Obtloustlý Ninja

Psát o motorce na autíčkáři mi přišlo zvláštní. Jako jestli by to třeba vůbec někdo četl? Nebo abych nedostal vynadáno, že to sem nepatří… Teď se tu ale objevily dva články o motorkách a mě to nedalo abych něco nenapsal o svém oblíbeném stroji. Stejnou měrou jako je naše domácnost autařská je také i motorkářská. Takže kromě dvou Alf, Fiata Coupé a otevřeného Golfa je tu ještě garáž a v ní dva choppery, dva naháče a autobus. A ne… žádná Karosa ale Kawasaki ZZR600. Je dlouhá jak týden před výplatou, je na ní spousta plastu a s hmotností nějakých 220kg je to už trochu vyšší váhová kategorie. Proto ta přezdívka.

Tenhle stroj u mě nahradil Suzuki GS500E, což je takový malý, lehký a nádherně jednoduchý naháč, který sehrál roli první “velké” motorky. Ty uvozovky jsem zvolil  protože je poměrně subjektivní co je velká motorka, ale už to prostě nebyla stopětadváca co má deset koní a sotva jede kilo. Na táhle Suzuce jsem si toho hodně zažil a měl jsem ji rád, ale znáte to… Chtělo to něco trochu silnějšího, něco trochu rychlejšího. K tomu se přidal ještě fakt, že jsem jí v Rakousku zaparkoval do škarpy. Ne že by to nebyla vina mojí nervozity, špatných pneumatik a mokré silnice, jenže to si člověk prostě nevymluví a já v ní ztratil důvěru. Zbytek sezóny jsem dojezdil na máminém Viragu a pak ji prodal. Následoval samozřejmě výběr dalšího stroje.

Věděl jsem, že chci něco silnějšího a rychlejšího. Taky by to ale mělo být trochu pohodlnější s nějakou ochranou proti větru a přitom lehké a obratné. Po nějakém tom pátrání jsem zjistil, že taková motorka neexistuje. Řešením takhle protichůdných požadavků bývají v automobilovém světě SUV a ty mají v tom motorkářském samozřejmě ekvivalent, kterým jsou cestovní endura. To jsem ale nechtěl a tak jsem hledal dál až jsem narazil na něco co se teoreticky blížilo ideálu a dokonce bylo cenově dostupné. Ano, byla to výše zmíněná Kawa. Trochu delší stavba a plasty naznačovaly pohodlí, dělená řídítka a váha která neatakovala čtvrt tuny zase alespoň nějakou tu srandu v zatáčkách a 72kw v parametrech dostatečný výkon. Tak teoreticky by vybráno bylo, teď aby byl nějaký pěkný kus.

 Projetí všech inzercí prozradilo, že ač se tento typ vyráběl dlouhých 18 let, unás se moc velké oblibě netěšil a na prodej je tak jenom pár kusů znichž je na výběr mezi těmi které toho očividně mají už hodně za sebou a těmi na které nemám. A tak jsem čekal. Jednoho krásného dne se objevila taková, která vypadala zachovale a zároveň bych na ní dosáhl, takže jsme nasedli do auta a vyrazili se na ni podívat. Někde za Chomutovem jsme našli prodejnu a já ji konečně viděl na živo. V pořádku – líbí se mi. Dokonce jsem se na ni posadil – to snad není možný, někdo ji před těmi lety v japonsku postavil přímo pro mě! Nastartovat? Nejde, není baterka. Chci s ní povyjet z řady. Nejde to, motorka je tuhá jak kámen, sotva pootočí kolama. Po bližší prohlídce a povídání s prodejcem jsme zjistili, že je dovezená odněkud z Holandska kde ale pár let stála. Po cestě domů jsem si připadal trochu jako ve scéně s panem Lorencem ve filmu Na samotě u lesa. To máte benzínový hadičky, podtlaky, pneumatiky, řetěz, kotouče, repasi brzdičů, dovozovou technickou… Bylo toho moc a já na to neměl ani čas, ani dost peněz.

Když už jsem to skoro vzdával, narazil jsem na další, tentokrát v Liberci. Vzali jsme s tátou auto a jeli tam. A víte co? Byla to ona. Křiklavý originální lak, originál polepy, nic jí nechybělo. Já na ní ještě neměl řidičák, takže na ní domů jel táta. Můj táta, který na motorce nerad jezdí po dálnici a když už není zbytí, pohybuje se po ní tak sto deset. Tentokrát jsme najeli na dálnici a já ho skoro nestíhal, protože nasadil tempo tak 150 – 160 km/h a pokračoval tak až do Prahy. Když jsme dojeli prohlásil něco ve smyslu: “Tyvole ty máš kliku, si vybereš motorku podle obrázku a ono se na ní tak hezky jede.” To byl myslím říjen. Asi si dokážete představit jak jsem se těšil na další sezónu.

Po tom co jsem si dodělal rozšíření řidičáku na motorku bez omezení a po lehkém seznamování po cestě na chalupu jsme vyrazili na dovolenou. A víte co? Táta měl pravdu. Šumava, Rakousko, Slovinsko, Itálie. Dva a půl tisíce kilometrů za pár dní, alpské vlásenky i dálniční přesun z Villachu na chalupu k Písku. Všechno zvládla na jedničku. A samozřejmě i potom dělala radost. Dostatek výkonu na cokoliv. Ten úprk ručičky otáčkoměru k číslu 14 na budíku a ta zvuková kulisa rozmotaného čtyřválce. Krása! Pohodlná je taky s přehledem žehlí i české silnice a ani přítelkyně si jako spolujezdec moc nestěžovala. Co se zatáček týče… přeci jen to není úplně lehká motorka a je poměrně dlouhá, ale jakmile jsem si přišel jak na ní byla jako vyměněná. V táhlých, rychlých zatáčkách stabilní, ale i do vracečky se nechala zlomit s radostí a co se brzd týče ty byly taky super. Daly se dobře dávkovat a i takovou motorku párkrát dokázaly donutit zvednout zadní kolo do vzduchu. Spolehlivost? Za tu dobu co jsem jí měl se na ní nerozbilo nic, tudíž nezbývá, než hodnotit za jedna.

Spousta krásných výletů, prázdných silnic, zatáček co se vinou přírodou jak hadi, slunce ale i moknutí daleko od domova, zácpy, nesnesitelný vedro, blbá zima i zvedání motorky ze země. Všechno si se mnou zažila a všechno zvládla s přehledem. Jenže znáte to. Červíček hlodá: Chtělo by to něco trochu rychlejšího, chtělo by to něco italskýho, chtělo by to dvouválec… A já toho červíčka poslechl a tak nám v garáži stojí zase autobus. Akorát tentokrát se jmenuje Ducati. Snad jsem měl stejně dobrou ruku při výběru, jako u téhle disko krásky z devadesátek :)