátí sebou. Vytahuju z KPZetky špagátky a dělám rychlou přivazovací opravu. Pomáhá, my můžeme jet. Dálnicí, rychle domů. Docela nás zdrží hranice u Szegedu, bohužel, Rumunsko ještě není v Schengenu. Ale jde to, Maďarsko ubíhá až na zácpu za Budapeští, po chvilce je Slovensko, drobné extempore s dálniční známkou. Opravuji provázky a pádíme na Brno, tam večer vysazuju Tvardu. Už jen 200 km do Třince, ale krutých. Nejhorší je pandulákové peklo od Bělotína až k Třinci. Kdo tudy jel v červenci 2023 v noci, ví své. K půlnoci jsem doma, s mořskou nemocí, unavený a plný dojmů. Pivko, rychle spát. Ráno zas do práce. A i Báwo bylo cestou dost unavené, ale zvládlo to i přes ty šrámy.

Byla to paráda, náročná i tím, že jsem vše odřídil. Byli jsme na několika místech, které se odvážím nazvat jedněmi z nejkrásnějších. Kaňon řeky Tary na raftu, průjezd Durmitorem a pohořím Prokletije, Melnik s pískovcovým městem za zády a Vihrenem opodál, Transfagaras. Na Balkáně nejsem na tripu naposled.

Fotky z celého tripu jsou zde, jsou tam i videa.

Zas u nějakého blogu z tripu ahoj.