Další prosím! aneb Miat není nikdy dost

Je tomu již nějaký ten pátek co jsem zde naposledy usednul… či zasednul… to je tak ňák fuk. Není to tak dlouho co jsem začal horečně přemýšlet nad nákupem nového vehiklu, protože SKZ (Splašená Krabička od Zápalek, pozn. pisálka) už mne pomalu přestává na chvíli bavit a potřeboval jsem konečně něco mnohem více nepraktického a nevídaného v mém městě. Není to dokonce tak dlouho co si jeden z mých známých přivezl krásný Nissan 350Z… Ah bože ten zvuk V6 je úchvatný… Ale to byl den kdy jsem se konečně rozhodnul začít pokukovat po něčem co tu není… Něco co se jen tak neztratí a zaujme mnoho lidí. Něco… Co prostě bude dělat radost hlavně mi.

První výběr horkou jehlou
Zprvu jsem pokukoval po krásné třetí generaci Hondy Prelude. Přecijen… Kdo by neměl rád mrkačky? Však se přiznejte, nikdo vám hlavu neutrhne. Ale jak šel čas tak se pár věcí změnilo. Jednou z nich bylo taktéž vybrání mé “crew” blíže specifikováno mne a mého kamaráda, s kterým mám svou instagramovou stránku na jednom streamu streamu Furt Bokem. A od té doby? Od té doby jsem začal horečně přemýšlet nad novým autem namísto prodaného Compactu, který mi dva měsíce nečinně stál polorozebraný v garáži a pak jsem ho nakonec stejně prodal.
Zprvu jsem začal přemýšlet o nějaké klasické E36 nebo trochu novější E46, ale na druhou stranu tu mají taky všichni. Pak zas přišel Opel Omega… Ale zas ty reznou jak lišky a nedá se na to sehnat nic co chci udělat. Potom samozřejmě ještě extrém v podobě starého Fordu Sierra. Jo možná by to bylo zatraceně pěkný lákadlo, ale masakr cena. A samozřejmě se to vezlo dále… Od Nissanu 200SX přes 280ZX, 300ZX, Toyoty Supry a dalších takových očumovadel až jsem takhle jednoho večera narazil na jednu krásnou modrou Mazdu MX-5 Mark 1. Měla přesně to co jsem chtěl. 1.8, samosvor, bucket seaty, volant, rozšířené lemy už původně, duplexní výfuky… v tom momentě jsem si říkal dokonalé auto, ušetřených peněz a hlavně stoupající na ceně.
První prohlídku jsem se snažil dohodnout, ale bohužel z toho nakonec sešlo. Pan majitel se rozhodl si auto nechat i kvůli své rodině a vůbec se mu nedivím. S tím kolik už do toho dali všeho…

A tak jsem začal hledat dále. Projížděl jsem hlavně české portály, ale stále jsem nemohl najít přesně to co jsem chtěl. V česku najít do 100k pěknou nerezavou Miatu je nadlidský úkol… No a tak jsem začal brousit po Mobile.de a polském Otomoto.pl
Na posledním portále jsem náhodou už bez naděje narazil na pěknou Mark II s 1.8 103kw, hardtopem a za moc pěkný peníz. 10900 PLN? Říkal jsem si jestli v tom není nějaký háček.
První kontakt byl takový nemastný až neslaný… Strohá odpověď s tím, že ano stále ho mám ve mne moc nadějí nevytvořila… Tak jsem hledal pro jistotu dále. Uběhl den, dva a stále bez odpovědi na další email. Jen přečtený. Tak jsem se rozhodl napsat pár řádků samozřejmě anglicky, protože polsky neumím ani slovo a to jsem od polska co by šutrem přes rynu dohodil. Po další smsce tentokrát už polsky z translatoru konečně odpověděl.
Hurá! Ale stále nebylo vyhráno úplně. Vyměnili jsme si další dvě zprávy a nakonec tedy byl dohodnut i den kdy přijedu.
Druhý den fofrem do banky, vybrat peníze, převézt na polské zlotky a netrpělivě čekat na den další. Tj Den M.

