Čtenář se ptá: čím byste přispěli do světa automobilů?

Snílkovství a sci-fi nějak obecně nepatří mezi mé oblíbené kratochvíle. Nedávná diskuze o zamýšleném supersportu MTX a jistá vzpomínka ze studentských let mě však přiměla k tomu, abych se s vámi podělil jak mírně řečeno netradiční příhodou, tak otázkou, odpovědi na kterou bych si moc rád přečetl.

Na začátku bych chtěl napsat několik (pozor – přibližně devatenáct) odstavců o tom, jak jsem na střední škole zakládal né jednu, ale rovnou dvě automobilky. Pokud vás to nezajímá, klidně se prolistujte až na mou otázku, a já doufám že si přečtu něco zajímavého ve vašem podání.

Psal se rok 2011 a já nastoupil na pravý anglický college, abych studoval mé vysněné IT. Jelikož jsem nastoupil o pár dní později, neměl jsem dokonalý přehled o tom co se děje. Přestože mi angličtina již tehdy nedělala problémy, s pochopením rodilých mluvčích to pořád nebyl žádný med, a já byl v některých situacích trochu zmatený. Jeden z mých spolužáků, mimochodem taky nováček, mi vysvětlil že jsme měli za úkol vymyslet vlastní business project s důrazem na plánování, co největší zisk a podat to ve formě kvalitně udělané prezentace – do zítra. Jo, a ještě jedna důležitá věc – kdybys měl hodně peněz! Nevím, kde se vlastně stala chyba, ale já si zapamatoval hlavně hodně peněz a důraz na plánování.

Aha.

Měl jsem radost, že mohu popustit uzdu fantazii a alespoň virtuálně přispět do mého opravdu nejoblíbenějšího oboru, čím není nic jiného než svět aut.

Přišel den prezentace, a já byl jako na potvoru předvolán abych odprezentoval svůj projekt jako první v pořadí. Tak se do toho pusťme.

Pokud bych měl obrovské množství peněz, založil bych vlastní mainstreamovou automobilku spolu s dceřinou společností, vyrábějící v první řadě supersporty a rychlá GT – něco jako středoevropský Aston Martin.

Jelikož je v dnešní době prakticky nemožné začít od nuly, vysvětlil jsem, že bych si koupil licenci a technické know-how od zavedené automobilky. Jako svůj technický základ jsem si vybral automobilku Subaru.

Vysvětlil jsem, že japonské automobily jsou v porovnání s těmi evropskými v jisté nevýhodě – hodně evropanů je bere jako cizí, zvyčejně mají dražší díly, často velice omezenou druhovýrobu a taky doba dodání nového auta je v některých případech příliš dlouhá. Na druhou stranu jsou japonská auta známá jako spolehlivá a trvanlivá, a já bych stavěl evropská auta na prověřené japonské technice. Subaru jsem si vybral jak kvůli mým sympatiím ke značce, tak kvůli tomu že podle mého názoru nabízejí v porovnání s ostatním mainstreamem něco navíc – stálou čtyřkolku.

Dále jsem odprezentoval mou modelovou řadu, která měla podobná označení:

C – Compact, hatchback nižší střední třídy vycházející z Imprezy, název Compact je univerzální a můj vůz by se tak mohl stát jistým synonymem kompaktu po celém světě

D – segment D, sedan střední třídy vycházející z Legacy, sportovnější a hlavně v základu líp vybavená alternativa k vozům jako je Ford Mondeo nebo VW Passat, a hlavně trochu levnější

T – terénní vůz vycházející z Foresteru, ovšem trochu zvýšený s dodatečným oplastováním a na kategorii SUV výbornými schopnostmi v terénu a dodatečnou offroad výbavou

X – crossover vycházející z modelu B9 Tribeca, trochu luxusnější a nepatrně levnější alternativa k velkým SUV hlavně na americkém trhu (odkud že to Musk vzal ten název pro svůj Model X?)

Dále jsem vysvětlil, že moje značka samozřejmě bude vznikat již na existujícím základu, nebude se ovšem jednat jen o rebrandované Subaru. V první řadě trochu pozměním design, který bude trochu modernější a v jistém smyslu hi-tech (úzká světla a hrany ve stylu ‘’stealth’’), a do základní výbavy každého vozu přidám prvky, které konkurence nemá. O co se jedná? Tak třeba základní výbava by měla zahrnovat palubní kameru chytře ukrytou ve zpětném zrcátku, což jednak vypadá líp a taky zabrání nenechavcům v její krádeži. Vysvětlil jsem, že teplota vody není pro řidiče tak důležitým parametrem jako teplota oleje, a proto na mém přístrojovém štítu najdete i tuto vymoženost. Dále bych zákazníkům nabídl více možností zvolit si potřebnou výbavu, a v interiérech by kromě kůže a obligátního hadru byli v nabídce i zajímavější materiály, a hlavně větší barevná paleta jak pro interiér, tak pro exteriér.

A co motory? Jednoduše – pod kapotou mých aut se nikdy neobjeví diesel, a já taky vyjmenoval hlavní nevýhody motorů spalujících naftu. Základem budou klasické boxery Subaru vyjma nejslabších verzí, a úspornou alternativou budou motory s tovární zástavbou CNG a LPG, podobně jako Toyota nabízí svoje hybridy. Za peníze automobilky by se dobudovala potřebná infrastruktura, a řidiči našich aut by měli jisté výhody v porovnání s ostatními vozy spalujícími plyn.

