Suzuki Jimny aneb proč to dělat velké, když to může být malé

Možná už jste si všimli, že mám určitou averzi vůči japonským autům. Je naprosto neopodstatněná, ale vnímání světa je holt složeno z racionálních i iracionálních aspektů. Možná jsem si v minulém životě píchnul hůlku na sushi do oka, nebo si useknul palec katanou (dobře si uvědomuji, že jsem právě zmínil zakázané „toxické“ stereotypy). Anebo mi možná jen není blízké zmenšování malého. V Japonsku, stejně jako dnes v Evropě, aby člověk osm válců lupou pohledal. Důvod, proč se japonským autům vyhýbám, nejspíš nikdy nerozklíčuji, ale o tom tento příběh není. Budeme si povídat o Suzuki Jimny za 2000 britských liber, které se projelo po ose z Británie až do Orlických hor.

Začalo to tak, že jsem chtěl vozidlo, na které v zimě nasadím pásy Mattracks EZ, původně kupované na elektrického Smarta (o tom si někdy v budoucnu taky povíme) a nyní plonkové na paletě v garáži. A protože se blížila zima (bez jakékoli vazby na seriál Hra o trůny) já chtěl něco hned (vždycky chci všechno hned) a to něco muselo mít celkovou hmotnost kolem tuny maximálně a zároveň stát kolem padesáti tisíc, vypadl na mě jediný stroj, a to právě Jimny.

Pokud víte, jak vypadají japonská auta, která postávají venku, je vám jasné, že najít takové, v němž vám při nastupování nepropadne noha podlahou, je vcelku nadlidský úkol. Jimny není jiný. Vlastně možná je - je horší. Bahno, kterým s oblibou jezdí, rádo drží vodu a voda má zase vcelku ráda železo. Záhy jsem došel k závěru, že Evropa nebude tím správným zdrojem, protože buď bylo auto vyvařené a drahé, nebo totálně shnilé. A tak jako téměř vždy se má pozornost stočila ke království.

Abychom příběh nedělali zbytečně dlouhý, posuneme se v čase do chvíle, kdy sedím v Suzuki, v zemi, která opustila věčný ráj Evropské unie. Modrá hračka je zvednutá, komplet vyvařená, má šnorchl a hromadu dalších ptákovin. Z 1,3litrového motoru (nevím, proč se mi u objemů, které nezačínají alespoň trojkou, těžko píše slovo „motor“) se ozývá podivné bzučení připomínající šicí stroj a já si se zálibou prohlížím zaschlé bahno, které se bylo schopno dostat dovnitř kabiny. Některá nahnědlá místa totiž naprosto odporují fyzikálním zákonům, neb staženým oknem bahno jednoduše proletět nemohlo. Na druhou stranu vím dobře, že „offroading“ je disciplína, kde mnoho fyzikálních zákonů jednoduše neplatí. Ale to jsme odbočili.

Tedy – motor vydává zvuk zastydlého introverta, v „kufru“ a na zadních sedačkách mám tašku s náhradními díly, tři pneumatiky a na zahrádce čtvrtou. Původní majitel mi mává a já, nakloněn s celým autem na pravou stranu, odjíždím. Zároveň se chechtám. Tyhle momenty, kdy si říkáte: „Co jsem to udělal za totálně dementní hovadinu,“ jsou v něčem kouzelné. V tomto případě jsem věděl, že mám před sebou zhruba 1200 km a že top speed tohoto modrého balíčku náhradních dílů na terénních pneumatikách a tuhých nápravách nebude nikdy vyšší než 100 km/h. To vše s otazníkem, zda zvládne dojet až do ČR. Možná je kouzlo právě v tom, že vypnete mozek. Nemáte vůbec šanci přemýšlet nad ničím jiným než nad tím, co se právě odehrává. Zvláště, když…

