TOP 7: Zapomenuté supersporty

Ferrari F40, Lamborghini Miura, Porsche Carrera GT, McLaren F1, tak o těch se teď vážně bavit nebudeme.  Naši dnešní hrdinové pocházejí vesměs od méně známých výrobců, často byli smontování ručně a v minimálních počtech a jejich chvilka slávy byla omezena na pár měsíců po výstavní premiéře.  Jakkoli jsou supersporty synonymem pro pozornost veřejnosti, doufáme, že alespoň jeden z dnešní sedmičky pro vás bude naprosto neznámý a ti ostatní nanejvýš vytaženi někde z hloubi vzpomínek.

Isdera Imperator 108i

To si tak Mercedes v 70. Letech tvořil experimentální sportovní automobily, z nichž nejslavnější (pokud se to slovo vůbec dá použít) je zřejmě hned ten první – Mercedes C111 s wankelovým motorem. Jenže tím to neskončilo a ideu nízkého sporťáku s racčími křídly tým pod vedením Eberharda Schulze v příštích letech dále rozvíjel koncepty CW211 a CW311. Žel do výroby se žádný z nich nedostal… Nebo snad ano? Schulz ve své soukromé společnosti Isdera se souhlasem Mercedesu nadále pokračoval ve vývoji posledního z nich, až se v roce 1984 představila Isdera Imperator 108i, která byla původní CW311 podobná jako vejce vejci. Zůstaly racčí křídla, zůstala nízká hodnota aerodynamického odporu a zůstal i jedinečný periskop na střeše nahrazující zpětná zrcátka.

O pohon se staraly osmiválce ze Sttutgartu a jelikož Schulz své sklolaminátové kupé stavěl výhradně na zakázku a za 9 let se jeho týmu podařilo vyrobit pouhých 30 Imperatorů, téměř každý kousek měl jiný motor – Schulz zkrátka sáhl vždy po tom, co zrovna u Mercedesu bylo nejlepší. První verze měly 5.0 V8 s 235 nebo 252 koni, většina Isder však v trubkovém rámu skrývá jednotku 5.6 s rovnými 300 koni. Některé z posledních kusů pak mají 24-ventilovou variantu téže jednotky s 390k nebo šestilitr AMG, který skrze pětistupňovou převodovku ZF posílal na kola 420k. Auto Motor und Sport měl Imperatora v předposlední motorizaci dokonce v testu. Stovku zvládl za 5,0s a rozjel se přes 280 km/h, přesto si původem mercedesí koncept nikdy nezískal slávu a v roce 1993 přivedl svou firmu k úpadku. Na tomto videu však můžete vidět, že Imperatoři stále jezdí.

Lister Storm

Další zapomenutá placatice přichází z britských ostrovů – zemi zaslíbené malosériovým sportovním vozům. Lister však nebyl případem nějaké dřevostavby postavené v dílně truhlářem a mechanikem. Je to velmi tradiční společnost  zabývající se stavbou závodních automobilů a závodními úpravami Jaguárů již od 50. let 20. století.  Model Storm však je poněkud smutným památníčkem marné snahy uspět v polovině 90.let minulého století v kategorii GT1 vytrvalostních závodů a zejména ve slavné LeMans. Silniční verze vznikla pouze pro umlčení homologační povinnosti. Závratná cena okolo 350.000 dolarů však produkci "Bouře" zarazila na pouhých čtyřech kusech. Závodní Listery se pro změnu potýkaly s chronickou poruchovostí a ve výsledkových listinách se neobjevovaly vůbec nebo jen hluboko v poli poražených, vyhrávat začly až po přelomu století a změně pravidel. Silniční Lister Storm se však tak jako tak v roce 1995 stal nejrychlejším čtyřsedadlovým – ano, čtete správně – autem světa, než mu titul v roce 2006 uzmul Brabus Rocket. Není se moc čemu divit, protože v útrobách nepříliš elegantní karoserie s koly utopenými hluboko v podbězích bušilo dvanáctiválcové srdce původem ze závodního Jaguaru XJR převrtané na sedm litrů, jehož 546 koní a 790Nm umělo otáčet zemí rychlostí přes 320 km/h.

