Alberto Ascari - příběh pověrčivého mistra

Alberto Ascari se narodil 13. července 1918 v Miláně do rodiny automobilového závodníka Antonia Ascariho. Od mládí byl tak veden k lásce k automobilovému sportu. Jeho otec však tragicky zahynul během závodů ve Francii, když bylo Albertu pouhých 7 let. I přes tuto smutnou událost nezanevřel na závodění a pro tuto vášeň dokonce několikrát utekl ze školy. Zpočátku chtěl být motocyklovým závodníkem, už v 11 letech začal jezdit na motocyklu, později i závodil, ale následně přešel trvale na automobily. V roce 1940, ve svých 21 letech, se účastnil Mille Miglia s vozem Auto Avia Construzione Tipo 815, který byl konstruován společností založenou Enzo Ferrarim, jenž byl blízkým přítelem a stájovým kolegou jeho otce. Ve stejném roce se oženil a později měl dvě děti, Patrizii a Antonia. Jako člověk byl však velmi skromný a neměl rád slávu a humbuk kolem automobilových závodů.

Tragická smrt jeho otce však hodně ovlivnila vztah k jeho dětem.

Enzo Ferrari se jednou Ascariho zeptal, proč je tak přísný a nelaskavý ke svým dětem. Ascari odpověděl: "Byl jsem miláčkem svého otce, udělal vždy všechno, co mi viděl na očích. Měl jsem jej nesmírně rád. Když se zabil, bylo to pro mě strašné. Nechci,  aby něco podobného zažily moje děti. Může se stát, že se jednou nevrátím. Budou méně trpět, když je držím dál od těla."

Do tajů závodění jej dále zasvěcoval jeho kamarád a mentor Luigi Villoresi. První Velkou cenu jel s vozem Maserati 4CLT, jenž v roce 1947 zakoupil, a už roku 1948 v San Remu zvítězil. Vyzkoušel rovněž i Alfa Romeo 158, vůz, se kterým pak získal později titul Guiseppe Farina. Krátce nato, v roce 1949, s ním uzavřelo smlouvu Ferrari, hned v tomto roce mnohokrát zvítězil. 

V roce 1950 v první sezoně F1 vůbec, dosáhl s vozy Ferrari 125, 275, 375 na celkové páté místo v sezóně. V roce 1951 pak vybojoval své první vítězství v F1 při Velké ceně Německa na severní smyčce okruhu Nürburgring s vozem Ferrari 375, další vítězství přidal v následujícím závodě v Monze a celkově skončil  v tomto roce druhý. V roce 1952 vyhrál 6 závodů z 8 (první závod v sezóně v Švýcarsku vynechal, protože pokoušel štěstí v 500 mil Indianapolis ) a stal se poprvé mistrem světa. V roce 1953 se mu s vozem Ferrari 500 podařilo titul obhájit, před Juanem Manuelem Fangiem, který skončil druhý.

Jeho přestup k Lancii, těsně po získání druhého mistrovského titulu, se zdál být nepochopitelný, neboť Ferrari v té době bylo na výši a Lancia teprve v podstatě experimentovala s návrhem vozu pro mistrovství. Motivem Ascariho však byla touha pro pevném finančním zajištění. Smlouva s Lancií mu totiž zajišťovala plat bez ohledu na výsledky v závodech, kdežto u Ferrari byl hlavní zdroj příjmů ze startovného a z cen. První sezóna u Lancie v roce 1954 však byla velmi neúspěšná, v konečné kvalifikaci až 25 místo celkově. Díky vozu Lancia, který byl nekonkurenceschopný, usedal v této sezóně převážně do vozů Maserati 250F a Ferrari 625. S Lancií D50 tak absolvuje až poslední závod ve Španělsku, zajistí si pole position, nejrychlejší kolo, ale závod nedokončí díky poruše spojky. 

