Citroën DS3: To nejlepší DS ze všech bylo hned to první

Ač se to možná nezdá, automobilka DS je tu s námi už přes půl druhé dekády. Jako samostatná značka sice existuje teprve od roku 2014, ale její dvoupísmenné jméno se poprvé na nějakém autě objevilo už v roce 2009. Vy tedy samozřejmě můžete namítnout, že DS přece pochází už z roku 1955, ale  tento velký Citroën mířil úplně jiným směrem než dnešní stejně pojmenovaná auta, takže toho bych sem s dovolením netahal. Ostatně ani sám výrobce netvrdí, že písmena mají být nějakým odkazem, prý znamenají „Different Spirit“.

Za šestnáct let výroby vzniklo celkem sedm modelových řad ( DS N°8 ještě na uvedení čeká) ve dvou generacích, které svým rozptylem sahají od malých městských hatchbacků až po velké cestovní sedany a SUV. Spojuje je snaha o prémiovost ve francouzském pojetí, mimo domácí trh se jim však zdaleka nedaří tak, jak by jejich autoři potřebovali. Ne snad, že by šlo o vyložené propadáky, ale zákazníci ten luxus à la Francie ne a ne přijmout.

A já osobně se musím přiznat, že i když značce držím palce a přeji si, aby se to změnilo, tak to objektivně docela chápu. Jel jsem ve všech sedmi výrobních řadách, v mnoha dokonce několikrát, a pokaždé mi přišlo, že DS sice nejsou špatná auta, ale ta prémie je u nich jen na oko. Vevnitř používají hezké materiály… a to je vlastně tak nějak všechno. Vyjma elektronického podvozku u nejnovějších velkých typů nepřinášejí nic navíc.

Každý, kdo někdy jel třeba v Audi, čili prémiovém Volkswagenu, nebo v Lexusu, tedy prémiové Toyotě, ví, že to je málo. Tyto vozy totiž kromě hezčích plastů přinášejí i lepší motory, propracovanější multimediální systémy, všelijaké pokročilé technologie, mnohdy i svébytná šasi, minimálně u vlajkových modelů, a celkově jsou ve všem… dotaženější. DS ne. Ta fungují prakticky stejně jako peugeoty nebo citroëny, jen jsou zabalená do alcantary, alternativně kůže.

Vrchol francouzského výběru z bobulí

Existuje však jedno DS, které se tomuto trendu do značné míry vymyká. Jistě, i ono stojí na prachobyčejném tuctovém Citroënu, ale dokázalo vystoupit z jeho stínu a majiteli nabídnout opravdu „prémiovější“ zážitek. Proto je v mých očích úplně nejlepším DS, jaké doposud vzniklo. Takovým veselým, správně francouzsky střeleným paradoxem pak je, že se jedná hned o to první DS.

Ve svém názvu má číslici tři a je malým třídveřovým hatchbackem se základem ve druhé generaci Citroënu C3. Na silnice se poprvé podívalo v roce 2009, tehdy ještě jako Citroën DS3, protože skupina PSA celé DS původně zamýšlela pouze jako stylovější doplněk běžné řady C, a mělo poměrně velký úspěch. Za deset let produkce se ho vyrobilo 477 237 kusů.

I dnes se dá docela snadno potkat, a to i za hranicemi země galského kohouta, což pro ostatní řady úplně neplatí. Není se však čemu divit — jak už jsem řekl, je tím nejlepším moderním DS. Proč by s ním lidé neměli chtít jezdit? Nebo tedy dobře, HDi i benzínové motory řady Prince zlobí, to víme všichni, ale jinak skutečně udělá velkou radost — mnohem větší než jakékoli jiné. Na příkladu testovaného kousku z roku 2012 s devadesáti tisíci kilometry na počítadle vám řeknu, proč si to myslím.

