Phaeton - nejlepší z nenápadných

Nemám rád Passat. Není to takový ten odpor vůči celému VW, tedy aspoň nebyl do doby, kdy začali ve snaze o zahlazení vlastních průserů z vaničky kromě svého bordelu a podvodů vylívat i dítě – spalovací motor. Ale to je věc jiná. Passat nemám rád, protože je to auto, které zcela a naprosto dokonale splňuje základní účel, za kterým auto vzniklo. Přepravu z bodu A do bodu B. Provede to zcela profesionálně, tedy s adekvátním prostorem, komfortem a náklady, ale taky zcela bez emocí. Passat je auto, díky kterému nás, automobilové fandy, normální populace nikdy nepochopí. Většina z nás má ráda auta právě kvůli zážitkům za volantem.  Pro někoho je to lehkonohá jízda sportovním roadsterem, pro jiného plavba krajinou ve velké limuzíně, pro nékoho zas zdolávání terénu. Jenže normální lidi jsou nejraději, když cesta autem skončí, oni můžou vystoupit, dle možností co nejméně unavení cestou, protáhnout se a hotovo. Pro tyhle lidi je Passat ideál. Proto to nikdy nebude auto pro mě. Jenže jak je to s větším bráškou?

Phaeton patří mému bratranci. Je to opravdu zvláštní, když si uvědomíte, že v rodině je nás podobně postižených víc. Asi něco s genetikou nebo tak. Na svezení v jeho Phaetonu jsem se dlouho těšil, už jen proto, že se zde nejedná o plebejské TDi, ale o poctivou W 12.

Na první pohled je to prostě Volkswagen ze začátku milénia. Černý. Rozhodně to není něco, z čeho by se podlamovala kolena. Při bližším zkoumání a hlavně při porovnání s kolem stojící automobilovou produkcí ale začínají vynikat rozměry auta, Především jak je to celé dlouhé, široké a placaté. A to se mi líbí! (Asi je to podmínka, aby auto mohlo skončit v mé garáži). Černou barvu elegantně doplňují chromové lišty v přiměřeném množství. A k takhle velkému autu se opravdu hodí. Není  to takový ten menšinový tuning, jaký má jedna moje známá na své oranžové Fabii…  Po chvíli se mi celá ta nenápadná elegance začala moc líbit.  To auto nekřičí do světa ono okřídlené: Já na to mám! Vlastně pokud mi na exteriéru auta něco vadí, tak je to oblast C sloupku. Nějak se mi to nelíbí. Prosklení na dveřích končí téměř svisle, ale C sloupek dál pokračuje téměř jako u liftbacku. Tohle asi šlo vyřešit lépe.

Po otevření dveří, které působí v porovnání s Jaugarem až moc lehce, následuje překvapení v podobě světlého interiéru. A to já rád! A tohle je dokonce pouze čtyřmístná verze. A to já moc rád!

Největší dojem ve mně asi zanechaly výdechy ventilace. Zavřené působí velice elegantně, jednolitá dřevěná dýha podél celé palubky je prostě cool. A jejich otevírání je takové malé divadlo. Další dřevěnou lištu jsem objevil pod spodní hranou čelního skla a to jsem si myslel, že s tímto prvkem přišlo až současné XJ. Člověk se pořád učí.

První jízdu jsem absolvoval na zadním sedadle. Čtyřmístné limuzíny o zadních sedadlech prostě jsou. Tlačítkem na ovládacím panelu jsem si aktivoval ovládání sedadla přede mnou a udělal jsem si prostor pro nohy. Zadní sedadlo je taky polohovatelné a najít si vyhovující polohu je jen otázkou chvilky. Celkově patří sedačky ve Phaetonu k tomu nejlepšímu, v čem jsem kdy seděl.  Po nastartování se ozvalo tlumené zavrčení a pak se celé auto rozvážné vydalo na silnici. Krajina za okny začala ubíhat a já si zkusil jak sportovní, tak komfortní nastavení podvozku. Na zadním sedadle je maximálně komfortní nastavení to pravé ořechové a neměl bych problém se takhle vozit pravidelné.

