Smekám před každým, kdo udržuje stoleté auto v provozu, říká ředitel závodu Zbraslav-Jíloviště

Před sto lety lákal závod Zbraslav-Jíloviště tisíce diváků a improvizované tribuny vznikaly i na střechách domů kolem trati. Současná podívaná je pochopitelně klidnější, ale o nic méně zajímavá. Kde jinde má člověk možnost zažít takříkajíc z první ruky atmosféru motorismu v samotných počátcích?

Honza Živný stojí v čele události od loňského roku, a byť je veteránismem nasáklý skrz naskrz, překvapivě nejde o zasloužilého pamětníka starých časů. Možná právě proto má ale legendární závod šanci oslovit i mladší nadšence a srovnat krok s mezinárodními veteránskými akcemi 21. století. Jaké trumfy má Honza v ruce pro letošní 59. ročník? A proč se dnes veteránský koníček nachází v poněkud složité etapě svého vývoje? Pojďte s námi nahlédnout do zákulisí organizace závodu i provozu stroje, jenž pamatuje úsvit automobilismu

Začnu horkou novinkou. Je to pár dní, co se do závodu přihlásil Steyr z roku 1928, se kterým závodil Ulrich Ferdinand Kinský. Na potvrzení tohoto auta jste netrpělivě čekali. Čím je tak výjimečné?

Jedná se o jediný dochovaný závodní speciál továrny Steyr v pojízdném stavu. Navíc je to s nejvyšší pravděpodobností právě ten samý kus, s nímž závodil kníže Kinský, jezdec patřící ke světové špičce. Se zahraniční posádkou se teď auto vrací na start téměř po celém století. A v neposlední řadě – nebylo snadné ho sem dostat a zajistit mu potřebné záruky. Cena takového vozu je v podstatě nevyčíslitelná.

Původní auta jsou jedním z hlavních taháků akce. Na startu návštěvníci uvidí několik vozů, které tu závodily před sto lety. Nejen ty samé modely, ale skutečně ty samé kusy. Jak se vám daří je na závod shánět?

Český veteránský rybníček je poměrně malý, takže o většině dochovaných automobilů víme, známe jejich vlastníky a snažíme se je motivovat k účasti. Vozidla, která startovala podle startovních listin v původním závodě, jsou osvobozena od startovného. Chceme tak jít jejich majitelům naproti, neboť jejich přítomnost je pro nás důležitá.

Prozraď nám nějaká další.

Měli by dorazit závodní Wikov 7, což je výjimečný meziválečný stroj československé provenience, dále Bugatti typ 13, kterou řídil doktor Haimovitz, a Bugatti T37A, se kterou jezdil Miloš Bondy. Máme přislíbený taky Rudge-Whitworth Ulster Grand Prix, což je úžasný závodní motocykl. Celkem bude původních vozidel kolem deseti a na Zbraslavském náměstí budou mít před startem čestné místo na červeném koberci.

Kolik aut se vlastně sobotního veteránského závodu zúčastní?

Jsme limitovaní kapacitou náměstí, přičemž musíme vzít v úvahu pohled diváka i pohled účastníka. Divák se chce v prostoru volně pohybovat a auta i motocykly si prohlédnout, účastníkům zase chceme dopřát odpovídající servis. Jsme rádi, když máme kolem 100 až 110 aut a k tomu motocykly v nižších desítkách.

Dnes má Zbraslav-Jíloviště podobu jízdy pravidelnosti. Kdysi šlo ale o klasický rychlostní závod do vrchu.

Dokonce o jeden z nejtěžších – a proto ho miloval například legendární závodník Hans Stuck. Dláždění se tehdy nacházelo jen na náměstí a pak už se jelo po prašné cesté až na Cukrák. Bylo to nonstop stoupání, které je i na dnešní poměry docela strmé. Auta ale dosahovala neskutečné rychlosti a rekord by se těžko překonával i dnes. Stále ho drží Rudolf Caracciola s Mercedesem SLK, na Cukráku byl z náměstí za 2:42. Nepředstavitelný čas – a průměrná rychlost něco kolem 150 kilometrů za hodinu.