Jak jsem naznačil výše, dceřinou automobilkou by mělo být něco vyrábějící opravdu rychlá a stylová auta. Určite jste viděli ty nadupané Supry a Civiky, co udělají čtvrt míle za ‘’pár’’ vteřin. Něco takového bych nabízel v maloseriové podobě. Luxusní kupé a GT by vynikali co nejnižší možnou hmotností, kombinací retro prvků a moderních technologií, a v neposlední řadě zvučným jménem. Jak bych toho dosáhl? Jednoduše. I přes minimální nebo žádný zisk bych kontaktoval filmaře a hudebníky, a domluvil bych se s nimi na tom, aby se vozy mé značky objevili ve filmech a videoklipech. Automobily by se stavěli ručně s co nejefektivnějším využitím již existujícího základu, a věci jako brzdy, audio a další prvky interiéru bych si nechal vyrábět od zavedených značek ve svém oboru. V základu by se tak objevili brzdy od Bremba a palubovku by mohli ozdobit třeba originální Breitlingy. Namísto radiomapy by naše vozy zdobilo inteligentní a k dokonalosti vyladěné hlasové ovládání a detailně vypracovaný palubní počítač s navigací a vlastní pamětí. Fantazii se meze nekladou, že? 

Musím říct, že v čase mého prezentování mělo 100% procent třídy včetně učitelky na tváři výraz známý jako ‘’poker face’’, a to bez ohledu na původ a pohlaví. Po prezentaci nastal čas feedbacku. Na kartičkách jsem si přečetl různá hodnocení, od prostého ‘’cool’’ a nic víc až po ‘’netuším, o čem to mluví’’ hlavně od ženského publika.

K mému udivení se další prezentace nesli v duchu jako upečeme sušenky a pak je prodáme, tí italsky, rusky a španělsky mluvící spolužácí budou vyučovat italštinu, ruštinu a španělštinu, a dále pak třeba vyrábění origami a následný prodej za účelem zisku. Na chvíli mě síce napadlo, že tady něco nehraje, ovšem v té době jsem zatím přemýšlel pouze o tom jak je možné, že s tak těžkými penězi by nikdo nepřišel na nic zajímavějšího a hlavně originálnějšího.

Po hodině mě oslovila třídní učitelka s tím, že jdeme na návštěvu k řediteli. Ředitel? Pročpak? Mám něco s doklady? Něco jsem vyvedl? Byl jsem si naprosto jistý v tom, že všechno je v absolutním pořádku.

Když jsme vspoupili do kanceláře, hned mě překvapilo to, že si ředitel prohlíží můj projekt, a podle jeho výrazu to vypadalo že PowerPointovou prezentaci vidí poprvé v životě. Pak jsem si všiml, že se při listování a čtení usmívá, a já nabyl dojmu že se mu opravdu líbí. Žeby?

Pán ředitel mě pochválil za kvalitně odvedenou práci, načež mi sdělil krutou pravdu.

V nejbližších dnech naši školu navštíví třída studentů z Dánska, a společně s nimi vybereme ty nejlepší nápady, které společně zrealizujeme a naše výrobky a služby prodáme na různých místech britské metropole za účelem vydělání co nejvyšší částky a následné pomoci Japonsku po nedávném tsunami.

Aha.

Hlavou mi problesklo to, jak jsem s mými evropskými potomky Subaru asi musel vypadat před novými spolužáky, a taky to, jak bych asi vypadal před sálou plnou Dánů, kdybych to třeba poprvé prezentoval tam. Namítat, že můj plán by ekonomice Japonska pomohl víc než nějaké sušenky by asi bylo zbytečné, obzvlášť po tom co ředitel zaokrouhlil přibližný rozpočet na tisíc liber. To by neprošel ani můj v duchu bleskově vymyšlený plán B spočívající v nákupu ojetin na aukci, jejich přivedení do co nejlepšího stavu studenty motoringu a následném prodeji přes inzertní servery.

Na závěr mi ovšem dotyčný sdělil, že se mu líbí můj způsob plánování a vizuální stránka mé prezentace. Zeptal se mě, zda-li souhlasím s tím, že můj projekt poslouží jako inspirace pro začínající studenty businessu. Já zmateně souhlasil a z celé situace jsem tak mohl být rád alespoň napůl.

Tady moje vyprávění končí.

Proto se ptám vás – čtenářů a automobilových nadšenců:

Jak byste naložili s obrovskou částkou peněz vy? Tou částkou nemyslím tisícovku liber, ale třeba pár desítek miliard. Koupili byste svou oblíbenou automobilku a vylepšili ji k obrazu svému? Oživili byste českou Tatru a srazili Bentley na kolena? Zaplatili byste výrobu nerealizovaného konceptu? Přispěli byste na vývoj některé automobilce? Snažili byste se změnit některá pravidla v dnešním světě aut?

Diskuze je vaše, a já budu rád pokud se v ní objeví alespoň jeden praštěný nápad né nepodobný tomu mému.