DeTomaso Guara

DeTomaso, jméno které už v dnešní době nikomu moc neříká. Přitom to byla slavná italská firma, která vyráběla závodní automobily a prototypy, vlastnila Maserati a dokonce v roce 1970 postavila pro Williams monopost formule 1. Její silniční produkce již není tak slavná, přesto si myslím, že model Panthera určitě znáte. Tím posledním vozem značky DeTomaso však bylo kupé a barchetta Guará, představené v roce 1993. Karoserie z uhlíkových vláken a kevlaru skrývala závodní šasi od Maserati s dvojitými lichoběžníky, agresivní geometrií a tlumiči pushrod. Trochu strachu naháněla nádrž umístěná kvůli rozložení hmotnosti ve středovém tunelu, vzhledem k nízkému počtu vyrobených Guará však nemáme zprávy, zda toto neobvyklé řešení neposunulo tradiční samozápalné choutky italských supersportů do nové dimenze. O pohon se nejdříve starala známá 4.4 l V8 od BMW odladěná na 304 koní, jež byla později nahrazena osmiválcem 4.6 od Fordu s totožným výkonem. To stačilo 1400 kg těžkému vozu k dosažení 270 km/h a stovce za 4,8 s. Guará prý jezdila tak, jak by od auta se závodním podvozkem člověk očekával, přestože na limitu se z ní stávala poněkud zrádná mrcha. Přes komerční neúspěch je Guará považována za nejlépe zpracované DeTomaso historie. Jestli zůstane i tím posledním, je zatím otázkou, protože snahy oživit zašlý lesk značky se v pravidelných vlnách objevují ve zpravodajství…

Dauer 962 LeMans
 

Málo vyrobených kusů. Jediný důvod, proč se každý klaní Mclarenu F1 a Dauer 962 LeMans je skrčen v zapomenutém koutku historie. 962 LM na testovacím polygonu dosáhl rychlosti 404,9 km/h v době, kdy Bugatti nepatřilo Volkswagenu a slovo Veyron ještě neexistovalo ani v myšlenkách jeho budoucích tvůrců. Kusová výroba dosáhnuvší číslovky 13 však nepostačila pro zařazení Daueru mezi sériové automobily. Vůz který není ničím jiným, než silniční verzí Porsche 962, by si však jistě zasloužil více popularity. Už jen pro samotný fakt, že vlastně všechny silniční Dauery jsou původní závodní devětset dva-a-šedesátky – tedy vozy, které společně se spřízněným modelem 956 získaly během 12 let neuvěřitelných 232 vítězství. Jochen Dauer původní auta jen kompletně odstrojil, zrepasoval, zahalil do úplně nové karoserie z karbonu a kevlaru, přidal pár zbytečností nutných pro homologaci a komfort posádky a posadil na hydraulický podvozek schopný v případě potřeby překonávat i vyšší překážky, než obrubník na okruhu. Samotnému Porsche se Dauerův nápad se vzkříšením 962 líbil natolik, že mu pomohlo připravit závodní vůz pro LeMans a ten v roce 1994 tak trochu smazal zbytek startovního pole…

Dauer 962 LM je poháněn vodou chlazeným plochým závodním šestiválcem se dvěma turby, jehož temperament byl sice malinko uškrcen tupějšími vačkami a kvůli emisním normám také civilnějším motormanagementem, přesto však poskytuje i na dnešní dobu ohromujících 730 koní a 700Nm..    Hmotnost se kvůli serepetičkám potřebným pro provoz na silnicích zvedla o přibližně 180 kg, výsledná hodnota je však směšných 1080 kg…  McLaren F1 nemá šanci ani proti akceleraci na stovku za 2,6s a ani na dvoustovku za 6,9s. A lépe než Dauer by si zřejmě nevedl ani na okruhu. Ještě jednu věc má Dauer s McLarenem společnou – astronomickou cenu. 962 LM se prodával za ceny od 750.000 Liber.

