Zbraslav-Jíloviště 2026: Když si generace předávají volant

Pojďme se zasnít. Jsou dvacátá léta, nově se rodící Republika si formuje své místo v srdci Evropy. Bouřlivě se rozvíjející průmyslová země odhodila okovy zkostnatělého mocnářství a chce ukázat světu, že právě tady, v samotném srdci Evropy, právě vzniklo něco pozoruhodného. Ne všechno jde úplně hladce, přesto je to vzrušující doba. Z Prahy se stává skutečná metropole, sem přichází všechno, co definuje ve světě pokrok. Moderní průmysl, architektura, film a motorismus.

A právě v téhle zásadní chvíli našich dějin, ve které jsme si včas stihli definovat náš stát, se objevují i noví dobrodruzi, novodobí rytíři. Jejich klání už ale neprobíhají na koních, jako někde ve středověku, tady nastupuje nová vášeň – automobil. Burácející motory, rychlost spojená s nebezpečím, fascinace novým strojem a touha překonávat hranice lidských schopností, nic menšího za tím není.

Odkaz velkého závodu

O historii závodu Zbraslav-Jíloviště jsme si již povídali, vlastně jsme jí na Autíčkáři věnovali nejen první díl, ale nepřekvapivě nakonec i ten druhý. V tomto ohledu budu tedy teď stručný, kdo na historii chyběl, ten si oba výše uvedené články dostuduje za domácí úkol. Naši hrdinové a naše stroje sváděly každý rok vyrovnané souboje s těmi nejlepšími z celého světa. Však tradice závodu do kopce Cukrák u Prahy, známá jako Zbraslav-Jíloviště, se skutečně táhne až do roku 1908.

Původní závod neměl až tak dlouhé trvání, celkem se mezi 1908 a 1931 odjelo 14 ročníků. To ale stačilo, aby se zrodila legenda. Dnes jej ani není k čemu přirovnat, představte si to asi tak, jako kdyby se na Zbraslavi jezdila Formule 1. To byl ještě ten původní motorsport, závody odvážných dobrodruhů, kteří se na svých strojích skutečně dotýkali stropu lidských sil a schopností. Však Rudolf Caracciola na voze Mercedes-Benz SSKL dorazil do cíle za 2 minuty a 42 vteřin. To je průměrná rychlost přes 120 km/h – na prašné cestě do prudkého stoupání plného zatáček a to vše v roce 1931!

Závod se totiž zařadil mezi absolutní špičku a až do příchodu Masarykova okruhu v Brně byl tím vrcholným motoristickým podnikem v Československu. Stal se jedním z výrazných signálů, že tahle země má své v Evropě místo. To místo, které jsme po hrůzách 2. světové války mohli poprávu žádat zpět.

Stará vzpomínka, nová tradice

Náš dnešní příběh ale začíná později. V roce 1968 se parta nadšenců rozhodla navázat na legendární závod novou tradicí – jízdou pravidelnosti historických vozů. Ještě jednou – psal se rok 1968 a tihle lidé přišli na tehdejší úřady s nápadem, zda by se na Zbraslav nemohly vrátit zpět ty vozy Bugatti a Walter, které zbyly v našich zemích po prvorepublikových boháčích a dobrodruzích. A věřte nebo ne, ono to vyšlo! Soudruzi nakonec svolili a začala se nová éra Zbraslav-Jíloviště.

A teď můžete na chvíli přestat snít. Jsme tady a teď, náměstí na Zbraslavi se uzavírá pro běžnou dopravu a prostor postupně vyplňují ty nejfantastičtější předválečné vozy. Je sobota pátého září a padesátý devátý ročník obnoveného závodu brzy začne. Tradice, která si dala za cíl oslavit počátky československého motoristického sportu a jeho hrdiny, přežila. A při pohledu na tisíce lidí, kteří postupně zaplní náměstí a lemují i celou trasu závodu až nahoru na Baně, lze soudit, že nejen přežila, ale rozkvétá jako nikdy dříve.

