Juan Manuel Fangio: Argentinský El Maestro

Juan Manuel Fangio se narodil 17. července roku 1911 jako čtvrtý ze šesti potomků do rodiny italských přistěhovalců v argentinském Balcarce. Otec Loreto Fangio byl obchodníkem ve stavebnictví a matka Herminia Déramo hospodyně. Už od mládí vynikal Juan ve fotbale a v boxu a o něco později se přidal zájem o techniku. Už od svých deseti let začal pracovat jako výpomoc v autoservise, aby pak následně v šestnácti letech ukončil studia ve škola a začal se naplno věnovat činnosti automechanika. Jeho šikovnosti si brzy všiml jeden ze zákazníku jeho šéfa Viggiana a přemluvil jej, aby mu dělal mechanika při závodech. Mladý Fangio bez vědomí rodičů nabídku přijal.

V osmnácti letech se mu podařilo nastřádat dostatečnou sumu peněz, aby si následně za ně pořídil Ford Model A V8 – Bývalé vozidlo taxi služby, které přestavěl tak, aby se s ním dalo závodit, bohužel moc úspěchů to nepřineslo. Krátce po vstupu na závodní scénu přišel jeden z nejtěžších momentů v Juanově životě, když prodělal zápal plic, při kterém málem přišel o život. Ihned po rekonvalescenci musel nastoupit k povinné vojenské službě. Avšak jeho zřejmý talent v oblastí automobilismu byl velmi patrný i zde. Jeho řidičských schopností si všiml jeden z velících důstojníků a učinil z Fangia svého osobního řidiče s řadou benefitů až do konce vojny.

Po návratu v roce 1934 si Juan Manuel Fangio založil vlastní autoservis a zároveň se vrátil na závodní tratě za volantem Fordu. Ale ani teď příliš úspěchů neslavil. Zlom přišel teprve až o 4 roky později, kdy spolu se svým bratrem postavili speciál pro místní závody do vrchu. První triumf byl však zhatěn závadou na voze a bylo z toho jen 7. místo. Zanedlouho ale začal dominovat v závodech Turismo Carretera, kde byl neporazitelným králem celých 10 let, čili až do roku 1948, kdy při nehodě zahynul jeho spolujezdec Daniel Urrutia. Díky tomu byl Juan na vážkách, jestli neukončit svou závodnickou kariéru, naštěstí tak neučinil.

Ford Model A V8 – 1934

Rok 1939 posunul Fangiovu závodnickou kariéru o kus dál. Jeho talentu si všiml sám Juan Perón, tehdejší argentinský prezident, který byl mimo jiné velký fanda motorismu. Ten podpořil Juana v jeho motoristických závodech v podobě Chevroletu V8 Coupé. Jiné zdroje uvádějí, že na závodní Chevrolet se Juanovi složili lidé z jeho rodného Balcarce, avšak podpora Fangia Perónovým režimem se tak či tak později projevila hned několikrát. Nicméně první závodem pro Juana s novým vozem byla Velká cena severu – 10 000 km dlouhý vytrvalostní závod z Buenos Aires do Limy v Peru. Fangio i přes poruchu vozu bral nakonec 5. místo, v dalších dvou sezónách už nenašel přemožitele. Nejspíš by vítězil v závodech dál, ale v roce 1942 postihla světová válka i Argentinu a Juan musel do zbroje, kde opět skončil na místě řidiče.

V poválečném období se Fangio dostal k závodění až v roce 1947, kdy mu konkurenceschopný vůz zajistil opět Perónův režim, tentokrát v podobě Maserati 4CLT. Na Grand Prix Argentiny 1948 se Fangio, kterému bylo v té době už 37 let, dostal do kontaktu s Jeanem Pierem Wimillem, díky kterému už další sezónu startoval v evropských soutěžích.