Personalizaci se meze nekladou

Základním způsobem odlišení prémiového automobilu od konfekce je přirozeně vzhled. Lepší auto prostě musí lépe vypadat. To samozřejmě u DS3 platí. Oproti C3 má jinou, nižší a širší karoserii a zajímavější detaily v podobě roztaženého loga automobilky (běžná řada měla tehdy jen jednoduché dva šípy), pro značku tenkrát premiérových svislých LED denních světel nebo charakteristické designové ploutve za bočními dveřmi.

Stejně v interiéru je sice jasně rozpoznatelná C3, ale je vylepšená o hodnotnější měkčené materiály, kontrastní lesklé dekory, rozšířenou standardní výbavu nebo výborná sedadla s až ne-citroënovským bočním vedením. Také je celý vnitřek o něco lépe smontovaný, byť třeba ovládání oken zjevně trpí na úplně stejné odírání jako u levnějšího protějšku.

Jenže zrovna to bych nevyzdvihoval, protože toto umí všechna DS. Každý model má unikátní design a novější auta mají i specifickou palubní desku, zatímco tady se pořád bavíme jen o úpravách již existujícího návrhu. Kouzlo nejlepší prémiovosti je u DS3 jinde.

Leží v rozsáhlých možnostech personalizace, jež je přece pro „pocit výjimečnosti“ doslova nepostradatelná. A žádné jiné DS ji neumělo (a neumí) nabídnout tak… zeširoka. DS3 mohlo být skoro jakékoli: jednobarevné, dvoubarevné, pastelové, lesklé, matné, sladěné, kontrastní, bez nálepek, s nálepkami, s jinými nálepkami, s jedněmi koly, s odlišnými koly, se stejnými koly v jiné barvě… Číslo dostupných kombinací se zastavilo někde okolo dvoustovky, bez započítání limitovaných edic.

Potkat naprosto stejný kus tím pádem není úplně snadné. Nádherně to ilustruje zkoušené auto, vyvedené v mimořádně expresivní kombinaci metalízové bílé s Barbie metalízovou růžovou na střeše, vnějších zrcátkách, středech bílých kol, hlavním interiérovém dekoru a hlavici řadicí páky. Toto provedení prosím není výsledkem žádného pozdějšího přestříkání nebo fólie — přesně takto auto skutečně vyjelo z továrny. Vychází z limitky zvané Pink, určené pro britský trh, ale s volantem vlevo by prý mělo být téměř unikátní. A já souhlasím — kdy naposledy jste viděli podobné? Nikdy, že? A o tom to je.

Ovládání jako u řidičského vozu

Dalším aspektem, ve kterém se DS3 významně odlišuje od zbytku produkce značky, je pocit, že jedete ve voze vyrobeném pro člověka, kterému jízda není úplně jedno. Zatímco u C3 i ostatních DS platí, že všechno je měkké, poddajné, jakoby houbovité — hlavně aby s tím nebyla žádná práce —, tady se řidič dočká úplně jiného zážitku.

Řízení je sice pořád trochu přeposilované, ale do rukou vám posílá docela dost informací od kol; spojka je tuhá a zabírá pěkně postupně, ne v režimu on/off; brzdový pedál nemá potřebu aktivovat plný výkon soustavy na pěti milimetrech chodu jako u C3 — intenzita brzdění se s ním dá rozumně dávkovat; a plyn netrpí reakčním zpožděním — jak šlapete, tak motor vybíhá do otáček.

Podobně podvozek má co nabídnout i autíčkáři. Je významně tužší, než je u Citroënu zvykem, ale ještě není jakkoli nepříjemný, z velké části i díky oproti C3 značně pevnější karoserii. Odměnou za toto nastavení je dojem, že DS3, jako jediné DS ze všech, nejen snese, ale i docela má rádo zatáčky.

Nenaklání se v nich, nezaklekává na vnější kolo, neletí z oblouku po tečně ven, netrpí na odskakování zadní nápravy. Respektive: na toto všechno dojde až v dostatečně vysoké rychlosti na to, aby se mezitím řidič stihl rozumně pobavit. Mini to pořád není, ale dokud nejedete jako blázen, DS3 oblouky radostně vykrouží. Přitom bez problému zvládá i svůj hlavní úkol: být mrštným městským přibližovadlem.

