Toyota Prius první generace: Více než solidní základ výborným pozdějším hybridům

Když mi dnes někdo řekne, že přemýšlí nad koupí nového hybridního auta a neví, které zvolit, bez zaváhání odvětím, ať pořídí Toyotu. Jsem totiž názoru, že i přes veškerou konkurenci, jež jí v posledních letech vyrostla, zůstává její hybridní pohonný systém tím nejlepším na trhu. Ať už se bavíme o jakémkoliv, od základu s tříválcem a malou baterkou v Yarisu po jednu z vrcholných specifikací s vnějším dobíjením v Lexusu RX 450h+, všechny jsou mimořádně úsporné a uživatelsky přívětivé.

Ono je to logické. Zatímco většinu ostatních značek donutila přejít na hybridní pohonná ústrojí víceméně až různá emisní omezení posledních let a jejich vývojem se tím pádem zabývají jen poměrně krátkou dobu, Toyota si tento druh pohonu piplá už celá desetiletí. Je přímo synonymem pro technologii kombinující spalovací a elektrický pohon. 

Proto jsou hybridní toyoty v současnosti tak dobré. Oni prostě ví, jak to nejlíp funguje. Mě však zajímalo, jak se chová ten úplně první hybrid od Toyoty, protože tehdy, když s ním začínali, ony zkušenosti neměli. A poněvadž byli spolu s konkurenční Hondou průkopníky hybridních aut na trhu, nikdo je neměl. 

Zajisté, ve stádiích prototypů a studií bylo podobných elektrifikovaných řešení víc, ale v reálném světě byla kombinace spalovacího a elektrického motoru naprosto neprobádaným územím. Tento fakt ve mně už od dob prvních kilometrů za volanty toyotích hybridů vyvolával spoustu otázek: „Povedl se už i ten první hybrid? Vnímal bych ho podobně pozitivně jako ty dnešní? Chtěl bych ho sám?“ 

Mé otázky zůstávaly dlouho nezodpovězené. Ač jsem měl už toyotí i lexusí nabídku hybridů vyzkoušenou téměř celou, nedařilo se mi narazit na onoho pionýra. Až nyní jsem měl štěstí. Díky jednomu ochotnému majiteli jsem si konečně mohl vyzkoušet první generaci Toyoty Prius, praotce všech toyotích hybridů. Odpovědi na své otázky tak už znám. 

Než je ale prozradím vám, podíváme se, jako už tradičně u podobných mých testů starších aut, do historie. Příběh Toyoty Prius se začal odvíjet dávno před tím, než sám spatřil světlo světa. Vychází vlastně už ze samotné podstaty existence značky, která se dlouhodobě profiluje jako výrobce rozumných a ekonomických vozidel. Právě pro tuto charakteristiku se automobilce povedlo dobít prakticky všechny trhy a dnes je největším producentem automobilů na světě.  

Když na přelomu osmdesátých a devadesátých let prodávali svá auta, věděli zástupci značky, že ač jsou již solidně rozumná a ekonomická, mohla by být ještě rozumnější a ekonomičtější, kdyby se nějak povedlo jejich zážehovým čtyřválcům ulehčit na spotřebu vysoce náročné rozjezdy a zrychlování a zbavit je prodlev v řazení a kolísání dostupného výkonu vzhledem k otáčkám. Kdyby se podařilo, aby spalovací motor pracoval jen v optimálním režimu, šla by čísla spotřeby dál dolů.  

Rozhodli se proto, že vyvinou systém, jenž zkombinuje spalovací jednotku s malým elektrickým motorem, jemuž pro jeho přirozenou vysokou účinnost a plný točivý moment od nulových otáček rozjezdy ani zrychlování nevadí, a jejich výkon přenese na kola pomocí planetové převodovky se schopností udržování konstantních otáček spalovacího motoru nezávisle na zrychlování, která se postará o to, že benzínová jednotka bude vždy pracovat v ideálních otáčkách.  

Svou vizi představili v podobě konceptu na tokijském autosalonu v roce 1995 a dočkali se nadšení odborné i laické veřejnosti. Poté následovaly dva roky testování v ostrém japonském provozu, při němž se ukázalo, že vize je to zcela funkční. V roce 1997 tak prototyp přetavili v sériové auto určené běžným smrtelníkům. Dostalo název Prius, latinsky První.

