Autoškola: bylo nebylo...

Tak si říkám, že debaty o globálním oteplismu jsou na prd, po dobrým toho nenechají a zmlátit je nesmíme, takže co vytáhnout nějaké téma bližší řidičské praxi?


Tohle bude trocha vzpomínání na časy dávno minulé a trocha keců pamětníka a cynického praktika, co klidně přizná že vlastně zas tak moc neumí řídit, pořád se učí i po mnoha letech na silnicích a vadí mu, když si lidi sami dělají potíže které by být nemusely. A třeba sem zavítá i nějaký řidič začátečník nebo autoškolák a trošku si rozšíří obzory.

A co mě, vola starýho, k tomuto písání přimělo? Je to prosté. V mém okolí se vyskytuje několik autoškoláků, v příbuzenstvu a též děti kolegů se nachází v různém stádiu autoškolení a samozřejmě z toho vzešlo mnoho debat a vzpomínání na to téma.

Takže od začátku. Začalo to někdy v polovině 80. let a od té doby jsem absolvoval celkem tři autoškoly a v jedné i trošku vyučoval.
Ta první byla na pincka, fichtla, peha, pekáča, tedy tehdejší kategorie M, oprávnění na malý motocykl do objemu válců, teda toho válečku, do 50 ccm. Tenkrát se kromě nezbytné výuky pravidel provozu, ta praktická část moc nehrotila. Celá výuka řízení se odehrála během několika hodin pouze na hřišti, kroužením a jiným hemžením kolem značek na stroji JAWA 20. Tamtéž proběhla i závěrečná zkouška. Asi se tak trochu počítalo s tím, že základní dovednosti my vesničani máme, stejně každý dávno na těch prskoletech lítal kolem vesnice, takže šlo jen o to, dát tomu nějakou kuturu. 
Jawa 20 byl malý motocykl skůtrovité koncepce s nádrží pod sedadlem a s podlážkou a revmaplechem. Model 21 byl konstrukčně shodný, jen poněkud sportovní. Což znamenalo že nemá podlážky a revmaplech ale stupačky a trošku jiná řídítka. Model 23, zvaný Mustang, používal stejný motor ale konstrukčně to byl běžný motocykl s nádrží uprostřed, vzhledově tak trošku enduro. Motor byl dvoutaktní jednoválec o objemu asi 49ccm, té nejprimitivnější konstrukce, postrádající cokoliv co by ho nějak vylepšilo. Zkrátka, nestartovalo to, výkon asi jeden a třičtvrte hladového morčete umožnil dosáhnout asi 60 kmh. Někdy. Do kopce vás předbíhal vlastní smrad z výfuku a ve dvou lidech to často znamenalo odstrkovat se nohama. Podvozek vrtošivý, brzdy zanedbatelné. Ale sranda s tím byla.

Druhá autoškola byla dvojitá, na motorku a auto. Kategorie A, motocykl, tehdy bez dalšího dělení a omezení a kategorie B, osobní automobil. Výuka na motocyklu probíhala na Jawě 350, té které se dnes říká "Konopnice" protože na ní jezdil Venca Konopník ve filmu Slunce seno jahody. Kvůli zdvojenému řízení se to blbě ovládalo a vůbec radši nedomýšlím, co by se stalo kdybysme s tím někde hapali. Asi by se ty druhý řídítka ocitly na moc nepříjemných místech. Teda jednomu spolužákovi se tenkrát drobné badabum podařilo. Při návratu z jízdy vjel jako obvykle na dvůr autoškoly a jako obvykle zatočil do kouta za rohem. Ale tam ne jako obvykle, byla hromada uhlí.
Výuka kategorie B probíhala obvykle na Škodě 105 nebo 120. Tohle vozidlo asi netřeba představovat a stejně tak je zde znám můj odpor k těmto vozům. Ne, opravdu ani to že to má stejné uspoádání pohonu, neznamená že to je tak trošku, skoro, když zavřem všecky vočička a bude se stmívat a bude mlha, něco jako poršák. Není. Fakt není. Ani trošičku.