Chevrolet V8 coupé

Fangio odstartoval sezónu 1949 s vozem Maserati 4CLT/48 (opět podpora od Perónova režimu) a na závodních tratích začal ukazovat svůj talent, když dokázal porážet věhlasná evropská esa. Skóre na konci sezóny bylo 6 výher z toho dokonce 3 v řadě. V té době měl Fangio už skoro 40 let, což už i na tu dobu byl vcelku pokročilý věk na automobilového závodníka, na druhou stranu mu do karet hráli jeho klid, síla, velké řidičské zkušenosti, houževnatost vůči extrémnímu počasí a v neposlední řadě odvaha projíždět zatáčky rychleji než ostatní a odhodlání pokračovat v závodě, i když vůz nebyl v nejlepší kondici. To vše mu zajistilo vstupenku do týmu Alfa Romeo a nově chystaného šampionátu Formule 1.

Prémiový ročník Formule 1 začal Juan Manuel Fangio po boku Giuseppeho Fariny a Luigiho Fagioli, všichni tři jezdci stabilně dokončovali závody na čelních příčkách, díky čemuž si zanedlouho vysloužili přezdívku "Tři F". Z této sezóny stojí za zmínku závod v Monaku, kdy na týmového kolegu Farinu vyšplouchla voda z moře, což se zvrhlo v hromadnou nehodu deseti vozů. Fangiovi se naštědtí podařilo inkriminované místo zázračně projet bez ujmy, čímž si zajistil prvenství v závodě. 3 vítězství ze šesti závodu však na celkové první místo v úvodní sezóně nestačili a z premiérového titulu Formule 1, s náskokem pár bodů, se tak radoval jeho týmový kolega Giuseppe Farina. Chuť si Fangio napravil hned následující rok. 3 vítězství ve Švýcarsku, Francii a Španělsku, plus 2 stříbra z Německa a Velké Británie mu zajistili titul těsně nad silným konkurentem, Albertem Ascarim.

Maserati 4CLT/48

Bohužel pro sezónu 1952 byl Juan Manuel Fangio bez angažmá. Nové regule Formule 1 neumožňovali dosavadním monopostům Alfy Romeo účast a tak se tým rozhodnul ze šampionátu stáhnout. I přes to Juan dál závodil, i když mimo šampionát Formule, a to s vozem BRM V16 .

V této sezóně taky Fangio dostal, po jednom ze závodu v irském Dundrod, nabídku na start v závodě mimo šampionát F1 v Monze s vozem Maserati, a to hned následující den. První problém nastal, když nestihl let z Belfastu. Rozhodl se tedy, že poletí do Lyonu a odtud pojede autem přes Alpy až na místo závodu. Na místo konání jel celou noc a na startovní rošt dokázal dorazit půl hodiny před startem závodu, kde startoval až z poslední řady. Celonoční jízda si však vyžádala svou daň v podobě únavy, což vedlo k dost ošklivé nehodě hned ve druhém kole. Juan nakonec skončil v nemocnici s poraněním páteře a tímto pro něj sezóna skončila.

Pro ročník 1953 se Fangio vrátil do Formule 1 s Maserati , celkově skončil těsně druhý za Ascarim. Chuť si alespoň napravil vítězstvím ve vytrvalostním závodě Carrera Panamericana s Lancii D24 Pininfarina. Zajímavý pak byl závod Mille Miglia, když mu během závodu prasklo levé přední rameno na jeho Alfě Romeo. Fangio se dokázal dostat do cíle jako druhý i přes to, že mohl zatáčet jen jedním kolem.

Alfa Romeo 159

V sezóně 1954 se do světového šampionátu GP vrátil Mercedes, se kterým Fangio hned podepsal smlouvu. Byl v tom však jeden háček. Mercedes nestíhal do začátku sezóny zkompletovat své vozy W196, a proto musel Fangio až do půlky sezóny závodit s monopostem od Maserati z předchozí sezóny. I přes to si dokázal vytvořit solidní bodový náskok a následnými čtyřmi vítězstvími s Mercedesem si zajistil 2. titul mistra světa ve Formuli 1.

Pro další rok utvořil Fangio v Mercedesu týmovou dvojci se Stirlingem Mossem, společně byli na trati neporazitelní a Juan Manuel Fangio, po vítězstvích v Argetině, Belgii, Holandsku a Itálii, mohl na konci sezóny oslavovat svůj 3. titul. V této sezóně se opět ukázala Fangiova zkušenost a velké odhodlání. Při úvodní GP Argentiny panovali vysoké teploty okolo čtyřiceti stupňů Celsia, dráha měla dokonce 57 stupňů. Během závodu se Fangiovi začal rozpadat podvozek jeho vozu, i přes popáleniny obou nohou dokázal dojet do cíle jako první. Rovněž ukázal své dovednosti při závodě Mille Miglia, když si dojel pro druhé místo s Mercedesem, který díky vadnému vstřikování jel jenom na sedm válců z osmi.

