O radosti (nejen) z jízdy

Prázdniny a dovolené jsou v plném proudu, tak jsem připravil trošku „lehčí čtení“ o veskrze pozitivních emocích kolem aut i autíček.

Léta jinošská

Moje láska k autům se poprvé naplno projevila koncem ledna 1978 v obchodním domě Prior v Karviné. Ač mi nebylo ani pět let a byl jsem dítko spíše plaché, jakmile jsem ji spatřil, zahořel jsem touhou. Byla tam. Italka. Něco mezi motokárou a formulí. Lehký trubkový rám, pneumatiky na paprskových kolech, osmička a motiv šachovnicové vlajky na zkosené červené kapotě, tříramenný sportovní volant s odlehčovacími otvory v ramenech. Prostě sen. Italská šlapací sportovní kára za 440 Kčs, tedy skoro za třetinu otcova inženýrského platu. Chtěl jsem ji. Teď hned! A když mi ji nechtěli dát, ztropil jsem povyk. Zkusili mě uplatit plastovým autíčkem za 20 Kčs, což nepomohlo. A tak s výmluvou, že tak velké autíčko si do nemocnice vzít nemůžu, mě odvlekli pryč.  

Když jsem se o pár dní později probral po operaci z narkózy, měl jsem nohy zalité do sádry nahoru až nad pupík, jen vpředu byla menší dírka na čůrání. Domů mě pustili krátce po pátých narozeninách. Pamatuji si na dort s ananasem, opravdické hodinky východoněmecké značky Ruhla s červeným páskem jako dárek od babičky, ale hlavně, když mě přenesli z obýváku do předsíně – stála tam! Italka s červenou kapotou! Musel jsem slíbit, že se nebudu v sádře moc vrtět, aby nepraskla, tatík opatrně přeřízl rozporku mezi kotníky, zasunul mě na sedačku, podložil nohy stoličkou a bylo to. Mohl jsem točit sportovním volantem, házet tam imaginární kvalty, dělat „vrrrnnn, vrrrnnn“ a byl ode mě do večera pokoj. A když jsem nezlobil, mohl jsem zítra zase. Točit volantem a snít.

Když mi pak sundali sádru, byl snům rázem konec. Zesláblé nohy autíčko neušláply. Musel jsem cvičit a trénovat, abych ujel aspoň pár metrů. Ten protivný nadutý chlapeček odvedle s těžkým plechovým Moskvičem mi to nandával rozdílem třídy. Italka byla smutná, já taky. Chmury rozehnal starší bráška. U nás v Olomouci máme okolo historického centra města parky, které propojují mosty s asfaltovým povrchem, aby návštěvníci parku a maminky s kočárky nemuseli přecházet silnice. Vytlačil mě na most, křikl „nohy nahoru!“ (Italka měla totiž pohonný systém „furtšlap“) a mocně mě postrčil. Paráda! Když jsem osvědčil řidičské schopnosti na rovném sjezdu, vzal mě na obtížnější, kde vozovka mostu na jedné straně klesá poměrně ostrou levotočivou zatáčkou. I tu jsem zvládl na jedničku, dole i s efektní otočkou přes ruční brzdu. Ale pár důchodkyním se to bůhvíproč nelíbilo a nakonec jsme museli prchnout před přivolaným příslušníkem VB.

Léta dospělácká

Láska ke sportovním vozům mě neopustila, byť jsem vlastně žádný nevlastnil ani neřídil, no posuďte sami: první kilometry s ještě mokrým řidičákem v jednadevadesátém jsem absolvoval za volantem rodinné Lady 1200 alias Žigulíka, pak přišel Favorit, Daewoo Racer aneb korejská verze Kadettu E, Citroen Xsara, Mazda 626, pak následovaly dva Fordy C-Max, pak Audi Q3. Ty tři poslední byly solidní káry se silnými diesely, ale v zatáčkách s nimi zábava moc nebyla, bylo to, jako když se snažíte překlopit parník.  Bylo mi v té době (mluvím o roku 2019) o čtyřicet a něco let víc, Audina mě svým způsobem uspokojila, ale nenadchla a tak jsem se rozhlížel po něčem přeci jen trochu sportovnějším. Ta touha po sportovním volantu ani po letech nevyvanula.

Jezdil jsem kolem dealerství Subaru, za výlohou lákalo ladné kupátko BRZ. Za vyzkoušení nic nedáš, řekl jsem si a odhodlaně nakráčel dovnitř. Hůl jsem opatrně položil podél auta a zasunul se do kabiny. Oči jsem měl sice rázem ve výšce výfuku běžného SUV, ale co už. Radostný pocit pramenící odkudsi z hloubi duše tu byl zas: sportovní sedačka mě obejmula, volant i řadička padly krásně do ruky, před očima poctivé analogové budíky. Nádhera. Na okamžik jsem se zasnil a rozhodl jsem se poprosit o zkušební jízdu. Ale ouha: jak se z toho vlastně sakra vystupuje?! Zadek mám těsně nad zemí, vystrčím ven nohy a nedokážu se o ně vzepřít, mám je skoro vodorovně. Sakra. Sakra. Sakra. Musel jsem počkat, než si prodejce zmizí vyřídit nějaký telefon, pak se jednou rukou podepřít na sedačce, druhou se vší silou odrazit od volantu a potupně se překulit ven na podlahu na všechny čtyři. V rámci možností rychle vstanu, seberu hůl, upravím si fazónu a dělám jakoby nic. Jen já vím, že sen o sporťáku tím okamžikem definitivně skončil. Tečka. A tečka skutečná, ne jako ta covidová.