S vozem Lancia D50 pak nastupuje do své poslední sezóny v roce 1955. Lancia D50 byla prvním a zároveň posledním závodním vozem pro Grand Prix této značky. Vůz byl dílem konstruktéra Vittoria Jana, s vidlicovým osmiválcem o objemu 2,5 litru, výkonu 280 k při 8000 ot./min, dosahující maximální rychlosti kolem 270km/h. Vůz byl velmi citlivý a na rozdíl od vozů Ferrari měl velký sklon k přetáčivosti. Byl rychlý, měl skvělou akceleraci, ale nebyl příliš spolehlivý.

Jeho poslední VC se stalo Monako 1955. V této VC startovaly čtyři vozy Lancia s jezdci Ascarim, Villoresim, Castellottim a nestárnoucí legendou Luisem Chironem, kterému v té době bylo již 56 let a nakonec dokázal vybojovat s vozem Lancia D50 šesté místo.

V průběhu velké ceny po vyřazení vozů Mercedes, včetně favorita Fangia a Mosse, měl Ascari ambice na vítězství. Svedl velký souboj s jezdcem vozu Ferrari, Mauricem Trintignantem, pozdější vítězem, avšak na nábřeží lemujícím monacký přístav dostal smyk a vlétl do moře. Potápěči, kteří v těchto místech bývali v pohotovosti, jej ihned vylovili. Ascari utrpěl jen zlomeninu nosní přepážky. Ignoroval rady lékařů, kteří jej přemlouvali následnému, k alespoň týdennímu odpočinku. Ascari však ihned odjel do Itálie, kde po 4 dnech našel svůj osud.

Na Monze právě zkoušeli nový sportovní vůz, Ferrari 750 Monza. Testů se účastnil Ascariho kolega Eugenio Castellotti, ale Ascari ho požádal, aby se s ním mohl pár kol projet. Bylo 26. května 1955. Ascari byl velmi pověrčivý a ze zásady nejezdil 26. dne v měsíci, neboť v roce 1925 se právě 26. července při Velké ceně Francie v Montlhéry zabil jeho otec Antonio, jenž byl také skvělým závodníkem.

Tentokrát však poprvé svou zásadu porušil.  Oblečen v civilním oblečení, v saku, košilí s kravatou a s vypůjčenou Castellottiho helmou vyrazil na trať. A ze zkušební jízdy se už nevrátil. 

Příčina jeho havárie zůstává i po všech letech nejasná. Není zřejmé, co se tehdy přihodilo. Podle nepotvrzené verze mu prý vstoupil do dráhy nějaký člověk. Na vozovce byly zjištěny pouze stopy po prudkém brzdění, které nasvědčují tomu, že se před Ascarim musela náhle objevit nečekaná překážka. Jisté však je, že vůz se nevysvětlitelně smýkl a po kotrmelcích Ascari ve vraku umírá.

Tím se uzavřel život dvojnásobného mistra světa, prvního a posledního Itala, který doposud získal titul v F1 s vozem Ferrari.

V souvislosti s jeho smrtí se nabízí paralela s jeho otcem. Oba zahynuli 26. dne v měsíci, oběma bylo 36 let a oba měli dvě děti. Oba se zabili 4 dny po vážné nehodě, kterou měli předtím. Oba také vyhráli 13 velkých cen.

Jeho jízdní styl by se dal shrnout takto, Alberto nejezdil tak divoce jako jeho otec, přesto však nemohl zapřít, že je jeho synem. Měl velice atraktivní jezdecký styl, uměl však jet také jemně a ukázněně. I když jej temperament hnal kupředu, dokázal se však udržet zpět, poznal-li, že je to z taktického hlediska vhodné. Enzo Ferrari o něm řekl, že pokud byl ve vedení, tak bylo obtížné, snad přímo nemožné jej předjet.

Celkově vybojoval za své působení v F1 v letech 1950-55, 13 vítězství, 17 pódiových umístění.