Ve své úvodní verzi s kódovým označením NHW10 bylo určeno jen japonským zákazníkům. I tak se stalo prvním masově vyráběným hybridem na světě. A samozřejmě vyhrálo spoustu cen, včetně třeba titulu japonského auta roku 1997. Tomu odpovídaly i prodeje, vozidlo si svou klientelu našlo docela rychle. 

Po třech letech se automobilka rozhodla, že zkusí štěstí i mimo domovinu. Představila inovovanou verzi s kódem NHW11 se zesíleným motorem a uvedla ji nejprve na americký a o další rok později i evropský trh. Je pravda, že v těchto oblastech už byly prodeje zprvu vlažnější, Spojené státy přijaly až druhou generaci a na tradice milujícím starém kontinentu značka prorazila až s hybridy v běžných řadách. Jenže to nevadí, i tak vzniklo více než sto dvacet tisíc kusů prvního Priusu, takže bylo zaděláno na úspěch. Více informací o životním příběhu Toyoty Prius si mimochodem můžete přečíst zde.

Testovaný exemplář je jedním z vyrobených kousků. Jedná se o inovovanou verzi NHW11 z prvního roku evropského prodeje, takže 2001. Na svém kontě má už přes tři sta tisíc ujetých kilometrů a i přesto je v technicky velmi dobrém stavu (však je to Toyota). Jen vizuálně je poněkud unavený, ale to už asi patří ke dvaceti třem letům aktivní každodenní služby.

Jaké je to s mou úvahou z úvodu? Nakonec jednoduché. Na autě je vidět, že Toyota je pořádná a důkladná automobilka, jelikož i přestože první Prius krásně dokládá, jak až moc se hybridní vozy předmětné značky posunuly, také ukazuje, že už sám je velmi dobrým hybridním automobilem. Přestože dnešní elektrifikované toyoty jsou o světelné roky dál, ani on se nemá za co stydět.

Ano, pravda, zvnějšku to ještě úplně neplatí. Zatímco dnešní toyoty jsou pěkná auta, koukat na první Prius velkým zážitkem zrovna není, neujíždíte-li tedy na japonských podivnostech jako já (ano, má maličkost je s designem spokojená :-D). Objektivně je vůz trochu neforemný, má hodně plechu a zvláštní siluetu. Majitel se sice s humorem sobě vlastním snaží věc vylepšit vpravdě expresivními koly, avšak platí, že dá kapku práci této Toyotě přijít na chuť.  

Nicméně uvnitř už je mé tvrzení validní beze zbytku. Dnes jsou toyoty podstatně lepší, ale už tady je svět v pořádku. Ano, majitelé současných hybridů předmětné značky se již nemusí dívat na jednoduché plasty barvy holubí šedi ani neřeší místy krkolomný design, ale i v prvním Priusu je dostatek místa, několik praktických schránek a je z něj skvělý výhled přes rozměrná okna.

I zde jsou k nalezení zajímavé futuristické detaily jako digitální přístrojový štít, jenž však trpí na sníženou čitelnost na přímém slunci, proto má pozdější první Yaris své legendární rybí oko, nebo v době vzniku ultramoderní barevný dotykový displej multimediálního systému. Také je interiér skutečně kvalitní, ani po dvaceti třech letech a tří stech tisících kilometrech nic nevrže, všechno funguje a kromě volantu není patrné ani nějaké zvláštní opotřebení. Holt Toyota.  

Shodně se dá mluvit o pohonném ústrojí. Dnes jsme úplně jinde, toyotí hybridy jsou zvlášť v plug-in variantách podstatně rychlejší, ještě úspornější, mimo tříválce významně tišší a ve všech verzích dojedou čistě na elektřinu daleko dál. Ale již pohon Priusu první generace z roku uvedení na trh 1997 je příjemným společníkem na cestách.

Přirozeně, asfalt netrhá. Avšak výkonu na splynutí se současným provozem má pořád dost. Zároveň se díky elektromotoru může pochlubit stejně okamžitou reakcí na pedál plynu jako současná nabídka. A jak ta, i on je schopen v nízkých rychlostech pohybu čistě na elektřinu s nulovým hlukem a emisemi, jen v o něco menší míře. Dovede si představit, jak intergalaktické to tenkrát muselo být? Vždyť my tehdy jezdili převážně Favority a Feliciemi s motory ještě z 1000MB.

