Prolog: Nemusíte mít Strach!

Ano, ano, je to tak, redakce Autíčkáře rozšiřuje svoje řady a mě nezbývá, než se vám představit. Prý to za mě nikdo jiný neudělá. Ptal jsem se…

Mé jméno je Tomáš Strach a zde na Autíčkáři jsem se zaregistroval již zhruba před osmi lety. Dostal mě sem tehdy velmi poutavý seriál čtení o dovozu Kouki Silvie S14 z Polska, zalíbil se mi celkový koncept tohoto webu a tak jsem tak nějak zůstal. Doufám, že zde nebude záplava vtípků a narážek na moje příjmení, jako už jsem to stačil já udělat hned v nadpisu. Jediný, kdo tohle smí dělat, je vlastní Autíčkářův Jaromír Soukup (nebo je to Autíčkář Jaromíra Soukupa? :-D – pozn. Jarda). Vysvětlovat proč snad nemusím. Kdo dnes čeká, že se dozví nějakou hodnotnou informaci, tak ho asi zklamu. Ale i tak budu rád, když dotyčný stránku ihned nezavře a bude číst dál.

Nováčkem pro část čtenářů nejspíš nebudu, protože pod svým rádoby pseudonymem "Perníček" jsem zde psal do blogu. A to hlavně o automobilové značce mému srdci nejbližší, o značce Saab. Sem tam jsem ale splácal i něco jiného, jako třeba trable s dovozem našeho Volva C70 ze Švýcarska, historický medailonek o dvou jezdcích Formule 1  a dokonce i nějaký ten test o autě. Navíc jste mě snad pokaždé mohli najít na brněnských Kafe a Kárách, kde si buď jako tichý blázen fotím to, co mi zrovna padne do oka, nebo dostanu od Jardy a Davida nakázané: „Tomé! Foť to!“

A to jsou vlastně dvě ze tří hlavních věcí, co mě dostaly sem. Psaní v blogu a focení.

Tou třetí je ta nejpodstatnější: láska k autům. Bez té bych tady byl těžko. Chovám ji v sobě od mala a seč si člověk v průběhu života, zejména dospívání, projde různými obdobími, kdy jeho zájmy jsou pak i dost jiné, tak tohle mi zůstalo po celou dobu.

Pro lidi mimo komunitu automobilových nadšenců mohu být i označován za magora do aut. Už nejednou jsem slyšel z různých stran poznámky typu: „Znáš ty něco jinýho?“ - Ano znám, ale to sem nepatří. Nebo: „Proč utrácíš peníze za věci na auto a nešetříš si na něco rozumnýho?“ Asi proto, že rozum nemám. Ale mně to nevadí.

Pro mě je tohle nádherný svět. Svět ve kterém za sebou zabouchnu dveře, otočím klíčkem a s nastartovaným motorem začínám postupně cítit, jak se klidním, protože jsem ve svém. Svět, ve kterém když potkám vozidlo, které mám rád, obdivuji ho nebo vím, že je z podstaty vzácné, tak přestanu vnímat okolí a jenom zírám. Svět, ve kterém se dám skrze auto do řeči s naprosto cizím člověkem a kápnu si do noty tak, že mi z toho chvílemi stojí chlupy na rukách. Svět, ve kterém sešlápnu plyn, z výfuku se ozve rykot a já se začnu nahlas smát. Věřím, že to máme společné.

Ano, teď to tady možná vypadá, že to beru tak, že je vše, co se týče aut, zalité sluncem… Ne není.

Taky mě štvou některá auta, jak hloupě jsou postavená, nebo jaká je kolem nich zbytečná aura. Štvou mě některé předpisy a omezení, které na nás naši zákonodárci dokážou vychrlit. A v neposlední řadě mě štvou někteří účastníci silničního provozu…

Nicméně požitky z jízdy a samotnou radost z aut si tím člověk nesmí nechat vzít.

A jaké tedy auto, respektive auta, mi dělají radost?

Žiji v rodině, kde trpíme tzv. Saabí nemocí, která nastává v momentě, kdy si koupíte jednoho a pak zjistíte, že potřebujete další (zde koncovka pro množné číslo není chybou). U nás na dvoře a před domem toho parkuje povícero. Nicméně mou osobní hračkou je model 9-3 NG z roku 2003 ve variantě Aero (něco jako RS u Škodovek) v barvě Graphite Green. Vážně je to auto zelený!

Život s tímhle vozem je občas na nervy drnkající. Ale po více než dvaceti letech a čtyř stech tisících kilometrech provozu si myslím, že má na takové věci nárok. Navíc je to Saab, toho člověk musí mít rád (a že faktických důvodů se najde dost), aby si ho držel doma.

Můj druhý věrný oř je počin japonského devadesátkového průmyslu, Nissan Almera s označením N15. Slovo věrný je na místě, protože v naší rodině slouží již jednadvacet let. V té době si moje maminka převzala klíče od opraveného modrého sedanu z Německa, kde prodělal menší nehodu (jinak by se sem nedostal). Abych je pak ve svých osmnácti letech převzal já, protože v té době odmítala jezdit. To ještě netušila, že ji taky chytne Saabí nemoc.

Nissan je už dávno překonaný, jeho atmosférický motor o objemu 1.6 litru přestává chvílemi na dnešní provoz stačit, ale mě to s ním stejně baví asi nejvíc. Jeho zvuk čtyřválce, který se rád nechává vytočit, chod převodovky, citlivost brzd, lehká nedotáčivost v zatáčkách… Je to jako jít zase ven ve vašich starých oblíbených botách. Jenom kdyby se mu víc vyhýbala ta kovomorka.

Co tedy můžete ode mě na Autíčkáři čekat? Sám nevím, ale hádám, že to bude od každého něco – testy, historie, zajímavosti, vlastní myšlenkové pohnutky, reporty… Baví mě to tady vesměs všechno.

A tím se pro dnešek dostáváme ke konci mého monologu.

Pokud by vás něco zajímalo, nebo si myslíte, že víte o tématu, které bych zrovna já měl zde zpracovat, tak šup s tím do komentářů.

Díky za pozornost a budu se těšit u prvního již opravdového článku.