Osud tomu chtěl, že nedlouho po sepsání úvahy o tom, čím zaplnit volné garáže, se na prodej objevila poměrně raritní Giulia – benzínová zadokolka s performance packem (se samosvorem a přepínatelným podvozkem). Dle Carvago má samosvor jen cca 10 % prodávaných Giulií (dnes 66 z 693), a z toho zadokolek jsou jednotky kusů. Zde ještě v barevné kombinaci, na kterou jsem měl zálusk (bílá s červeným interiérem), s lepší audiosoustavou, pádly pod (vyhřívaným) volantem, OEM karbonovým spoilerem na kufru a s klasickými koly s pěti otvory. Šlo sice o nižší výbavu Super (tj. jen jedna koncovka výfuku), ale dvoulitr byl neměckým úpravcem Pogea racing vylepšen na 285 koní a 430 nm.
Auto už sice mělo dost za sebou, ale bylo nebourané a jediná majitelka, v tomto případě skutečně existující neměcká doktorka :), se o něj dle dokumentace řádně starala. Bylo i sympaticky naceněné a pro moje účely – auto na víkendové výlety, které bude parkovat různě po krajnicích a vesnicích nebyly kosmetické nedostatky žádný problém. Trochu problém bylo, že bylo až v Ostravě, ztímco já v Praze. Vyzkoušel jsem tak prověření vozu technikem přes Sauto, drobný problém netěsnosti motoru byl prodávajícím odstraněn, a pro Alfu jsem vlakmo vyrazil. Co bohužel technik nezjistil bylo, že německá doktorka v autě hulila jak fabrika. Sice disciplinovaně, bez škod na interiéru, ale zápach tabáku byl bohužel zřetelný. Jet zpátky vlakem se mi vůbec nechtělo, a auto jinak bylo fajn, tak proběhla okamžitá platba a radostná cesta zpět do Prahy přes Jeseníky a krásné silničky Lanškrounska, kam se dostanu jen málokdy.
Auto řeší vše, co jsem potřeboval. Předjíždění není třeba zdaleka tolik plánovat, jako v gt86. Podvozek v cestovním nastavení zvládá i horší povrch s grácií. Rádio je slyšet i na dálnici. Auto je samozřejmě o něco málo větší, a nemálo tězší, než Toyobaru (vlastně přesně nevím, o kolik – 1280 kg vs 1460 – 1620 kg), a jízda je podobná radost. Akorát tedy motor končí na 5 500 otáčkách a žádný zvukový zážitek to moc není. Dětem se dozadu samozřejmě nastupuje lépe a mají podstatně víc místa i výhledu. Design mě nepřestává bavit.
Akorát odstraňování zápachu se ukázalo jako prakticky neřešitelné. Čištění párou a ozónem trochu pomohlo, ale pokud se Alfa vypekla v létě na sluníčku, tak to bylo jako by doktorka právě přijela. Od podzimu už to je lepší, ale stejně si říkám, zda auto neposlat dál, když účelu ověřit si, že Giulia je více než akceptovatelným řešením na víkendové výlety, a počkat si na nějakou další Q2, nebo vzít Q4 (kterých je řádově více).
Alternativou je zkusit trochu radikálnější řešení. Sedačka řidiče stejně povrzává a je trochu prosezená, takže její výměna by zabila dvě mouchy jednou ranou. V Litvě se dá z bouraných aut sehnat kompletní interiér, i zadní lavice. Pomoci by mohla i výměna stropnice (a dala by se dát tmavá), tu je ale třeba dělat přes vyjmuté přední sklo.
Co byste dělali vy? A nemáte tip na někoho, kdo se čištění zakouřených aut věnuje?