Povedlo se mi totiž koupit ještě jednu věc. Ani nevím, jak bych ji popsal. Jak mám zálibu v elektrických mikrovozítkách, podařilo se mi vybrat si „za rohem“ na aukci elektrickou mikro dodávku. Klasicky s mrtvými bateriemi. Cena celého stroje byla 570 GBP. Kluci z GetCars mi ji vydražili a já si pro ni jel. Můj neurčitý plán byl takový, že se domluvím s některým z okolních servisů (aukční sklad byl v ohromném areálu), aby auto rozebrali a zbytek odvezli do šrotu. Přišlo mi, že nabídku na vyškubnutí přední nápravy, kterou si se všemi komponenty nechám, a „odměny“ pro servis v podobě zbytku auta, nemůže nikdo odmítnout. Může. Všichni. Dokonce ani peníze nechtěli. Nejochotnější servis mi nabídl, že se „na to podívají“ zhruba za týden.

Vytáhl jsem tedy nářadí, které jsem si preventivně vzal s sebou na případnou opravu Jimnyho, a jal se v odlehlé části areálu rozebírat auto sám. Netrvalo ani deset minut a „odnikud“ se objevila podivná trojčlenná skupinka (tři už jsou skupinka, nebo ne?). Otec a dva synové. Všichni vypadali, jako kdyby ještě nikdy neviděli auto. Nebo alespoň mikroauto. Začali se mě vyptávat, co to je, proč jsem to koupil, proč to rozebírám atd. Když jsem jim příběh převyprávěl, měli všichni chvíli hlavu synchronně na jednu stranu a nemluvili. Pak otec pronesl: „A co chceš dělat se zbytkem auta?“ Odvětil jsem, že ještě nevím, ale že jestli ho chtěj, tak je jejich. Chtěli. Dokonce se nabídli, že mi s rozebíráním pomohou. Jeden ze synů skočil do podivného mikrostroje a odtáhl auto na laně na druhou stranu areálu, kde bylo jejich království plné veteše. Nejenže mi pomohli z bílé krabice vyndat přední nápravu, ale ještě mi přezuli MT kola za AT kola, takže Jimny o pár decibelů snížil hlučnost a o přibližně dva km/h zvýšil maximální rychlost. Narvat díly z mikroauta do úplně plného miniauta dalo hodně práce, ale nakonec jsem byl úspěšný. Cesta mohla pokračovat.

Anglické zážitky

Protože mám pro Anglii slabost, zejména pro její venkov, a protože finta levného trajektu je v jeho objednání mezi 24 – 48 hod. předem, udělal jsem si malý výlet podél pobřeží. To se nakonec ukázalo jako skvělý nápad, a to hned z několika důvodů. První byl ten, že po zhruba 80 km praskla hadice od chladiče vody. Vy, kteří jste něco podobného zažili, určitě dokážete identifikovat nasládlou pachuť nemrznoucí směsi, která zlomyslně stříká po motoru, všechno zabarví do růžova (nebo zelena) a spolehlivě vám zkazí den.

Pečený antifreeze jsem ucítil na dálnici při brutální rychlosti 87 km/h. Chvíli jsem hypnotizoval ručičku teploměru a sám sebe přesvědčoval, že to, co cítím, zcela jistě nepochází z modrého bonbonu značky Suzuki. V hypnotizování pomáhala i ona rychlost, která spolehlivě rozfukovala dým, který vypařující se kapalina vytváří, když stojíte nebo jedete pomalu. Marně. Byl to Jimny. Do chladiče jsem na trávě vedle dálnice vztekle nalil zbytky vody na pití z lahví, které jsem měl rozházené po autě, použil několik desítek metrů duck tape coby univerzální opravovací pásky a vyrazil směr nejbližší fastfood. Po doplnění vody a vylepšení omotávky jsem si vzpomněl na rčení našich babiček „ráno moudřejší večera“ (paní Kateřina ze Saturnina by ze mě měla radost) a našel nejbližší hotel. Celé to vyprávím proto, že se zde skrývají hned dva příběhy. Jeden z automotive prostředí, druhý tak trochu creepy a ani jeden jsem nečekal. Jak rád zmiňuji, tyto příběhy přicházejí samy, když necháte „život“, aby vám připravil zábavu a nic neplánujete.