Nissan R390 GT1

Ještě jedna placka z Lemans se nám vkradla do výběru. Příběh R390 GT1 je velmi podobný tomu u Lister Storm. Kategorie GT1 + potřeba homologace = splašený supersport. Tentokrát v pouhých dvou vyprodukovaných kusech. R390 je tak trochu vykradený Jaguar XJR15. Na jeho vývoji se totiž podíleli stejní pánové z TWR (Tom Walkinshaw Racing), a zkušenosti z vývoje závodního Jaguaru by bylo škoda zahodit do pole. Před kluky z Nisma o tom moc nemluvte, ale R390 používá prakticky stejný monokok z uhlíkových vláken jako XJR15. Narozdíl od výše zmíněného Listeru, Duaeru nebo McLarenu však Nissan nejdříve vyprodukoval silniční verzi a až z ní následně vznikl závodní speciál. Tehdejší generální manažer Nisma Yutaka Hagiwara to komentoval slovy: "Silniční  R390 je obdobou surového diamantu, zatímco závodní verze je finální, vyleštěný produkt. Nepochybujte však o tom, že R390 je ta nejrychlejší věc, kterou kdy Japonsko pustilo na silnici. ". S 3.5 litrovým twin-turbem o výkonu 550 koní a vahou 1050 kg bychom o tom v polovině 90. let skutečně nepochybovali.

Venturi Atlanthique 400 GT 

Venturi je firma pocházející z Francie, která se v současné době zabývá především výrobou a vývojem life-stylových elektro-vozítek. V 90. letech minulého století však z bran továrny v Monegasque vyjížděly jiné stroje. Alfa predátorem byl krásný kříženec supersportu a GT nesoucí jméno Athlantique, jehož vrcholná motorizace poskytovala 408 koní. Možná to některé z vás překvapí, ale jednalo se o dvakrát přeplňovaný (zase, až si říkám, jestli jsem článek neměl pojmenovat zapomenutá twinturba) třílitrový šestiválec PRV z dílen PSA a Renaultu, jehož méně výkonnou verzí bylo osazováno Safrane Biturbo a přirozeně plněné varianty se vyskytovaly snad ve všech vyšších modelech francouzských automobilek. Převodovka neohromí, dodal ji Renault a je prý úplně stejně mizerná jako v Lotusu Esprit. Ohromí však fakt, že právě Athlantique 400GT bylo prvním silničním autem vybaveným keramickými brzdami. Venturi mezi ostatními v našem výběru sice nevyniká omračujícími hodnotami zrychlení (4,9s) či maximální rychlosti (290 km/h), je však rozhodně krásné.

Mega Monte Carlo

Monte Carlo je mysteriózní supersport obestřený tajemstvím. Vznikl původně jako projekt několika konstruktérů, nadšenců a závodních jezdců z Automobilového klubu Monaco, kteří chtěli zkonstruovat sportovní automobil s monokokem z uhlíkových vláken a vysoce výkonným motorem. Společnost MCA (Monte Carlo Automobile) po pěti letech vývoje projekt skutečně dokončila a dokonce představila monackému princi Rainierovi, jakožto velkému automobilovému entuziastovi, hotový model s motorem V12 od Lamborghini. Ekonomická situace spolku však byla dosti tristní a tak celý projekt odkoupila francouzská společnost Aixam, zabývající se především výrobou napodobenin automobilů s mopedovými motory pro náctileté.
V roce 1996 měl Mega Monte Carlo oficiální premiéru na autosalonu v Ženevě a následující půl rok se vajíčkovitě tvarovaný supersport objevoval ve všech časopisech. Jenže pak jako by se slehla zem a svět už nikdy neviděl čtyřoký pohled ani neslyšel hřmící šestilitrový dvanáctiválec od Mercedesu. Jak to s modelem Monte Carlo, který měl uhlík, kam se podíváš, vlastně dopadlo, se mi nepodařilo dohledat.  Nevíme tedy, zda díky šestilitrové V12 od Mercedesu skutečně pokořil 300 km/h a záhadou zůstává i počet vyrobených kusů. Z alespoň statické účasti na festivalu rychlosti v Goodwoodu se však můžeme domnívat, že několik pekelně rychlých Aixamů po světě skutečně jezdí…

Zapomněli jsme na někoho? Dejte nám to vědět v komentářích.

Foto: www.favcars.com, www.supercars.net