Mercedes W196

Působení Mercedesu v podniku Formule 1 ale netrvalo dlouho. Při závodě v Le Mans došlo k tragické nehodě, při níž zemřelo přes 80 diváků, Fangio se naštěstí kolizi dokázal se štěstím vyhnout. V návaznosti na havárii Mercedes na konci sezóny ohlásil konec a sám Juan Manuel Fangio začal uvažovat, jestli neskončit také. Opět ale zasáhl Juan Perón, kterému se podařilo vyjednat Fangiovi místo u samotného Enza Ferrari. Juan se tak ocitnul ve stáji s Lancií Ferrari D50 po boku Petera Collinse.

Po vítězství v Argetině, Velké Británii a Německu potřeboval Juan Manuel Fangio v posledním závodě v italské Monze nutně body, aby se mohl stát po čtvrté mistrem světa. Bohužel, v půlce závodu vypověděl jeho vůz službu. Vše v ten moment vypadalo ztracené až do okamžiku, kdy padnul pokyn, aby mu týmový kolega Collins přenechal svůj monopost. Fangio byl tak opět ve hře, nakonec dojel do cíle jako druhý a po přerozdělení bodů mezi oba jezdce se mohl Fangio radovat z dalšího titulu.

Sezónu 1957 odstartoval Juan Fangio s vozem Maserati 250F a opět začal útočit na přední příčky. Po vítězství v Argentině, Monaku a ve Francii přišel závod v Německu, na nechvalně známém Nürburgringu. Juanovi bylo před závodem jasné, že značně hrbolatou trať by nemusel jeho vůz, respektive jeho zavěšení, přežít. Proto vstoupil do závodu s polovinou nádrže, kterou plánoval doplnit v druhé polovině závodu. Taktika vycházela až do momentu, kdy konečně zavítal do boxů pro palivo. Díky technické závadě ztratil svůj třicetisekundový náskok, ba dokonce na prvního jezdce při výjezdu z boxů ztrácel 48 sekund. Fangio se ale nechtěl vzdát cenných bodů bez boje a dal se na velkou stíhací jízdu. Během jedenácti kol se dokázal dostat až na první příčku, přičemž co kolo dokázal pokořit svůj rekord na trati. Závod vyhrál s náskokem 3,6 sekundy, zapadnutý v sedačce, která se během závodu rozpadla na dva kusy. Svoje vítězství okomentoval větou: "Nikdy v životě jsem nejel tak rychle a nemyslím si, že to někdy budu moci udělat znovu." Dvě stříbrná místa v posledních dvou závodech v Itálii pak potvrdila jeho 5. triumf ve Formuli 1.

Maserati 250F

Do další sezóny Fangio moc dobře věděl, že Maserati začíná značně zaostávat za konkurenci od Ferrari, ale do stáje se vzpínajícím se koněm se nechtěl vracet skrze předchozí neshody s Enzem Ferrari, který jej kritizoval za jeho nelojalnost k týmů – pokud Juan viděl, že v jiném týmu bude mít větší šance na úspěch, tak bez většího váhání přestoupil. Proto zkusil v roce 1958 závodit se soukromým Maserati. Poprvé po 4 letech nedokázal vyhrát domácí GP Argentiny a ani se mu nepovedlo kvalifikovat na "pětistovku" Indianapolis.