Je mi jasné, že všichni vy, majitelé BMW, Alf Romeo a podobných prémiových značek, toto považujete za naprostou samozřejmost. Ale ona to samozřejmost není, minimálně ne u DS. Tam vozy zatáčky projedou spíš stylem: když to musí být, tak fajn, já to ustojím, ale nedělej mi to často. Na komfortní režim jsou rozevláté, na sportovní těžkopádné. Je cítit, že je to pro ně spíš povinnost než zábava. A to pro první DS3 neplatí.

Limity zkroušeného zboží, jež ale bylo možné překonat

DS3 z fotek bohužel nedokáže „prémiovost“ modelu dokreslit stoprocentně, protože je osazena jen obyčejnou atmosférickou šestnáctistovkou VTi s 88 kW maximálního výkonu a 160 Nm nejvyššího točivého momentu. Ona ne že by byla nějak špatná, i když jí, navzdory tabulkovým hodnotám, trochu chybí výkonová špička, ale mohla ji mít i C3 a tak asi dvě třetiny všeho, co PSA tehdy vyrábělo. Návdavkem je i tady spřažená s typickým citroëním pětistupňovým manuálem, který není „výběrový“ ani trochu.

Nicméně v ceníku existovala i přeplňovaná verze THP 165 se 121 kW/165 k, jež už zařídila více než důstojnou dynamiku a netrpěla na takovou tuctovost. K tomu se s ní pojil manuální šestikvalt s podstatně přesněji vymezenými a kratšími drahami. A pokud ani ta někomu nestačila, Citroën ještě dělal model DS3 Racing, kde ta stejná jednašestka měla 147 kW, neboli kulatých 200 koní. S tou už auto doslova letělo a díky dále přitvrzenému podvozku i na okresce výborně posloužilo.

Je pravda, že u této konkrétní verze už byl trochu problém s přenosem výkonu na vozovku a autu chyběl samosvorný diferenciál, ale žádný jiný Citroën se jízdně tomuto ani vzdáleně nepřiblížil, DS samozřejmě jakbysmet. Ano, novější modely mají i více koní, končí až na 360. Ale takhle… prostě ani tak nejezdí. Takže první DS3 opět vítězí.

Verdikt

O tomto verdiktu jsem přesvědčený už od roku 2013, kdy jsem se v tomto modelu svezl poprvé, a kousek, který jsem si mohl projet letos, mi ho jen potvrdil. Citroën DS3 je tím nejlepším DS, které kdy vzniklo. Díky vlastnímu designu, pestré škále barevných variant, dotaženějšímu vnitřku, pozměněnému chování ovládacích prvků, schopnějšímu podvozku a silnějším motorům auto dokázalo z dárcovské cé-trojky nejlíp vykřesat uvěřitelnou prémii. Nevím, třeba se některému z nových modelů povede ho zopakovat, a možná i překonat. Ale minimálně zatím má na hlavě korunu jistou.

Děkuji majitelce za půjčení, ať to nejlepší DS ze všech dělá jen radost :-)

Za krásné fotky děkuji Tomáši Strachovi! Jeho tvorbu najdete na instagramovém profilu @_mr.fear44_, nezapomeňte však dát hlavně odběr na profil Autíčkáře. :-) 

Technické údaje

Citroën DS3 1.6 VTi So Chic 2012

Motor: atmosférický zážehový čtyřválec 1598 cm3
Nejvyšší výkon: 88 kW (120k) při 6000 ot/min
Nejvyšší točivý moment: 160 Nm při 4250 ot/min
Převodovka: manuální pětistupňová
Provozní hmotnost: 1114 kg 
Maximální rychlost: 190 km/h
0-100 km/h: 8,9 s 
Kombinovaná spotřeba udávaná výrobcem: 5,9 l/100 km
Spotřeba majitelky: mezi pěti a šesti a půl litry, v závislosti na jízdě buď ve městě nebo mimo něj