Ve stopě Valašské zimy: Jak se přichází o závodnické panictví?

Chuť závodit ve mně byla opakovaně probouzena od chvíle, kdy jsem se čirou náhodou připletl ke startu první noční rychlostní zkoušky tehdejší Barum Rally. Ford Escort Cosworth stál na startu rychlostky, přídavná dálková světla v mžiku naředila tmu a proměnily potemnělou lesní komunikaci na skvěle nasvětlenou asfaltovou cestičku. Pamatuju si tu chvíli jako málo co. Dnes bych nad tím mávnul rukou, ale tehdy to byl stejně intenzivní zážitek, jako první cesta v MHD. Pilot v rukavicích soustředěně žmoulal semišový volant a zíral přitom do osvětleného lesa. Před čelní sklo spadly prsty startéra, bublavý a klidný zvuk motoru s ostrou vačkou byl tentam a během okamžiku se změnil v ohlušující rachot bestie, která byla připraven k boji. Start. Auto mizelo za prvními rostlými smrky a tma hladově polykala rozběsněný Escort. Třepal jsem se jako ratlík a v hlavě se mi začal rodit touha, která mě dovedla až k tomu, že píšu tento článek. Článek o tom, jak jsem se vydal vstříc své první rychlostní zkoušce.

Od roku 1976 se kromě Barum Rally začala po valašských kopcích jezdit ještě jedna soutěž. Jezdila se po takřka stejných tratích, ale byla jiná, náročnější a hlavně zimní. Jmenovala se Valašská zima. Byla to v celém tehdejším sovětském svazu, teda pardon – v Československu, jediná rally, která byla opravdu zimní a každoročně se na jejich tratích daly očekávat obrovské záplavy sněhu s teplotami hluboko pod nulou. Shodou okolností se skupina několika jezdců před závodem domluvila, že by rádi otestovali své vozy. K tomu určili jeden z nejproslulejších kopců široko daleko, který se nachází nedaleko Vizovic. Říká se mu ‚Barák‘. Aby bylo jasno, není to kopec ledajaký, ale je to opravdová zkouška řidičského umění a je úplně jedno, jestli jedete z Vizovic po práci domů nebo jedete rychlostní zkoušku. Kopec má pro všechny stejný metr. Nevěříte? Tak vám nechám pohlédnout pravdě do oči. Přiložená fotka je stará pouhých pár dní.

Aktem zkoušení závodních vozů před soutěží dali tito pánové za vznik závodu pro amatérské posádky, který se nazývá příhodně ‚Ve stopě valašské zimy‘. Letos se pojede již čtyřicátý třetí ročník a věřte, že tento závod je každoroční kratochvílí mnoha alkoholiků a příznivců rally. Na zasněžených pláních kolem tratě plápolají ohně podobně jako při mistrovském závodě ve Švédsku. Početné skupiny fanoušků jásají, okamžitě vytlačují zapadlé soutěžní vozy ze závějí a konečně samotné posádky zkouší své schopnosti na uzavřené trati. Možná si vzpomínáte na článek, který mě nechvalně proslavil tak, že i určité skupiny mých přátel semnou odmítali komunikovat a měli mě za idiota. Zajímavé, kolik rozepře dovede nadělat pár vět. Nicméně, v článku jsem si povzdechnul nad tím, jak rád bych proháněl své auto na uzavřené trati, abych se mohl dostat skoro až na hranici svého (ne)umění. A víte co? Je to tady.

Touto dobou, přesně před jedním rokem, jsem se po pěti pivech se svým kamarádem dohodnul, že příští rok nevyměkneme a pojedeme. A opravdu jedeme. Všechno se stvrdilo tím, že jsme zaplatili startovné ve výši 3900 Kč. Momentálně už není cesty zpět. Asi vás zajímá, na které auto padla volba. Na moje? To je přece HondoRoveří bastl a ještě k tomu v kombíku. Ale ne, Ronda je v zástavě. Je v zástavě za Mitsubishi Colt 1.3, který občas jede pouze na tři válce. Domluva totiž zní jasně. Oba dva vozy stály přesně 15 000 Kč a pokud se mi nějakou náhodou povede Colta poslat do závěje tak, že už nikdy nevyjede, věnuji na oplátku svému spolujezdci Rondu. Oko za oko, zub za zub, jak pravila Bible.

Desátý únor bude dnem D. Na to je asi potřeba se připravit, říkáte si. A jestli si to říkáte, tak velmi správně. Máme v plánu spoustu změn. Takže začneme odlehčením, a proto vyhodíme zadní sedačky. A to je vše. Auto musí být v ‚sériovém‘ stavu. Pravděpodobně ještě proběhne záměna volantu za sportovní se žlutým proužkem uprostřed, abychom věděli, když náhodou pojedeme rovně. Co se týká černé pryže, jež bude na kolech obuta, byl zvolen deset let starý Kleber Krisalp HP1 v třinácti palcové velikosti. Vzorek se řádně prořeže, aby bylo dosaženo co nejvíce přilnavosti za jakýchkoliv podmínek. Pak už zbývá jen vyšperkovat rozpis, abychom alespoň tušili, kudy vede trať a budeme připraveni. Aspoň doufám.

Předpověd počasí je nejasná, tytam jsou poměrně stabilní podmínky na trati s uježděnou vrstvou sněhu. V posledních letech se totiž spíše vžila varianta, že na zdejší krajinu nakydají hromady sněhu, které těšně před závodem začnou tát a jede se na břečce. Takže asi nejméně čitelné podmínky ze všech. Zásadní otázkou na závěr tak zůstává, když bude sníh, jestli Colt ty kopce vlastně vůbec vyjede? Nechme se překvapit, a když nevyjede, tak do nás prosím zatlačte.

Do startu zbývají dva týdny, momentálně je půl jedenácté v noci, obouvám si prošlapané plátěné tenisky a jdeme pilovat rozpis. Máte strach, že naše auto při závodu nepoznáte? Poznáte, bude na něm totiž Autičkář a bude trůnit nedaleko startovního čísla 63. Mimo to v autě povezeme snad více než jedno GoPro a dokonce si troufneme i na živé video na facebooku, takže vám snad neuteče vůbec nic.

Máte taky nějaké zkušenosti se závoděním? Tak se o ně podělte.