Kdy došlo k přechodu na jízdu pravidelnosti?

Prapůvodní závod ve 30. letech skončil. Přestože byl na vrcholu popularity, zasáhly politické důvody. Začalo se mluvit o stavbě Masarykova okruhu a v rámci zákulisních bojů došlo k jeho vyškrtnutí z mezinárodních šampionátů.

Po dlouhé pauze se o obnovu nejznámějších předválečných soutěží začal snažit Veteran Car Club Praha, založený v roce 1967. Rok nato byl závod Zbraslav-Jíloviště vzkříšen a konal se v původním termínu už jako jízda pravidelnosti. Měl obrovské kouzlo hlavně v tom, že pamětníci původní soutěže byli stále naživu. Návštěvníci tu mohli potkat Elišku Junkovou, Jindřicha Knapa a další velké osobnosti předválečného motorsportu. Eliška Junková nám pak věnovala putovní pohár, který se dodnes udílí absolutnímu vítězi. Od roku 68 se závod jezdí bez přerušení až do dnešních dnů. Nezastavila ho ani normalizace, ani změna režimu, dokonce ani covid.

O co tedy jde v současném závodu?

Jízda pravidelnosti spočívá v tom, že se každý účastník snaží zajet stejnou trasu dvakrát s co nejmenším rozdílem v naměřeném času. Do této hlavní jízdy, která se koná v sobotu, se mohou přihlásit jen stroje do modelového roku 1939. Ráno se sejdou na Zbraslavském náměstí a od 11 hodin začínají tréningové jízdy, které jsme zavedli v loňském roce. Uzavřenou trať si mohou soutěžící několikrát projet – jednak proto, aby se s ní trochu seznámili, jednak proto, abychom zajistili divákům více podívané než jen dvě ostré jízdy závodu. Odpoledne se pak přesuneme na Jíloviště, kde býval původní cíl, a proběhne vyhlášení.

Trasa se drží původní předlohy?

Dnes je o něco kratší, protože úsek ze Zbraslavi na Cukrák dnes přetíná Strakonická rychlostní komunikace. Končíme na Baních, takže místo 6,5 kilometrů má trasa celkem 4400 metrů, jinak je ale úplně stejná. Akce je jedinečná v tom, že prakticky žádný jiný závod do vrchu historických vozidel – kromě Targy Florio na Sicílii – se nejezdí v původní zástavbě. Zbraslav-Jíloviště prochází už od roku 1908 stejnými zatáčkami se stejným stoupáním, k dnešnímu dni se změnil jen povrch. Když dneska auto šikovně postavíte na náměstí, kulisy jsou k nerozeznání od dobových fotek z dvacátých a třicátých let. Pivovar, náměstí, domy, všechno zůstalo téměř beze změny, nedošlo tam k žádné velké rekonstrukci. Ocitnete se na stejném místě, odkud startovala Eliška Junková s manželem, hrabě Kinský, Rudolf Caracciola, Hans Stuck a další esa své doby.

Pak je tu ještě nedělní část…

Druhý den začíná na Jílovišti orientační jízda Středočeským krajem, která má zhruba 150 kilometrů a je otevřená pro všechna auta starší 30 let. Pojali jsme ji jako vzpomínku na Jiřího Kristiána Lobkowitze, který patřil mezi nejnadějnější závodníky v předválečném Československu, ale zemřel už v pětadvaceti letech po havárii na okruhu Avus u Berlína. Na zámku Mělník mají ve sbírce množství dochovaných předmětů z jeho závodních úspěchů. Končit bychom pak měli na Staroměstském náměstí v Praze.

A co doprovodný program?