Navíc je pravda, že i bez předchozích zkušeností dokázali inženýři systém odladit tak, že neškube a aktivace benzínového motoru je poznat jen na displeji, nikoliv na pohybech karoserie. A přestože, jak už jsem řekl, platí, že dnešní hybridy jsou tišší, ani tady není hluk od spalovacího motoru v kabině nějak přehnaně intenzivní, jakmile si člověk zvykne na vysavačový projev daný převodovkou bez pevně daných převodů. To je spíš znát odvalování pneumatik, na což ale trpí i současné toyoty.

Tou největší radostí z celého pohonu pak je, že on už v těch devadesátých letech dovedl být opravdu rozumný a úsporný, přesně tak, jak si značka sama vysnila. Na běžných kolech majitel nemá problém spotřebu benzínu udržet okolo čtyř litrů na sto kilometrů a i s těmi nesmysly, na kterých je auto vyfocené, se vejde do pěti. 

Návdavkem jelikož mu předchozí majitel tento Prius přestavěl na plyn (já vím, co by se mohlo pokazit?), tak auto bere do 6,5 g LPG na 100 km + asi 0,4 l benzínu na 100 km – startuje na benzín a pak, pokud řidič neurčí tlačítkem jinak, teprve přechází na plyn. Tím pádem vychází průměrné náklady na 1,20 Kč/km, včetně používání klimatizace a ježdění po dálnici. To je věru hezké. Ale dobře, to už je jen vlastností konkrétního kousku. Avšak i ta čistě benzínová čísla vychází moc pěkně.

V neposlední řadě můžu stejně hovořit i o jízdních vlastnostech. Dnešní toyoty jsou tisíckrát lepší. Ona jsou to také docela řidičská auta, přičemž tím nemyslím jen jejich fenomenální GR modely. Ani běžné řady nezklamou i třeba o něco náročnějšího řidiče. První Prius tak daleko nedosáhne, ale ostudu rozhodně neudělá.

Naklání se, leč v mezích, gripu má tak akorát na bezpečný průjezd zatáčkou a na brzdách netrpí nějakou extrémní nestabilitou. Jistě, pomáhají ona “sportovnější” kola, ale i tak věřím, že ač řidič-nadšenec si tady na své asi nepřijde, běžný uživatel bude více než spokojen, zvlášť když k přihlédnu k solidnímu tlumení děr, jemuž však možná pomáhají i už přece jen nejspíš trochu povolené původní tlumiče.

Takže ano, posun dvaceti sedmi let je znát. Akorát že zdaleka neznamená, že by první Prius byl jen nepovedeným kouskem na vylámání zubů, takovou tou první palačinkou, která se vždycky vyhodí. Nene, Toyota složila zkoušky z hybridní dospělosti už napoprvé. Odpovědi na mé otázky díky tomu jsou třikrát jednoznačně ano.      

Verdikt

Toyota Prius první generace ukazuje, že i když se kvalitám svých následovníků nevyrovná, sama je dobrým hybridním automobilem. Možná není tak hezká zvenku, atraktivní uvnitř, rychlá a jízdně talentovaná jako moderní hybridní toyoty, ale stále je praktická, technologicky propracovaná, úsporná a bez problému použitelná v každodenním provozu. I bez předchozích zkušeností tak s ní inženýři položili více než solidní základ výborným pozdějším hybridům.   

Děkuji moc majiteli za půjčení, bylo to objevné odpoledne. 

Technické údaje

2001 Toyota Prius

Motor: atmosférický zážehový čtyřválec 1497 cm3 + 1 hnací elektromotor (systém má ještě jeden malý elektromotor, který ale auto nepohání, slouží jako generátor pro startování spalovacího motoru a nabíjí soustavu a 12V baterii)
Nejvyšší výkon spalovacího motoru: 53 kW (72k) při 4500 ot/min
Nejvyšší výkon hnacího elektromotoru: 33 kW (44k)
Celkový nejvyšší výkon soustavy: 73 kW (98k)
Celkový nejvyšší točivý moment soustavy: 115 Nm 
Převodovka: planetová automatická
Provozní hmotnost: 1225 kg 
Maximální rychlost: 160 km/h
0-100 km/h: 13,4 s
Kombinovaná spotřeba psaná výrobcem: 5,1 l/100 km
Spotřeba benzínu majitele: 4,6 l/100 km

Zdroj historických reálií: Britské oficiální stránky automobilky Toyota 

Chcete také jezdit za 1,20 Kč/km? Vyžíváte se v japonských divnodesignech? Zbystřete, tento první Prius je právě k mání. Inzerát k němu najdete zde.