Co je kvalifikací správného autíčkáře?

Když jsem před časem objevil tenhle web, tak to bylo něco. Určitě znáte ten stav, stejný jako při spatření ladných křivek krásné ženy, sportovního auta, nebo sklenky s dobrým pitím. Stav, kdy se soustředíte jen na tento objekt a dokud ho pořádně neprozkoumáte, tak nejste schopni vnímat čas, prostor, ani nic jiného ve svém okolí.

S narůstajícím počtem přečtených stránek, aktualit, testů, blogů a diskusí ale ve mně začalo klíčit semínko nejistoty. Mohu se já se svým v podstatě fádním (myšleno automobilově) životem považovat za autíčkáře? Jakým způsobem se vlastně člověk může stát tím pravým autíčkářem?

První předpoklad – správný autíčkář má „najety“ desítky, možná stovky supersportů, hothatchů,  GTIček, SUVéček, RSek, čtyřkolek a „nevímještěčehodalšího“, přičemž alespoň některé z nich osobně vlastní.

Moje vlastní řidičská praxe zahrnuje něco přes desítku aut, z nichž ale žádné se nedá zapasovat do výše jmenovaných skupin. S ještě neoschlým řidičákem jsem sedl za volant rodinného duroplastového vozítka Made in DDR a vyrážel do provozu, kterému dominovaly Škůdky, Ladovky, Warťasi, Dačky, Poláci a sem tam jako zjevení něco z toho prohnilého kapitalistického západu. Nebylo divu – ledy už tály, revoluce zvaná sametová měla přijít jen za pár měsíců, ale pořád se oficiálně ještě budovaly světlé socialistické zítřky.

Postupem času spolu s obměnou společenského uspořádání, růstem úrovně ekonomiky, obecnou obměnou vozového parku na našich silnicích i mým přechodem z kategorie student do kategorie ekonomicky aktivní docházelo k přesedání do lepších, výkonnějších a modernějších vozidel, ať už se statusem vlastní, nebo služební (mimochodem ze zkušeností – to je ta ze všech typů daily cars ta úplně nejlepší značka). Ale vždy se jednalo o přepravovadla hlavně praktická (hlavně kombi – pro převoz co nejvíce pracovního haraburdí, případně dětského kočárku), ekonomická (dnes už skoro sprosté slovo nafta, nebo LPG – ať to firmu, případně vyrovnaný rodinný rozpočet tak moc nestojí) a tudíž pro pravověrného autíčkáře nikterak zajímavá.

Je pravda, že mých vlastních aut byla v té skupině výrazná menšina. Ona ta téměř dvacetiletá kariéra v obchodní pozici s nutností přesunů po vlastech českých i do zahraničí a tudíž trvale přiděleným služebním autem je z hlediska denního používání, financování a starání se o vozidlo ta jednoznačně nejpohodlnější varianta. Na druhou stranu právě tato skutečnost byla příčinou úvah o něčem méně fádním a následně mým zásadním rozhodnutím, o kterém se rozepíšu v jednom z dalších odstavců.

Téma je to natolik rozsáhlé, že si určitě zaslouží do budoucna nějaká další pokračování.

Druhý předpoklad – správný autíčkář se autíčky zabývá i ve svém volném čase.

Tak asi každého kluka zajímají auta od okamžiku, kdy se na tomhle světě začne rozkoukávat. Mám to také tak a i když se u mě později dostal na první pozici zájmů jiný typ dopravního prostředku, impulzů a vjemů z oblasti aut jsem měl kolem sebe vždy víc než dost. A paradoxně moje primární hobby mě dovedlo zpět k autům v podobě, která se určitě dá považovat za slušnou autíčkářskou kvalifikaci. Totiž v souvislosti s předchozím odstavcem mohu zodpovědně prohlásit, že vlastním poměrně dost aut, která autíčkáře zaujmou. V mých garážích stojí například AC Cobra, BMW M1, pár BMW M3 i nějaká ta Alpina, Corvette Sting Ray, několik verzí Jaguarů E type, Lamborghini Diablo i Murcielago, Lancia Delta HF, mezi běžnými M-B i luxus od Brabusu, řada Porsche od klasické 911 přes 996 GT3 až po 997, také by se našlo spousta oldtimerů/youngtimerů a nějaká ta amerika. I když to tak nemusí vypadat, miliardář rozhodně nejsem – všechny ty ikonické vozy jsou 87-krát menší než originál a na jejich garážování mi momentálně stačí polovina běžné šatní skříně v pokoji. A to jich je dohromady celkem 1.475 kousků plus k tomu dalších 767 užitkových vozidel, náklaďáků a trucků.

Dalo by se toho o nich napsat spoustu, ale nechám to případně na příště.

Třetí předpoklad – správný autíčkář má nějaký svůj automobilový sen, který se mu (při troše štěstí) někdy možná vyplní.

První obrysy mého autíčkářského snu se začaly objevovat před zhruba třemi lety poté, co jsem shodou náhod v regálu trafiky objevil jedno z prvních čísel již zaběhlého automobilového magazínu v edici věnující se klasickým autům. Zhltnul jsem ho jedním dechem a stal se okamžitě předplatitelem. Texty z historie konkrétních značek, popisy zrenovovaných veteránských skvostů, porovnávací testy stejných typů aut z různých generací a hlavně fotky. Nechybělo ani pár stránek o cenových hladinách a vývoji hodnoty oldtimerů/youngtimerů na evropském trhu. Právě z této záplavy informací se zrodil sen, který postupně krystalizoval do finální podoby – auto bez střechy na víkendové letní poježdění, se čtyřmi kulatými světly v přední masce a youngtimerský rok výroby s výhledem na relativně brzkou veteránskou registraci.    

 Co konkrétního se z této představy vylíhlo a jak to nakonec celé dopadlo se také dozvíte v blízké (doufám) budoucnosti.

Tak co myslíte, splnil jsem potřebnou kvalifikaci na autíčkáře?