Totiž: hotel, který jsem úplně náhodně našel, se jmenuje The PitStop. Nachází se severně od Londýna a asi 80 km od východního pobřeží. Majitel má pod apartmány servis na Morgany a několik jich parkuje i na hotelovém parkovišti. Zjistil jsem to, až když jsem do místa přijel. Melvin, kterému celý dům i servis patří, je pětašedesátník, hubený, milý a trochu divný. K tomu poslednímu se ještě vrátíme. Co jsem na něm ocenil v danou chvíli nejvíce, že kromě Morganů vlastnil i ošuntělou papírovou krabici plnou vyřazených hadic na vodu. Beze slov mě vedl garáží plné krásných i méně krásných, starých i nových Morganů, až ukázal nahoru na skříň a suše pronesl: „Jestli to uneseš, je to tvoje. Zbytek pak vrať zpátky. Jestli to zvedneš.“ Otočil se na patě a zmizel. Závada byla s pomocí jedné z originálních hadic na Morgana odstraněna a Jimny s ní jezdí dodnes. Automotive příběh se šťastným koncem z hotelu The Pitstop tím považuji za uzavřený. Na náhody nevěřím, vše proběhlo tak, jak mělo.

Nemůžu si ale odpustit i příběh druhý. Je krátký a figuruje v něm Melvin samotný. Objevil se totiž v reality show „Čtyři v posteli“, což je jakási britská show, v níž soutěží různé hotely proti sobě. Melvin si podle všeho přečetl detailně pravidla a soutěžil agresivně, což vedlo jeho hotel k vítězství. To by samo o sobě nebylo nijak zvláštní. Píšu o tom proto, že se tato skutečnost skloňuje ve velkém v recenzích na Google. Všem, kteří mají rádi creepy, humorné a těžko pochopitelné příběhy, doporučuji, aby si ty špatné recenze vyhledali. Tu, která je pro mou bránici nejlepší, kopíruji do galerie. Pokud byste se v okolí hotelu vyskytovali a hledali bydlení, můžu vás ujistit, že je hotel v pořádku a snídaně (resp. prostředí snídaně) stylová. Pro pořádek dodám, že jsem Melvina pod svou postelí v noci neobjevil. Třeba budete mít více štěstí. Koho to zajímá, může se kouknout na promo video.

Cesta do Česka

Na trajekt a následně skrz Evropu až do ČR jsem se doslova dokolébal. Vysoké těžiště umocněné pneumatikou na zahrádce a doslova po střechu naloženými díly vyvolávalo při přivřených očích iluzi plavby na lodi za středně silného větru. Po několika málo kilometrech jsem si zvykl, že se auto prostě rádo houpe v bocích, a začal si to užívat. V některých úsecích dálnice se Jimny rozvášnil až na rychlost atakující číslici 113 km/h. Musel foukat příznivý vítr, sklon silnice musel být směrem dolů a řidič, tedy já, musel pevně stisknout svěrač. Při následném kopci nahoru bylo nutné podřadit a spokojit se s rychlostí kolem 80 km/h. Průměrně jsme se tak dostali na cca 95 km/h a dvě propocená trička na cestu.

Nebudu to natahovat – Jimny zvládnul cestu se ctí. Na trhání dálničních rychlostí koneckonců nikdy stavěn nebyl. Když jsme se společně dohoupali do ČR a následně pak na chalupu, tak jsem sice ještě dva dny z okna každou chvíli vyhlížel blížící se sentinel, ale musel jsem si tak nějak soukromě přiznat, že to vlastně byla fajn cesta.

