Tucker 48 „Torpedo“: Automobil zítřka, který předběhl svou dobu - první část

Automobilová historie zahrnuje celou plejádu značek, které se dokázaly dostat na výsluní. Některé z nich dokonce symbolizovaly pokrok, úspěch nebo odlišný směr, avšak nakonec je čekal pád, který skončil velkým útlumem nebo úplným zánikem.

Osobně nemusím chodit daleko – před domem mi stojí vůz automobilky, která se do této kategorie bezpochyby řadí: Saab. Nebyl to ale jen legendární švédský výrobce, který světu dodával bezpečné a komfortní vozy s přeplňovanými motory. Koho z dnešních běžných uživatelů by například napadlo, že průkopníkem techniky byla i Lancia?

Když se podíváme za velkou louži, narazíme na další zajímavé a věhlasné značky, jako byly Pontiac nebo Plymouth. Půjdeme-li v čase ještě dál zpátky, objeví se i jména jako Packard či Hudson.

Stejně tak se symbolem pokroku a úspěchu mohl stát i vůz, o kterém si něco povíme právě dnes. Byl inovativní, neotřelý, na svou dobu velmi bezpečný a měl nakročeno k tomu změnit směr automobilového průmyslu – Tucker 48 „Torpedo“.

Snílek s nápady

Celý příběh tohoto unikátu začíná u Prestona Tuckera, rodáka z amerického Michiganu – státu, který byl kolébkou amerického automobilového průmyslu. Narodil se 21. září roku 1903 a už od útlého mládí byl fascinován, až posedlý, automobily. Kde viděl volant, tam se s velkou dávkou sebedůvěry cpal. Už ve svých jedenácti letech uměl řídit a o pět let později začal rozvíjet svou zásadní vlastnost – podnikatelského ducha. Kupoval, opravoval a následně prodával ojeté automobily.

Jeho zájem o motorismus byl tak silný, že dokonce působil u policejního sboru – jen proto, aby se dostal k výkonným služebním vozům.

Navštěvoval technickou školu, ale tu předčasně opustil, aby se mohl nechat zaměstnat jako úředník v Cadillacu a o něco později jako pracovník na montážní lince Fordu. Nic z toho však nemělo dlouhého trvání. Jeho sebevědomá, místy až arogantní povaha, silný obchodní duch a hlava plná nápadů totiž často narážely na autority i byrokracii. Nikdy se ale nenechal vyvést z míry ani odradit.

Jeho automobilová vášeň ho nakonec dovedla až na závodní tratě. Na počátku 30. let se dostal k Harrymu Millerovi, který vyráběl motory pro závodní speciály Indianapolis 500. Preston se tak ocitl blízko skutečného strojírenského vývoje, v němž začal zanedlouho sám aktivně působit. Zaměřoval se především na zavěšení kol a brzdové systémy.

S blížící se druhou světovou válkou přišel Preston s nápadem na výrobu obrněného bojového vozu. Tak vznikl Tucker Tiger. Motor tvořil V12 Packard z Millerových dílen, který dokázal stroj rozpohybovat až na těžko uvěřitelných 161 km/h. O výrobu tehdy zažádali Nizozemci, ale z kontraktu nakonec sešlo, protože zemi mezitím obsadili Němci. Tucker se tedy obrátil na armádu Spojených států. Ta ale jeho obrněný vůz odmítla – prý byl příliš rychlý. Přesto se některé Tuckerovy myšlenky nakonec uplatnily při výrobě jiných pozemních bojových vozů.

Kromě obrněného transportéru přicházel Preston s dalšími nápady, včetně otočné kopulovité věže pro bojová vozidla – Tucker Turret. Věž si nakonec našla využití hlavně v leteckém průmyslu, zejména na válečných bombardérech. Za touto kapitolou však zůstala hořká pachuť, protože Spojené státy Tuckerovi zabavily patent na tento vynález, což nakonec vedlo k soudním sporům.

Jak už bylo zmíněno, Preston měl velkého obchodního ducha a hlavu plnou nápadů. Byl typem člověka, kterému se zavřou jedny dveře, ale sám si hned otevře druhé. Směle tak pokračoval na dalších projektech.

Proměna snu ve skutečnost

Největší ideou Prestona Tuckera byl ale vlastní osobní automobil. Plány na něj nosil v hlavě ještě dávno před válkou, ale až teprve teď měl dostatečný prostor a kapitál, aby svůj sen mohl zhmotnit.

Situace po válce byla taková, že téměř celý svět, včetně USA, trpěl nedostatkem zboží – aut nevyjímaje. Velká detroitská trojka částečně uspokojovala poptávku po vozech, které ale konstrukčně vycházely z předválečné doby. To dávalo Tuckerovi – stejně jako dalším menším výrobcům – prostor vyplnit mezeru a naplnit poptávku na trhu. Preston chtěl postavit vůz zítřka: nový, inovativní, výkonný a bezpečný.

Celý kolotoč kolem Tuckeru 48 se rozjel v roce 1946, když časopis Science Digest otiskl jeho skici s titulkem Torpedo on Wheels (Torpédo na kolech). Koncept byl naprostou revolucí: aerodynamická karosérie, Millerův motor uložený vzadu, nezávislé zavěšení všech kol, bezpečnostní prvky, kotoučové brzdy na obou nápravách a mnoho dalšího.