Jakmile jsem se „odesnil“, začal jsem hledat vhodný kompromis mezi sportovností a každodenní použitelností. Bude to Polo GTI 2.0 TSI (bo na plnotučného Golfa GTI nemám)? Trochu moc malé. Trojková Oktávka RS? Nevím proč, ale Škodovky mi připadají takové tuctové. Nakonec jsem skončil, ó ano, modří už vědí, u modrého kombíku Renault Mégane GT. Na českém trhu docela popelka. Možná proto, že 4. generace GT přišla na trh dřív, než Mégane RS a novináři v něm marně hledali ten očekávaný renaultí hot-hatch, když už na něm z každého úhlu pohledu najdete aspoň jeden nápis Renault Sport. Hot-hatchem ovšem GT opravdu, ale opravdu není. A možná i proto, že u nás neběžela vtipná reklama, jak GT drtí konkurenci včetně Porsche 911, jako běžela svého času v Německu:

Částečně mě inspiroval i Rasťo Chvala, který se na svém Youtube kanálu Renaultu GT v době jeho příchodu na trh opakovaně věnoval, zvláště pak možnostem jeho podvozku 4Control:

…a taky tady:

Chtěl jsem si to taky vyzkoušet. V Praze stál tou dobou jeden téměř tříletý kousek s cenovkou lehce nad 400 tis., prodejce byl svolný ke zkušební jízdě, tak jdeme na to.

První pocit z interiéru: prima! Sportovní sedačky jsou ještě lepší než v Polu GTI, pádla pod volantem – to chci, volant v pohodě. Startuji. Nečekaně tiché, jen kolem 2500 otáček slyším lehce sportovnější vrnění od výfuku. Všímám si ostřejší a velmi přesné řízení, i malé městské kruháče zvládnete bez přehmatávání. Když zatočíte ostřeji, cítíte, jak 4Control pomáhá stočit auto dovnitř zatáčky. Žádné pískání gum a ani náznak nedotáčivosti, ochotně to zatočí, kam chcete. Prima. Má to mít 205 koní, ale zdá se, že tam nejsou. S bídou sto padesát, řekl bych. Aha, jedeme v režimu „Normal“. Mačkám teleportovací tlačítko „R.S. Drive“ a koně jsou tu, prakticky hned. Kolem cedule konec obce už to letí stotřicítkou a musím se krotit, něž přijdu o body. Pohodlný nenápadný cesťák a pak „cvak“ a už to peláší. Moc prima. Jooo, tohle chci!

Nakonec mi v garáži přistál jiný kousek, než byl ten z Prahy. Stál o něco víc, ale byl v lepším stavu a dělá mi radost dodnes. A to je hlavní, člověk nemusí mít Porsche za dvě mega, aby se za volantem pobavil, když dostane chuť, že? 

…a bomba na závěr

A teď, teď vám povím o radosti z jízdy s Dacií Sandero. Moment, počkejte ještě s peprnými komentáři pod článkem, opravdu mi z toho letního horka nešiblo.

Dacia Sandero Stepway mé ženy skutečně umí pár věcí mnohem, mnohem lépe, než Mégane GT, které stálo v novotě podstatně větší ranec.

Předně: Dacia se vás nesnaží ničím zaskočit a primárně naštvat. Všechno je, kde má být a jak má být, palubka je přehledná, ovladače jsou bytelné. Chceš zesílit větrání? Otoč kolečkem, je velké a najdeš ho tak i poslepu, aniž bys sundal oči ze silnice. Tak je to správné a bezpečné. Chceš navigaci? Cvakni mobil do držáku, USB port je hned vedle a pusť si na mé velké obrazovce přes Android Auto, jakou navigační appku máš rád. Nebudu ti nic vnucovat. A vyvezu tě i po té rozbité polňačce na chatu a nemusíš se přitom bát o přední spoiler, jako u GTčka. Ne, do zatáček nejezdi hranu, zvládnu to, ale žádná radost to nebude, ve fabrice mi trochu přeposilovali řízení. A předjížděj s rozumem, 90 koní není zas až tak moc. Ale když budeš chtít, ukážu ti, jak umím výborně plachtit, pak umím jezdit i pod pět litrů na sto, a to i s automatem a na celoročních gumách. Čtenáři Autíčkáře už si o tom ostatně mohli počíst ve dvou dílech – tady:

https://www.autickar.cz/blog/clanek/1000-km-na-nadrz-v-litrovem-crossoveru---prolog/1389/

…a druhý díl tady:

https://www.autickar.cz/blog/clanek/1000-km-na-nadrz-v-litrovem-crossoveru-2---nekecate/1397/

Když Dačku, našeho domácího dělníka (do Kauflandu, k doktorovi, na chatu a zpět) občas vezmeme na nějaký delší výlet, suneme si to krajinou stovečkou, na otáčkoměru jsou sotva dva tisíce, motůrek tiše ševelí, kocháme se krajinou…a život, život je krásný. I v Dacii.