Asi nejzajímavějším zážitkem v jeho závodnické kariéře byl únorový závod na Kubě. Zdejší batistův režim začínal upadat, čehož chtěli využít povstalci skupiny 26.7 v čele s Fidelem Castrem. Zatímco Batista chtěl dat světu najevo, že vše je v zemi v pořádku (proto také uspořádal tento závod), tak na druhé straně stáli povstalci chtěli upozornit svět na zdejší problémy, čímž chtěli dosáhnout únosem Juana Manuela Fangia, který měl mezi současnými závodníky největší jméno. Únosci sebrali Fangia v hotelu a postupně jej přemístňovali různě po Havaně. Celá akce probíhala ve velké úctě k závodníkovi, jemuž i dovolili poslouchat rádio a následně i sledovat televizní přenos ze závodu, který byl odstartován bez něj. Fangio byl držen povstalci 26 hodin, než byl dobrovolně předán místní argentinské ambasádě. Přes to, že Juana unesli a připravili o start v závodě, tak Fangio odmítl kohokoliv z nich udat. Celé to okomentoval tím, že si to vcelku užil… "Pánové byli velcí gentlemani, jenom velmi špatní řidiči."

Sezóna 1958 byla však pro Fangia ta poslední. V závodě GP Francie byl v posledním kole na 4. pozici, i přes to jej Mike Hawthorn na 1. místě dokázal dojet o kolo, ba dokonce měl možnost Fangia předjet, ale nechal ho projet cílovou rovinku před sebou. To pak okomentoval slovy: "Fangio se nepřejíždí o kolo!" Což bylo jedním z mnoha důkazů, že Juan Manuel Fangio měl u drtivé většiny lidí, včetně závodních jezdců, velký respekt, který si vybudoval díky své povaze.

Po tom, co za posledních deset let závodění zemřelo přes 30 jezdců, mezi nimi i Fangiovi přátelé, došel El Maestro, jak bylo Fangiovi přezdíváno, k závěru, že je na čase ukončit kariéru, což učinil právě po velké ceně Francie.

I přes to Juan zůstal u automobilů. Stal se dealerem Mercedesu v Argentině. V roce 1986 si otevřel v rodném Balcarce svoje vlastní muzeum s vozy, které v průběhu let sedlal. V dalším roce se dokonce stal prezidentem Mercedesu v Argentině.

Ke konci života už se potýkal se zdravotními potížemi. Opět přišel zápal plic, poté se přidalo selhání ledvin a srdeční kolaps, který ukončil jeho životní jízdu dne 17. července roku 1995 na klinice v Buenos Aires v úctyhodném věku 84 let. Ve své rodné Argentině byl brán za národního hrdiny, také proto byl na jeho počest vyhlášen 3-denní státní smutek, jeho ostatky byly pochovány v rodném Balcarce.

Každopádně Juan Fangio se nesmazatelně zapsal do historie motorsportu. Během své kariéry stihl 52 závodů Formule 1, z čehož vyhrál 24 závodů, což je 46,15% úspěšnosti vítězství a to se doteď nikomu nepovedlo překonat. Stejně tak jeho procentuální úspěšnost v získávání pole-position, která činí 55,77% (29 z 52) a ani jeho statistiku Nejstarší řidič s nejrychlejším kolem, kdy při GP Argentiny 1958 měl 46 let a 208 dní, což nikdo dodnes nepřekonal a asi už ani nepřekoná. Krom toho dokázal jako jediný vyhrát Formuli 1 ve vozech 4 různých značek – Maserati, Alfa Romeo, Mercedes a Ferrari.Také je to jediný Argentinec, který kdy dokázal vyhrát domácí Grand Prix, a to dokonce čyřikrát. A nakonec jeho 5. titulů mistra Formule 1 překonal až teprve o 47 let později Michael Schumacher, který skončil na čísle 7. V loňské sezóně skóre pěti titulů dotáhl současný král Formule 1, Lewis Hamilton.

To že se jednalo o závodníka s velkým jménem dokazuje spousta věcí. Jako příklad mohou posloužit jeho sochy na závodních tratích v Argentině, Monaku, Německu, Španělsku a Itálii, kde je vyobrazen v závodním obleku s monopostem od Mercedesu. Společnost Repsol YPF pojmenovala jeden ze svých produktů (nafta), prodávaných na čerpacích stanicích, Fangio XXI. Automobilka Maserati vytvořila speciální webové stránky ku příležitosti padesáti let od jeho posledního titulu. Společnost Pagani chtěla původně jeden ze svých modelů pojmenovat Fangio F1, ale z úcty k jeho jménu nakonec nechala název Zonda 2005 C12 F.