Název „Torpedo“ byl krátce po začátku vývoje vyškrtnut. Tucker nechtěl, aby vůz jakkoliv připomínal útrapy nedávné války. Ostatně velkou kupní silou na automobilovém trhu byli právě váleční veteráni, kteří si díky výslužce mohli osobní automobil dovolit.

Inovativní vývoj sebou nesl řadu úskalí

Preston Tucker najal konstruktéra Alexe Tremulise, aby návrh dokončil a připravil pro výrobu. První prototyp vznikl během 100 dní v Tuckerově domácí továrně Ypsilanti Machine and Tool Company. Hanlivě se mu tehdy říkalo „Tin Goose“ neboli „Plechová Husa“, protože prototyp provázela řada problémů.

Tím největším byla motorová jednotka. Millerův plochý šestiválec měl polokulovité spalovací komory a ventily ovládané tlakem oleje – žádné vačky, táhla ani vahadla. Motor o obřím objemu 9,7 litru dokázal fungovat ve velmi nízkém spektru otáček (od 100 do maximálně 1800 ot./min) a disponoval výkonem 200 koní a 610 Nm točivého momentu. Šlo tedy o technicky velmi pokročilou, ale i náročnou konstrukci.

Pro jeho roztočení byla potřeba šedesáti-voltová baterie, která i tak měla problém motor nastartovat. Situaci komplikovala i spolehlivost: docházelo k přehřívání, velkému přenosu vibrací, deformovala se kliková skříň a unikal olej. Nepomáhal ani pohon s dvojitým měničem točivého momentu umístěným na zadních kolech.

Preston Tucker nakonec situaci vyřešil po svém. Koupil společnost Air Cooled Motors, specializovanou na vzduchem chlazené motory pro vrtulníky Bell Aircraft Corporation. Tucker vzal vrtulníkový motor Franklin O-355 o objemu 5,5 litru a předělal jej na vodní chlazení, které se v automobilovém průmyslu začínalo šířeji prosazovat.

K pohonu využil již existující převodovky od dnes už dávno zapomenuté automobilky Cord. Konkrétně šlo o čtyřstupňový manuál s předolbou z modelů 810 a 812 – prvního automobilu s mrkačkami.

Vrtulníkový motor po odladění dosahoval výkonu 166 koní (124 kW), což bylo na tehdejší dobu – kdy nejsilnější Cadillac s V8 produkoval maximálně 150 koní – téměř nepředstavitelné. I z toho důvodu musela být převodovka od Cordu upravena, aby nápor výkonu vydržela. O tuto práci se postarala firma Ypsilanti, která během několika let vyrobila několik evolucí tohoto převodového ústrojí.

V bezpečnosti obstál

Ke kompromisům došlo i při vývoji karosérie a bezpečnostních prvků. Původní nákresy zahrnovaly i přední blatníky natáčející se s koly – myšlenkou bylo směrovat tok světla v zatáčkách pro lepší viditelnost. Návrh byl však zavrhnut hned na počátku kvůli výrobní nákladnosti a bezpečnosti.

Nakonec vznikl kompromis, který se stal jedním z ikonických prvků Tuckeru 48 – kyklopovo oko. Šlo o středový světlomet, který se natáčel s koly do zatáček, aby řidič lépe viděl. Většině čtenářů možná hned vyskočí před očima podobně osobitý jednorožec se středovým světlem – Tatra 603.

Zajímavostí je, že v té době značná část amerických států zakazovala použití více než dvou hlavních světlometů. Tucker to vyřešil odnímatelnou krytkou středového světla.

Z vývoje byly nakonec úplně vyškrtnuty kotoučové brzdy i přímé vstřikování paliva. Ustoupit muselo i jednodílné čelní okno, které se nakonec stalo dvoudílným, jak bylo v té době běžné. Alespoň zde zůstal bezpečnostní prvek – při nárazu se okno vysunulo ven, aby se eliminovalo riziko zranění posádky střepy.

Kromě skla měl Tucker 48 řadu dalších vyztužení, včetně ochranného rámu, zakomponovaného do střechy. Uvnitř byly bezpečnostní pásy, měkčená palubní deska a široký prostor pro cestující vpředu, do kterého se dalo „zaplout“ v případě kolize.

Tucker si své konstrukční řešení ověřil v roce 1948 v Indianapolis při zátěžových testech. Po defektu na závodní dráze se testovaný vůz převrátil přes střechu, ovšem řidič vyváznul jen s několika pohmožděninami. Auto udělalo přesně to, co mělo – rám se nezdeformoval, bezpečnostní čelní okno vyklouzlo ven a měkčená palubní deska zmírnila náraz.

Pokračování příště

Výroba prvních vozů Tucker 48 sice byla omezená a provázela ji řada technických problémů, přesto každý hotový vůz dokazoval, že Prestonova vize není jen snem. Vozidla byla futuristická, bezpečná a inovativní – a okamžitě přitahovala pozornost médií i zákazníků.

Příště se podíváme, jaké kroky Tucker podnikl, aby mohl rozjet naplno velkokapacitní výrobu, a kam ho to, i jeho vůz, nakonec celé dovedlo.