Zajímavý zážitek určitě nabídne autobus RTO, který bude na uzavřené trati vozit účastníky i diváky. Loni měla úspěch také ukázka vyproštění z havarovaného automobilu v podání rescue týmu Autoklubu ČR, takže letos chystáme něco podobného. Dopoledne proběhne komentovaná výstava – mimochodem máme skvělého komentátora, který je doslova chodící encyklopedie a o každém přítomném voze by dokázal mluvit hodiny. A bude toho ještě mnohem víc.

Letos se slaví i jedno zajímavé výročí, že?

Připomínáme si 100 let od vítězství Elišky Junkové. Šlo o vůbec první vítězství ženy v mezinárodním automobilovém závodu, porazila tu i svého největšího rivala, hraběte Kinského na zmiňovaném Steyru. Hodně udělalo závodnické štěstí, protože závodila ještě za dobrého a suchého počasí, a pak přišla bouřka s kroupami, takže ostatní závodníci už trať neměli úplně stoprocentní. Ale tyhle věci k závodění patří a nijak to nesnižuje její výkon, i tak měla úžasný čas. Musíme si uvědomit, že to byla malá drobná žena, měla kolem 150 centimetrů. Navíc postavení žen ve společnosti bylo úplně jiné, žena-řidička nepatřila k běžným úkazům, natož závodnice. Na to dneska trochu zapomínáme. Ale to jsme odbočili…

Organizace podobné akce asi nebude nic jednoduchého.

Náročná je zejména na počet lidí. Například na dopravní značení a pořadatelskou službu outsourcujeme firmy, protože v rámci klubových možností nejsme schopni všechno realizovat vlastními silami. Jen na zabezpečení uzavřené trati je potřeba zhruba 70 lidí. Pro její uzavření je nutná součinnost městské částí a magistrátu, naštěstí máme výborné vztahy s politickou reprezentací a funguje to velice dobře. Jenom sobota nás komplet stojí kolem milionu korun, což startovné nedokáže pokrýt. Musíme tedy spoléhat na přízeň partnerů a naštěstí se nám daří čerpat i z veřejných peněz.

Jak ses k veteránskému koníčku dostal ty sám?

Za to může hlavně můj dědeček, který veterány miloval a provozoval, taky byl velký kamarád s rodinou stojící u vzniku pražského Veteran Car Clubu. Když jsem byl malý kluk, asi v první třídě, ocitl jsem se poprvé na Zbraslavi jako divák. Pak mě děda bral občas s sebou, takže se ze mě stal účastník. Zhruba před šesti lety jsem se jakožto testační komisař našeho klubu dostal do organizačního týmu, a když pak došlo ke kompletní změně obsazení, padlo to na mě.

Předpokládám, že motorem těchto změn byla i snaha o nové směřování a nové nápady. Kde vidíš prostor pro zlepšení?

Obecně bych chtěl akci přiblížit divákovi 21. Století. Musíme být víc vidět na sociálních sítích, mít hezký a funkční web s moderními službami, třeba přihlašováním online. Vnímám akci jako velkou prestižní událost, a tomu musejí odpovídat i služby.

Důležitý je pro mě rovněž komunitní aspekt. Partnery a spolupracovníky hledáme zejména v oblasti Zbraslavi a Jíloviště, zapojujeme místní spolky. Hlavní myšlenka závodu je však stále stejná – ukázat vozidla, která známe hlavně z muzejních expozic, v reálném provozu a v akci. A připomínat si slavné závodníky, kteří se soutěže účastnili v jejích počátcích.

V garáži máš Ford model A z roku 1928 a několik dalších kousků, tvůj zájem tedy není jen teoretický. Čím to, že jsi u veteránů vydržel? Není nic divného, že se malému klukovi líbí povozit se ve starém autě, ale když se rozhlédnu po účastnících podobných akcí, tak se to tam zrovna nehemží lidmi pod padesát, natož pod čtyřicet.