 Jízdám v provozu předcházela výuka na trenažéru a jízda na cvičišti. Ten trenažér si nepředstavujde jako dnes, počítačový simulátor. monitor. Byla to podivná konstrukce promítající mlhavý stínový obraz z modelu silnice prosvícením skrz plexisklovou desku která se pohybovala podle "jízdy". Možná to je někde na youtube.
Kolik tenkrát autoškola stála už si nepamatuju. Zadarmo to nebylo ale ani žádná rána. Ta třetí autoškola mě stála tuším asi tři stovky, což sice tenkrát stačilo na pořádný hujajá na celý víkend ale normálně by ta autoškola stála mnohem víc.
Vojenští páni se totiž rozhodli, že je potřeba abych si udělal takzvanou "vojenskou trojku". Tohle lidové pojmenování, pocházející z časů kdy se ještě kategorie řidičáků označovaly čísly, znamenalo řidičák C nákladní auto a T traktor. eventuelně i osobní auto, to celé přizpůsobené potřebám naší lidovedemokratické armády. Což v praxi znamenalo výuku doplněnou o některé vojenské záležitosti a hlavně jízdy na tehdy nejběžnějším armádním nákladním vozidlem Praga V3S.
O tomto vozidle bylo mnoho napsáno a mnoho povídáno po hospodách ústy pamětníků. Vzniklo to v padesátých letech, v době kdy jedna válka sotva skončila a už se chystala další. Projekt vznikl během velice krátké doby několika měsíců a asi se podařilo něco podivuhodného, protože to v armádě sloužilo vlastně dodnes. Ale zas nepropadejme legendám a zbožštění, on je to strašnej křáp. Konstruktéři do toho dali přesně a pouze to, co tam mělo a muselo být pro armádní službu. Jede to pomalu, žere to, je v tom děsnej kravál, v létě vedro, v zime kosa. Řídí se to těžko, posilovače nehledejte, převodovka nemá synchrony. Cokoliv co znáte z moderních vozů tam není. I to topení nestojí za nic. Jediné v čem to má navrch je těžký terén, ikdyž i tam by se hodil větší výkon a lepší gumy. Nápravy jsou konstruované pro vysokou světlost a podvozek je neuvěřitelně flefibilní, takže to fakt projede hodně.
Jízdy mě bavily, mám pro techniku cit, takže jsem se rychle naučil pracovat s meziplynem a najíždět zatáčky abych se nemusel rvát s volantem a celé auto není zas tak velké aby se nedalo zvládnout, takže učitelé rychle zjistili, že učit netřeba a cvičné jízdy se změnily prostě v jízdu někam a pro něco. Závěrečná zkouška trvala pár minut, asi dva kilometry. Kdo zná Třebíč, bude vědět. Ze dvora autoškoly, která tam myslím je dodnes, do míst kde je dnes benzinka Shell. "Dobrý, couvni tady na to pole a přesedni si". Nevzpomínám si, jestli jsem vůbec ve výcviku někdy jel s traktorem.

 Myslím že mohu doporučit každému, bude-li mít tu možnost, si jízdu s vejtřaskou vyzkoušet. Jednak pro ten kulturní šok, prostě něco jako když si lidi jedou někam do lesa hrát na pravěk, ale taky pro rozšíření dovedností. To auto totiž nic neodpustí, nic nedaruje. Ne že by řadění s meziplynem bylo dnes nějak důležité ale ono to zdůrazní chyby. Tam kde by jízda s moderním autem byla řekněme neplynulá, nekomfortní, tam s vejtřeskou bude strašná a zoufalá. Neodhadnete správně kdy přeřadit a než to tam poskládáte, tak se to skoro zastaví. Nebo ještě hůř, rozběhne se to z kopce a už tam ten kvalt nedáte vůbec. Což teda fakt není příjemný. Najedete špatně zatáčku a budete se rvát s volantem. Při couvání musíte dobře naplánovat zatáčení abyste to udělali v pohybu a s co nejmenším odporem, protože v klidu s tím volantem skoro nejde hnout. A protože to jinak nejde, tak se to prostě musíte naučit. A to pak můžete s osobákem klidně couvat slalom na čas, protože po zážitcích s tím zeleným strašidlem je to vlastně banalita.
Součástí předvojenské autoškoly byly psychotesty, které měly zřejmě určit vhodnost budoucího řidiče pro případné náročnější použití. Byli jsme odvezeni do Brna na vojenskou správu a tam nás otestovali. Dotazník s podivnými otázkami, různé obrázkové kombinování, test na postřeh a reakci kdy z repráku to diktovalo čísla a ty se musely najít a označit na papíru, stále rychleji. Když jsme pak po několika hodinách vyšli ven, tak nějak jsme si nebyli jistí kde a kdy jsme, jestli je ráno nebo večer nebo úterý. Já jsem prospěl na QL2. Co to znamená se mě neptejte, nikdy jsem to nezjistil. Asi tak nějak střed, mělo to stupně od UQ po QL3.
Vojenští řidiči, po "přijímači", tedy po základním vojenském výcviku, absolvovali ještě další autoškolu, takzvaný krátkodobý řidičský kurz, případně další kurzy na speciální techniku. To se mě však už netýkalo, armáda asi měla řidičů dost a tak jsem se stal údržbou letiště, což bylo z pohledu techniky docela zajímavý. Ale u toho nezůstalo. Po vyškolení a převelení k letištní rotě, mě tam nepotřebovali a proto mě poslali dělat velitele družstva do onoho přijímače. A ten potom zčásti přešel v krátkodobý řidičský kurz. A tam si mě nechali taky, ikdyž jsem nebyl vojenským řidičem. Takže kromě nezbytného vojenského blbnutí jsem občas vyučoval teorii a taky kurz regulovčíků. Tedy řízení dopravy člověkem. Což byla někdy sranda, například když jsme si místo žvanění na učebně udělali školu hrou a na chodnících mezi barákama jsme si hráli na křižovatky. Proto taky vím že figura zvaná trojstranná uzávěra je hrozná blbost které nikdo nerozumí, asi nikdy není potřeba a jen obzvlášť velký pitomec by se ji pokusil použít v provozu.
To by tak bylo z té dávné historie autoškolení všecko. Příště si milé děti povíme třeba něco o tom jak v tý autoškole a na silnicích nedělat moc velký pitomosti a tak vůbec. A nebojte se, nebudu říkat že máte jezdit pomalu a opatrně. A když, tak jen trošku. Protože sranda musí bejt.