Ředitel závodu, někdy trochu přísný, vždy však elegantní a obětavý Honza Živný, to opět dokázal. Na startu se objevují vzácná historická auta včetně vozů Bugatti, Walter a supervzácného Steyr Sport. Některá tahle auta se sem dokonce skutečně vrací, před sto lety přímo tyto konkrétní vozy stály na tomtéž náměstí a okolo nich v horečných přípravách pobíhal Hans Stuck, Jiří Kristián Lobkowicz či manželé Junkovi, z tribun přihlížel Vlasta Burian a vozy znaleckým pokýváním hlavou před startem ocenil Tomáš Garrigue Masaryk.

Dnes večer bude pohár vítězi předávat Jiří Junek, vnuk naší nejslavnější automobilové závodnice. A bude to ten putovní pohár, který soutěži skutečně věnovala Eliška Junková pro první obnovený ročník. Eliška Junková, která tu přesně před sto lety získala fantastické vítězství. Historie a současnost se propojují. Tohle není jen vzpomínková akce, tady dnešní nadšenci z Veteran Car Clubu Praha převzali štafetu po absolutních legendách československého motorismu, aby tuto tradici udrželi a předali coby poselství a odkaz dalším.

Nová generace

Leckdo by od veteránského setkání čekal spíše chlapy v letech hořekující nad úpadkem mravů a stýskající si po starých dobrých časech, ale chyba lávky, přátelé. Tady si generace podávají ruce a ti starší s úsměvem a radostí předávají otěže mladým. Však Honza Živný, kterému prezident klubu Václav Kafka svěřil funkci ředitele závodu, je mladý energický muž.

Závod se jede jako soutěž pravidelnosti. Jednotlivé posádky tedy čekají dvě kola po historické trati, v nich nesmí překročit danou průměrnou rychlost, především ale tahle dvě kola musí zajet za pokud možno identický čas. Právě odchylka časů potom rozhodne o vítězi. Jezdcům v automobilech jsou nápomocní jejich kopiloti s mechanickými stopkami v ruce, ti znají dokonale trať, mají tu své orientační body a vědí, v jakém čase je třeba kudy projet, aby to všechno klaplo. To motocyklisté jsou v tom sami, držme jim palce.

Za každou posádkou a každým autem je příběh, jen o letošním ročníku závodu Zbraslav-Jíloviště by bylo lze napsat knihu. A někdo by to možná i měl udělat, však i obnovený závod historických vozidel má své hrdiny a legendy. Vždyť příští rok nás čeká již šedesátý ročník! Tento článek bohužel nemůže pojmout všechny, tady mi tedy dovolte být trochu osobní.

První, koho musím zmínit, je Petr Stehlík, který se závodu již tradičně účastní v kokpitu krásného roadsteru Aero 30. Loni ani letos však už Petr Aerovku při hlavním závodě neřídil. Za volantem sedí mladá temperamentní dáma, jeho dcera Petra. Tohle děvče za volant Aerovky usedlo už loni hned potom, co se stalo držitelem řidičského oprávnění. A víte co? Ona to dokázala. V dámské kategorii suveréně vyhrála jak loni, tak nakonec i letos.

Jen pro ilustraci – Petřin letošní výsledek 307 trestných bodů znamená 307 tisícin vteřiny rozdílu v čase prvního a druhého kola. 307 tisícin! Ve stařičké tatínkově Aerovce bez synchronů, s výkonem pouhých 30 koní a ve vražedném stoupáku nahoru na Baně. Tohle, moji milí čtenáři, je frajeřina, tohle je cit pro auto.

Noví hrdinové

Nebudeme tu vypisovat všechny výsledné časy a kategorie, to si ostatně můžete snadno dohledat přímo na stránce závodu, absolutního vítěze ale zmínit musíme. Ono se to tak nějak sluší, zároveň nás i tady čeká příběh, který umí dojmout stejně silně jako nadchnout. Absolutním vítězem závodu Zbraslav-Jíloviště 2026 se stal Václav Osvald na voze Dodge Brothers Six s třiceti devíti trestnými body. Fakt, třicet devět. Třicet devět tisícin vteřiny rozdílu mezi jednotlivými koly. Člověk má tendenci si pomyslet, že tohle už musí být prostě jen náhoda, to prostě tak dobře trefit nejde. Jenže přátelé, on to udělal už podruhé. Loni vyhrál s rozdílem 41 tisícin a to už prostě náhoda být nemůže.

