Volvo XC40 B3: Možná to nejnormálnější auto, jaké dnes u Volva koupíte

Reklamní materiály i akce značky Volvo jsou v posledních letech plné vizí budoucnosti, čisté, bezpečné a až nepřirozeně zářivé. Nafta definitivně patří minulosti, na dveře klepou další elektrické modely a není důvod nevěřit, že budou stejně zajímavé jako ty stávající. Člověk by málem zapomněl, že v nabídce švédské automobilky stále zůstávají vozy zcela „normální“, využívající jednoduchý a osvědčený recept na příjemné cestování, zkrátka jen komfort, praktičnost a rozumné náklady na palivo. Malé SUV XC40 s mildhybridním benzinovým motorem je právě takové. Když si ho zběžně prohlédnete a pročtete základní parametry, není tu nic, co by vám instantně zvedlo tepovku a vzbudilo zájem. Jenže už po pár společně strávených kilometrech si začnete všímat, že za zdánlivou průměrností dlí dotaženost, perfektní funkcionalita a příjemné soužití ve všech situacích. Příliš zajímavosti je leckdy na škodu. A nezajímavé se díky kvalitě a uživatelské přívětivosti najednou stává zajímavým. 

Promiňte filozofický úvod, ale přesně tyto dojmy byly z celého testování nejsilnější. Na počátku nic moc očekávání, na konci hluboká spokojenost, s níž bych auto případnému zájemci s plnou odpovědností doporučila.
XC40 není na našich silnicích žádnou horkou novinkou, a když jsem v něm seděla poprvé – šlo o nějakou základní verzi s tříválcovým motorem -, přiznám se, že mě zas tolik nenadchlo. Rozhodně nejméně ze všech modelů, s nimiž jsem v minulosti měla tu čest. Bylo příliš malé, příliš kulaté a s tříválcem i trochu uřvané, prostě všechno, co v mých očích k typickému Volvu vůbec nepatřilo. Jenže vidíte, co dokáže čas. Na design jsem si postupem času zvykla, jak se auta objevovala na silnici čím dál častěji, má preference velkých korábů se stala méně dogmatickou a tříválec se odporoučel do propadliště dějin, nechť tam odpočívá v pokoji (a hlavně natrvalo).

Facelift ve stylu „méně je více“

Dnes mám tedy v ruce kousek s loňským faceliftem, mildhybridním čtyřválcem s označením B3 (v nabídce najdete ještě silnější B4 - to je ze spalovacích variant všechno) a výbavou Plus. Po vzhledové stránce přinesla modernizace jen minimální změny. Téměř neznatelně byla upravena přední maska a nárazník, světla dostala novou grafiku a to je vlastně všechno. Stále jde o spíš konzervativní design, čemuž odpovídá i nabídka barev. Jedinou divočinu v ní představuje červená, jinak můžete mít osm odstínů odvozených z šedé, černé a bílé. Chápu ale, že právě tak si to typický zákazník Volva žádá – vyčnívat estetickými výstřelky nepatří na jeho seznam priorit. 

Když se posadíte dovnitř, opakuje se úplně stejná písnička. Není tu nic, co by řidiče tahalo za oči a poutalo jeho pozornost. A to nemyslím jako hanu, naopak. Všechny ty animace, rafinované dotykové plochy a umělecké lomy sice udělají hezký první dojem, po čase mi však většinou začínají lézt na nervy, zvláště když zjistím, že forma bez milosti poráží funkci. Ani zde už samozřejmě nenajdete mnoho tradičních tlačítek, jinak je ale ergonomie perfektní, ať už jde o pohodlné, pevné, precizně nastavitelné sedačky, blízkost všech ovládacích prvků, nebo příjemnost jejich používání. Zůstává velké kolečko pro hlasitost, vedle nějž mají své místo čudlíky pro posunování skladeb, rychlé odmlžování a výstražné blikače. Poslední jmenovaný by si dle mého zasloužil výsostnější postavení než vlevo na kraji, ale dlouhodobý majitel vozu se s ním naučí počítat. 

Jakkoli to zvenčí nevypadá, najde se docela dost místa i vzadu. V pohodě se sem vejde dospělý člověk, pokud nejde o nadměrnou velikost. A kufr je vzhledem k velikosti auta také dostačující – 460 litrů už na nějakou tu víkendovou výbavu stačí. Ještě víc mě těší, že se zde myslelo i na situace, kdy nakládáte jen pár malých předmětů a nechcete, aby vám během jízdy poletovaly po celém prostoru. K tomuto účelu slouží mělká přihrádka pod podlahou a malé úložné kapsy po stranách.