Ale zpátky do reality, já se na zadních sedadlech vozit nebudu, takže jaké je to celé za volantem? První věc, co mě překvapila, bylo zcela neergonomicky umístěné ovládání oken. Levou rukou jsem musel šáhnout hoooodně dopředu a dolů. Opravdu? VW? Etalon ergonomie? No dobře, musel jsem si rýpnout, jinak jsem ale neměl výhrad. Výdechy ventilace se vysunuly a já si uvědomil, jak je interiér krásné čudlíkovej. Neměl jsem bohužel čas seznamovat se s funkcemi jednotlivých čudlíků (Bratranec stejně tvrdí, že je za dobu vlastnictví auta taky všechny nevyzkoušel). Hrozné se mi líbil volant. Kombinace dřeva a kůže je řešená trochu jinak než u Jaguárů a osobně mi řešení VW vyhovuje líp. Do ruky jsem dostal klíček (stejný, jako v jedničkové Octavii – hehe!) a nastartoval jsem. Strojovna se probudila bez většího divadla a o jejím chodu jsem se dozvěděl jen díky ručičce otáčkoměru.  Tohle auto je předělané na LPG, které ale naštěstí momentálně není zapojené.

Proč naštěstí? Vůči LPG mám pár zásadních výhrad. Za svůj život jsem měl jen jedno auto na plyn a stačilo. První výhradu mám vůči bezpečnosti. Já vím, že nádrž po nárazu nevybouchne. Avšak v případě požáru v ní stoupne tlak, a kam bude plyn upouštět? Přeci tam, kam hoří. Super, takže ne bomba, ale plamenomet. Srovnání s benzínem je nesmysl, v autě na plyn je benzín taky. Dále je to přístup plynařů. Pokud Vám plyn nedělali zrovna oni a budete chtít jakýkoliv servis, tak se zcela zásadně dočkáte informace, že plyn do auta dávalo nějaké prase, které o tom nemá ani ponětí.. Kdyby jste ale dělali plyn právě u nich a jeli někam jinam, tak se dozvíte to stejné. Komunita plynařů je tak pro mě zcela nedůvěryhodná. A poslední výhrada je tankování. Obličej benzinbáby, která musí zamknout celou benzíku, aby mohla jít natankovat další LPGsocce je k nezaplacení. A když už jsme u toho tankování, tak LPG neskutečně smrdí…

Ale konec hejtu na plyn a zpět k Phaetonu. Moje dosavadní zkušenosti s W 12 byly prakticky nulové, takže jsem očekával něco, na co jsem zvyklý z V12, tedy tiché Vvvvvvvv, a postupnou gradaci výkonu. W  12 se chová ale malinko jinak. Zvuk, který vydává, připomíná spíše VRRRRR a není tak kultivovaný a je daleko více agresivní. Zátah je lineární a chová se jako klasická atmosféra. Phaeton je opravdu těžké auto, takže když jsem čekal při plné akceleraci kopanec do zad, tak ten se jaksi nedostavil. Auto akorát začalo sice rázně, avšak plynule zrychlovat. Pocit velkého a těžkého auta Vás prakticky neopustí po celou dobu, kterou strávíte za volantem. Rozhodné se nejedná o auto, kde by novináři použili klišé, že se řídí jako auto o třídu menší. To vůbec, řídí se to prostě jako parník. A to se mi líbí taky! Řízení je hodné naposilované, a zpětná vazba od kol se nekoná. Ale chtěl by to někdo v limuzíně? Já opravdu ne.  Pětistupňová automatická převodovka řadí logicky a plynule, prakticky jsem k ní neměl výhrad. Umožňuje i řazení pádly pod volantem. Vyzkoušeno, jde to, u  téměř třítunové limuzíny mi to ale přišlo zbytečné. Celé auto působí dojmem, že je naladěné na plynulost a komfort, co se mi v této třídě opravdu líbí. Musí být pětimetrová limuzína sportovní? Nemusí, ať si marketing BMW tvrdí co chce.

Celkový zážitek s Phaetonem byl pro mě opravdu příjemným překvapením a krásnou vzpomínkou na časy, kdy motoristický svět byl ještě ok. Na časy, kdy megalomanský Dr Piech v čele automobilky vyrábějící běžný mainstream rozhodl, že Volkswagen musí postavit něco fenomenálního. A v tomto směru se Phaeton opravdu povedl. Když se zamyslíte z pohledu milovníka aut nad koupí ojetého Phaetonu, tak obzvláště s motorem W 12 je to nákup století. Vždyť dostanete techniku Bentley Continental za pár korun v decentním a elegantním balení. Ne, tohle auto není na prodej, a kdyby jednou bylo, tak si ho snad pořídím já.