Na chalupě dostal japonský prcek naviják se syntetickým lanem a zpátky své původní terénní obutí. Bez navijáku totiž nemá smysl kamkoli jezdit, neboť Murphyho zákon o terénních autech říká, že čím schopnější auto 4x4 máte, tím spíš zapadnete na hůře přístupných místech. A nemůžu s ním nesouhlasit. Každopádně, pokud jste dočetli až sem, asi vás zajímá, jaký je Jimny v prostředí, pro které byl určen. A tím je hrubé zacházení, bahno, kameny, klády a jiné příjemné překážky pro zpestření odpoledne.

Jimny ve svém živlu

Jimny je vlastně taková zmenšenina toho, co je s námi od dob Willyse. Žebřinový rám a tuhé nápravy patří k věcem, na něž je hřích sahat a které by měly přežít lidstvo. Bohužel nám tuhé nápravy i žebřinový rám ze všeho kradou, a tak zůstává na světě jenom pár aut, které si tuto koncepci stále drží. Jedním z nich je právě Suzuki Jimny. A protože je japonský, je miniaturní. Když strčíte hlavu pod auto, máte dojem, že koukáte na hračku, že nic z toho, co vidíte, nemůže přežít jednu větší ránu. Ale ono to funguje, drží a jede.

Díky nízké váze a krátkému rozvoru je Jimny velmi obratný. Vymotáte se i v hustém lese a i bez uzávěrek diferenciálů se s trochou strategie dá „vylézt“ na vcelku těžko přístupná místa, kam by měla problém se dostat auta v dospělých velikostech i s uzávěrkami. Právě nízká hmotnost je něco, co dává Jimnymu skutečně velmi dobrou prostupnost v terénu. Nemůžete si dovolit nepřemýšlet, což mě baví třeba na Tatře 805 (o které si někdy v budoucnu také napíšeme). Směr, kam se chcete vydat, musíte dobře volit. Zaprvé díky relativně nižšímu podvozku (přeci jenom 31“ kola jsou tak nějak maximum, co jde rozumně na auto dát), za druhé kvůli zmíněné absenci nápravových uzávěrek diferenciálů a za třetí právě kvůli relativní subtilnosti podvozku. Tady dodám, že Japonci chytře dali spojovačku řízení za nápravu, takže pařezy si v nižších rychlostech hlídat nemusíte. Jednoduše se v horším případě zaseknete a praštíte do hlavy. Ale protože v podobných chvílích jde v první řadě o auto a vaše hlava roli nehraje, je všechno v nejlepším pořádku.

Jak bych to shrnul? Jimny patří do terénu. Zvlášť tento konkrétní kousek. Pokoušet se s ním jezdit po silnici je masochistický počin. V terénu se cítí skvěle, a pokud nepotřebujete nic tahat a jezdíte obvykle sám nebo ve dvou, těžko budete hledat vhodnější stroj. Nízký výkon motoru ubírá na schopnosti se v autě chechtat, ale z praktického hlediska silnější motor nepotřebuje. Nepotřebuje ho k tomu, aby se dostalo tam, kam ho dostat chcete. Ale třeba pro mě je právě výkon motoru a absence automatické převodovky důvod, proč se s Jimnym budu loučit. Není v něm dost zábavy. Čímž plynule navážu na pásy, které mě ke koupi modrého bonbonu vedly. Zmíněný malý výkon motoru a manuální převodovka tvoří kombinaci, která se vůbec neslučuje se zážitkem, který po nasazení pásů zvedá koutky směrem vzhůru. Vyzkoušel jsem si, co jsem chtěl, ale přišel čas, aby se Jimny seznámil s novým majitelem. Pro čtenáře Autíčkáře je tak k dispozici sleva celých deset procent z bazarové ceny auta. Jen dodám, že Jimny se stále lehce naklání na řidičovu stranu (důvod jsem nehledal), je ještě trochu více ošuntělý, než byl, když jsem ho koupil, a od toho, kdo si ho pořídí, zaslouží trochu mazlení. Více se dočtete v inzerátu.