Však Vašek má na co navazovat. Jeho otec patřil a stále patří k legendám české veteránské scény. Jeho sbírka historických strojů a ochota podílet se na akcích jako právě závod Zbraslav-Jíloviště byly jedním z pilířů, na kterých tyto krásné a pro nás autíčkáře důležité tradice stojí. Dnes už bohužel není mezi námi, jeho odkaz ale nikam neodešel. Zůstal tu v jeho dětech, ve Václavovi, který si poprávu zasloužil přidat své jméno na slavný putovní pohár a vstoupit tak do historie po bok dalších slavných jmen, stejně jako v jeho sestře Boženě Báje Osvaldové.

S ní a její Tatrou 57 jste se již na našich stránkách měli možnost seznámit, kdo ten článek přehlédl, koukejte to napravit, ostudy! Nakonec ani Bája si letos nevedla špatně, ve své kategorii skončila třetí a mezi dámami celkově druhá. Odkaz rodu Osvaldových tak jednoznačně zůstává s námi, tatínek může být tam nahoře spokojený.

Když jsem se jel na Zbraslav o víkendu podívat, jel jsem se podívat především na slavná auta. Na místě jsem ale nakonec našel něco docela jiného, symfonii radosti, hrdosti a lidských příběhů, kterým ta auta a motorky vytvářejí prostředí k bytí. Samotný závod je napínavá podívaná, rozmanité startovní pole je plné úžasných strojů, nadšený autíčkář neví, kam se dívat dřív. Tohle prostě musíte zažít.

Po stopách Jiřího Kristiána Lobkowicze

Neděle po hlavním závodě patří doprovodnému programu, totiž orientačnímu závodu do Mělníka. Je to vlastně tak trochu výprava časem, právě tady žil Jiří Kristián Lobkowicz, slavný a úspěšný závodník, jehož kariéru i život však ukončila nešťastná havárie v Berlíně v pouhých 25 letech. Náhoda a absence navigátora mi nakonec dala šanci absolvovat orientační závod přímo na trati s Bájou Osvaldovou v Tatře. Tady jsem měl tu náhlou lehkost bytí a nakažlivou upřímnou radost přímo z první ruky, ještě jednou díky za důvěru!

Neděle má už takové rozvážnější tempo, tady jsou pravidla volnější, na trať se mohou vydat i vozy mladšího věku. Je to tak trochu katarze, najednou vám dochází, čeho jste byli předešlého dne součástí. Trasa závodu vede až na nádvoří mělnického zámku, kde jsme s Jiřím Janem Lobkowiczem, současným majitelem panství, zavzpomínali na slavného závodníka i jeho tragický osud. Odtud vede trasa již zpět ku Praze a kam jinam než do Národního technického muzea, kde dodnes stojí Bugatti Jiřího Kristiána.

A sluší se napsat, že vítězem nedělního závodu se nakonec stal Pavel Národa, jeden ze zástupců starší generace veteránistů, člověk s obrovskými zásluhami o to všechno, co jsme tu měli možnost zažít. Opět se tu setkaly generace a předaly si pomyslnou štafetu.

Když jsem v dalších dnech sedal ke klávesnici, abych vám napsal to, co měla být původně prostá reportáž, došlo mi, jak moc pro mě byla tahle akce důležitá. Tohle je totiž ta láska k automobilům a ta vášeň, se kterou jsme před lety vytvořili web Autíčkář.cz. Tohle je důvod, proč to celé vlastně děláme. Automobilová kultura, krása techniky, obětavost a přátelství a v neposlední řadě pocit svobody, jaký jinde nezažijete. Honza Živný a celý jeho tým, který pro závod poslední týdny a měsíce dýchal stejně jako příběhy lidí jako Petr Stehlík či úžasných sourozenců Osvaldových, to je ryzí autíčkářství.

Dokud tu budou takoví lidé, budeme se umět radovat z motorismu. Právě díky nim ani příští generace nezapomenou, odkud jsme přišli. Každý, kdo v sobotu navštívil Zbraslav, dostal svůj kousek historie. Slavná jména zůstanou v naší paměti a s nimi i příběhy – nejen motoristické – o touze dosáhnout ještě dál, být ještě lepší. Příběhy, bez kterých by si nakonec ani ta naše země své místo v Evropě nezasloužila.