Den M jako Miata
Pro Miatu jsem se rozhodl jet i přes obavy, že nakonec nepořídím a pojedu s prázdnou. Bylo nějak půl třetí odpoledne a se svou SKZ čekám na soudruha druhého šoféra na smluveném místě. Zdržení samozřejmě půl hodiny a výměna milionu telefonů. Nakonec změna plánu, jet ho nabrat a pro jiné auto kde se vejde ještě třetí nikoliv účastník, ale účastnice naší cesty.
Výjezd směrem polské hranice proběhl už v klidu ačkoliv já s rýmou jako trám, kterou mám kupodivu doposud a stále jsem se jí nezbavil jsem seděl vzadu na sedadle s naprosto mdlým pohledem umírajícího na smrtelné posteli. Vše probíhalo dobře, s prodávajícím jsem ještě napsal jednu zprávu a jelo se dále. Celkově nějakých 240 km od domova, po práci a pomalu beze spánku čekáme dalších 5 minut na prodávajícího u nějakého polského servisu.

Nakonec tedy přijel klasickou polskou T4kou s etalonem českého JZDáka 1.9 TDI. Po dohodě, že jej budeme následovat k autu jsem trochu znejistěl, aby nás náhodou nezavedl někam pryč a třeba nezabil. Naneštěstí toto nebezpečí pominulo, chlapík naprosto s přehledem a vstřícným postojem ukázal všechny věci na autě… Ale bylo tu velké ALE. Nemůžeme udělat testovací jízdu. Po otázce proč mi bylo stroze odpovězeno, že nemá německou pojistku (ano auto bylo na DE značkách, ale odhlášené a tj připravené na registraci jinde). Po prohlídce a dohodě zbylých formalit se ještě zeptal tentokrát mne. A jak to chceme převézt? Vždyť nikde nemáme žádný hengr nebo tak, načež jsem suveréně odpověděl, že normálně s tím prostě pojedu. S autem, které bez dvou měsíců údajně dva roky stálo, bez pojistky a na německých značkách. Jeho údiv byl opravdu znát. Ale nakonec souhlasil. Sedli jsme do aut, pan exmajitel první, já druhý a kolega řidič za mnou a jelo se k pumpě nabrat benzín. 100 pln mi tedy ještě nechal na benzín a dokonce i vyměnil a zaplatil špatnou H4ku v levém světle. Opravdu jsem byl velmi mile překvapen tímto jednáním. Takto vstřícného a otevřeného prodejce jsem už dlouho nezřel.
Po kontrole navigace, natankování, výměně žárovky a poděkování jsme posunuli auta bokem, vyměnili si pár věcí s kolegou jako třeba bednu nářadí, která putovala do Miaty a vyrazili jsme kolem Wroclavi směrem domů do kraje kde sídlí náš dvorní Ostravský Miaťák, kterého tady samozřejmě všichni známe, že jo Vavris.

Při cestě zpět po jedné zastávce a nastartování jedné milé polské dámy, které její Corolla nechtěla nastartovat jelikož měla vyždímanou baterii jsme se dostali do jednoho zásadního zlomu. Můj kolega se ztratil z mého zpětného zrcátka. Po rychlém telefonátu započal závod s časem ve stylu Top Gearu. Kdo bude rychleji v cílové destinaci? Já nebo on? Hyundai nebo Miata? Vzhledem k absenci nabíječky v mém autě a rychlém vyšťavení mobilu jsem již začal panikařit a šlápnul jsem na to. Stále jsem jel v té Miatě, která stála a nejezdila dlouhou dobu! Závod o čas do vybití mobilu jsem samozřejmě málem prohrál, ale Orlen mne zachránil a měl nabíječku. Takže šup s ní do auta a alou do cíle. To by ale nebylo Polsko bez pořádného zádrhelu. Jejich cesty připomínající tankodromy jsou naprosto příšerné a vzhledem k tomu, že Miata byla ještě snížená tak jsem v autě skákal více jak skokan na lyžích. Po projetí testu tlumičů a konečném průjezdu hranicí jsem se konečně vynořil u cíle… Můj závod skončil prohrou, ale nikoliv posměškem. Po kompenzaci cesty a rozloučení jsem se jal vyspat a druhý den do práce. Miatou… Ale co se stalo nechám zas na jindy.

Doufám, že Vás tento nákupový blog zaujal a zůstanete se mnou i nadále, protože už teď mám v záloze zase další část!