To, že jezdím krabicí z roku 28, je dáno tím, že jsem v takovém prostředí vyrostl. V rodinách se láska ke koníčku dost často předává a já odjakživa tíhnu k autům na drátech a na loukotích. Jenže pro běžného mladého člověka jsou už tyto stroje odtržené od reality, je to pro ně spíš muzeum. Už ta auta nezažil v běžném provozu, nemá k nim vztah, osobní vazbu. U automobilů nejvíc funguje dětská nostalgie – v čem mě vozil tatínek nebo dědeček. Mě děda vozil polokabrioletem Tatra 57, Popularem a podobnými stroji, jenže to je spíš výjimka. Pro většinu mladších lidí mají tenhle punc auta ze šedesátek, sedmdesátek, či dokonce osmdesátek. Veteránismus teď prochází jakousi generační obměnou.

Udržovat stoletá auta při životě je taky náročnější, ne?

To je druhá věc. Odchází generace lidí, kteří je byli schopni opravovat, a mladých, co se naučí specifické konstrukční zvláštnosti, je minimum. Pokud jde navíc o složitější auta, nedej bože závodní, najde se v nich množství anomálií, které už se dávno nevyučují.

Když před dnešního mechanika postavíte stroj, který má v lepším případě mechanické brzdy na všechna čtyři kola s vyvažovacími hřídelemi pod autem a přepákováním, tak to neseřídí. Je třeba osobní zkušenost. Pak jsou tu jiné nároky na benzin, na maziva, o servisních intervalech ani nemluvě. Výměna oleje maximálně po tisíci kilometrů, po dvou stech by se měly namazat všechny spoje na nápravách.

Takže se jdeš projet a pak děláš kompletní servis…

Většinou se říká, že na jednu hodinu jízdy padne 10 hodin údržby. Můj Ford je ještě milosrdný, ale jsou auta, na která je problém sehnat třeba i pneumatiky, výroba chladiče jde do statisíců.

Stará auta s dalšími roky stárnou ještě víc. Podepisuje se to nějak na složení vozidel, která se účastní závodu?

Trochu se to posouvá. Vozů na loukotích hodně ubylo, teď dominují auta z konce třicátých let. Jsou uživatelsky přívětivější, mají hydraulické brzdy, topení a lepší poměr výkonu k váze. Historické stroje mají obecně limity hlavně v brzdách – z dnešního pohledu skoro nebrzdí. Spousta sběratelů taky kvůli výkonu preferuje americké velkoobjemové vozy, které byly konstruovány na dálnice a mají stabilní cestovní rychlost třeba devadesát. Když dnes jedete po silnici rychlostí 45 kilometrů za hodinu, jste nebezpeční sobě i svému okolí, takže výkon je příjemný bonus. V Československu byla kupní síla menší, takže menší byla i auta a výkon. Naše Tatry a Škodovky – pokud se bavíme o lidových modelech – se s americkými vozy nedají srovnávat. Ale pro mě je úplně stejně zajímavé, když někdo přijede malou aerovkou pětistovkou cililinkem, jako když přijede s dvanáctiválcovou limuzínou. Je třeba smeknout před každým, kdo tak staré auto udržuje v provozu.

Chystá se na závod Zbraslav-Jíloviště i Ford model A a jeho majitel?

Áčko určitě pojede, ale já ne. Přijde mi nesportovní, aby se ředitel soutěže té samé soutěže účastnil. Ale je to trochu paradox. Dlouhou dobu jsem neměl to správné auto, abych mohl jet. A teď, když ho konečně mám, jsem se stal ředitelem. Naštěstí mám spoustu dobrých kamarádů, kterým Ford rád svěřím…

 

Zbraslav-Jíloviště patří mezi nejstarší a nejvýznamnější motoristické podniky v Evropě. Jezdil se od roku 1908 s přestávkami až do roku 1931, poté byl obnoven roku 1968 Veteran Car Clubem Praha a od té doby se koná pravidelně každý rok. Na trati v délce 4400 metrů s převýšením 193 metrů dnes probíhá jako jízda pravidelnosti, jíž se mohou zúčastnit vozidla do modelového roku 1939.

Letošní 59. ročník se odehraje o víkendu 5.–6. září 2026.