Podivný nováček mezi asistenty

Ještě pár slov o androidím infotainmentu, o němž se už napsalo víceméně všechno. Na kompromisní propojení s Apple Carplay jsem před časem hudrovala několikrát a opakovat se nebudu, ba ani nemusím. I v tomto případě udělal svoje postupný zvyk. Připojit zrcadlení telefonu samozřejmě možné je (a funguje líp než dřív), nicméně mi to už připadá vlastně zbytečné. Systém má vlastní Google Maps s aktuálními daty, stejně tak Waze – a to je vlastně jediné, co při zrcadlení používám. Stačí tedy prosté připojení přes Bluetooth a navigaci si pustím přímo z infotainmentu. Už mu tedy nemám co vytknout. Snad jen otravnou funkce aktivního asistentu rychlostí, zde však vina nejde za Volvem, nýbrž za předpisem EU. Vypnout ho lze až ve třetím kroku, což by šlo jistě vymyslet lépe. Jenže ve Volvu nelze očekávat, že by vás k vypínání asistentů kdovíjak motivovalo.

V souvislosti se zmíněným asistentem vás musím seznámit ještě s jednou funkcí, spojenou s Intelligent Speed Assistem. Můžete si nastavit, že chcete akustické upozornění na překročení povolené rychlosti nahradit reakcí plynového pedálu. V praxi to vypadá tak, že jakmile přesáhnete limit cca o tři kilometry, auto najednou přestane zrychlovat. Setrvalým tlakem na plynový pedál ho sice přetlačíte, prožijete však nepříjemnou chvilku obav, zda nemáte rozbitou převodovku nebo něco jiného. A pak se rozletí vpřed o to rychleji. Ne, tohle používat nebudu, ledaže bych se vracela z dvoudenní cesty bez zastávky a byla už tak grogy, že bych na pomoc povolala všechny myslitelné trpaslíčky. Ale spíš ani tehdy ne… Ještě že se tato „pomoc“ neaktivuje sama, ale musíte ji vědomě zapnout. Ostatní asistenty už si zaslouží jen pochvalu, ostatně jako vždycky. Skvělý adaptivní tempomat, spolehlivé hlídání mrtvého úhlu a k tomu jemné, neobtěžující projevy všech upozornění, na všechny tyto vlastnosti už jsme u Volva zvyklí.

Nic nového pod sluncem

Nakonec si nechávám jízdu samotnou, neb zde se nic objevného nedozvíte. Je tichá, komfortní a svižná tak akorát, aby vám nikdy nechyběl výkon. 163 koní si poradí i s plně obsazeným autem bez ztráty kytičky a motor příjemně překvapil také spotřebou. Pamětliva železného pravidla, že každé Volvo žere deset, jsem nervózně sledovala počítadlo, které se odmítalo přiblížit k osmičce! Nakonec se mi to podařilo až na hodně rychlé dálnici, na druhou stranu po městě, kde se ke slovu často dostane elektromotor, můžete jezdit mezi pěti a šesti litry.

Přísahala bych, že konstruktéři u faceliftu trochu zapracovali na odhlučnění, neboť na palubě je příkladný klid, jako stvořený pro poslech něčeho hezkého z repráků Harman Kardon. Od podvozku se ozývá jen minimum zvuků, od motoru ještě méně. Tlumiče elegantně eliminují nárazy a vy si jen tak planete krajinou, aniž by cokoliv rušilo pohodu v kabině. 

Verdikt

Občas mám od auta velké očekávání a jeho nenaplnění nutně přináší zármutek. V případě Volva XC40 to bylo spíš naopak. Prostě jsem nasedla s tím, že tady mě nemůže nic překvapit. Přesto překvapilo. Tahle XC40 je dobré, do detailu vyladěné auto. Není řidičské v ustáleném slova smyslu, ani to však nepatřilo k mým očekáváním a vůbec mu to nemám za zlé. Je jako moderně, ale střízlivě navržený interiér, kde můžete volně dýchat a nic vám neleze na nervy. Nebo minimalistické, elegantní hodinky, které si vezmete úplně ke všemu. Je to prostě příjemný, pohodlný a bezpečný vůz, nekonfliktní a tak akorát luxusní společník pro každodenní život.

Technické údaje:

Motor: Zážehový čtyřválec 2,0 litru s mildhybridní technologií 
Výkon: 163 koní (120 kW) 
Točivý moment: 265 Nm 
Převodovka: osmistupňová automatická
Maximální rychlost: 180 km/hod
Zrychlení 0–100 km/h: 8,6 s 
Pohotovostní hmotnost: 1 688 kg 
Průměrná spotřeba dle výrobce: 6.6 l/100 km kombinovaná WTLP
Průměrná spotřeba v testu: 7,6 l/100 km kombinovaná
Základní cena modelu: 1 007 000 Kč
Cena testované verze s výbavou Plus: 1 153 000 Kč