Giuseppe Farina - první král Formule 1

Pokud projíždíte Brnem a jedete ze Žebětína do Kohoutovic, přejedete Starou dálnici, tak hned za ní se dostanete do lesíka a do první zatáčky jenž je zde známa jako tzv. Farinka, stojí zde i pomník, který připomíná nehodu historický prvního vítěze Formule 1, Emilia Giuseppeho Fariny…

Giuseppe Farina se narodil 30. října roku 1906 v italském Turíně. Jeho otec Giovanni Carlo Farina založil v témž roce vlastní továrnu pro výrobu karosérií automobilů Stabilimenti Industriali Farina, která dávala dohromady karosérie pro vozy značek Lancia a Alfa Romeo, později i pro Fiat a Ferrari. Pokud zde někdo očekává spojitost se slavným  Battistou "Pinin" Farionou, tak je na správné cestě. Byl to právě bratr Giovanniho Fariny (čili strýc Giuseppeho), ten působil v giovannyho firmě od prvopočátku, než si o něco později založil vlastní společnost Pininfarina. Slavných pracovníku, co zde pracovalo, bylo víc, za zmínku stojí Alferdo Vignale, který si také později založil vlastní společnost (dnes označení Vignale pro prémiové Fordy). Pro úplnost, v rodinném podniku rovněž pracoval i Giussepeho mladší bratr Attilia Farina, který převzal firmu po svém otci v roce 1948 a vedl ji až do jejího konce v roce 1953.

Když se vrátíme k samotnému Giuseppemu, tak logicky si lze z automobilového rodokmenu odvodit, že byl od mládí veden cestou dvoustopých vozidel. Jeho objektem zájmu ale nebyla výroba, nýbrž řízení, respektive závodění, proto už ve svých 9-ti letech dostal do rukou dvouválcové Temperino. V 16-ti letech doprovázel svého strýce Pinin Farinu na závody jako spolujezdec a o tři roky později stál poprvé na startovním roštu. V té době byl ještě student politologie a ekonomie (některé zdroje uvádějí inženýrství) na univerzitě v Turíně. Krom závodění Giuseppe vynikal i ve fotbale, běhu a lyžování.

V roce 1925 se opět postavil na start, avšak jeho závodnická kariéra málem skončila dřív než začala. V závodě se pokoušel porazit svého otce, bohužel vůz v jednu chvíli nezvládl a ošklivě havaroval (otec dojel na 4. místě). Jak se později ukázalo, tak nehody se staly nemilou součástí celé giuseppeho závodnické kariéry.

Jeho další větší kroky v závodnické kariéře začali až ve třicátých letech, kdy se vrátil z povinné vojenské služby. V roce 1932 si pořídil z druhé ruky Alfu Romeo, se kterou začal závodit v tuzemských závodech. Hned ale první závod ho mohl stát život, když boural v Aosta-Gran San Bernardo Hillclimb. Z nehody vyvázl "jenom" se zlomeným ramenem a doškrábaným obličejem. Každopádně jeho hlavní činností v té době ještě byla právničina a závodění byl pouze nákladný koníček. To až v roce 1934 si ho najal jako třetího jezdce závodní tým kategorie Voiturette, který jezdil s vozy Alfa Romeo 8C. Ty za konkurenci značně pokulhávala, ale Farina svými výkony dokázal předčít své zkušenější kolegy ze stáje. Ještě ve stejném roce tým přešel na Maserati 4CM a to už Farina neměl ve své třídě protivníka, dokonce i zatápěl vozům skupiny Grand Prix. Do jeho portfolia vítězství řadí i triumf v závodě Grand Prix v Čechách.

Píše se rok 1935 a Pino, jak se Farinovi přezdívalo, se dostal do područí samotného Enza Ferrari, který v něm viděl velký potenciál, avšak kladl si za cíl, že se mu podaří Giussepeho zkrotit. Ten se do té doby vyznačoval hodně agresivním stylem jízdy, což vedlo často k vážným nehodám. Giuseppe se dostal do týmu Alfa Romeo se slavným Taziem Nuvolari, který se stal pro něj inspirací a za dobu své spolupráce se stali velmi dobrými přáteli.

Následující rok nebyl pro Farinu nikterak uspokojivý, jeho Alfa Romeo zaostávala za konkurenčními vozy Mercedesu a Auto Union. Kromě toho hned v prvním závodě Farina havaroval do betonové bariéry, díky uniklým provozním kapalinám na dráze. Do jeho vozu nabouraly ještě další tři závodníci. Pino jako zázrakem vyšel bez zranění. Po další nehodě, tentokrát v Monze, byl pro tentokrát na nějakou dobu vyřazen. Vrátil se až do závodu  GP Deauville, kde na něj čekala další nehoda, tentokrát s tragickými následky. Při pokusu o předjetí francouzského Marcela Lehouxe došlo ke kontaktu kol vozidel jezdců a oba šli z tratě ven. Vůz francouzského závodníka udělal několik přemetů a pak vzplanul, Marcel Lehoux podlehl na fraktury lebky v nemocnici, Farina vypadl z vozu a jako zázrakem se mu nic vážného nestalo. Po této zkušenosti si Farina se dostal všem do podvědomí jako rychlý, ale hodně nebezpečný závodník.

Na druhou stranu, další rok už to bylo, co se výsledků týče, o něco růžovější, když Farina ovládnul domácí mistrovství. Zde musím hlavně zmínit závod Mille Miglia, kdy si dokázal dojet v noci bez funkčních světel pro druhé místo. Bohužel ve světovém šampionátu stále Alfa neměla moc šancí vůči německým vozům, což Nuvolariho dost frustrovalo, dokonce několik závodů vynechal a o něco později i dezertoval k německé konkurenci, díky čemuž se stal Farina jedničkou v týmu. Celkové prvenství z domácího italského mistrovství dokázal Farina zopakovat ještě další dva roky. Vadou na kráse ale byly opět nehody, zejména ta v závodě Gran Premie di Tripoli v roce 1938, kdy ve 13. kole se pokoušel dostat Giuseppe se svou Alfou před maďarského László Hartmanna v Maserati 4CM. Došlo ke kontaktu vozidel, načež oba jezdci vyletěli z dráhy. Zatímco Giuseppe vyšel z nehody s modřinami a škrábanci, tak jeho sok na tom byl o dost hůř, Hartmann zemřel následující den v nemocnici na následky poranění zad. Krom toho přišli při nehodě o život ještě dva diváci.

Přesto se s postupem času Farina stával čím dál lepším jezdcem v GP a nejspíš by byl úplně nejlepším, ale všemu učinila přítrž 2. světová válka. Pino ještě stihl odjet několik závodu v roce 1940, včetně prvenství v Tripolisu, ale to bylo vše a za volant závodního vozu se posadil až po válce, ve které působil jako důstojník tankového pluku.

V roce 1946 obnovil svoji závodnickou kariéru a dokonce se i oženil. Jeho manželkou se stala Elsa Giarettem, která vedla luxusní módní butik v Turíně. Zajímavostí je, že pro Elsu byl motorsport hloupý a nebezpečný, navíc se i snažila samotného Farinu od závodění odradit, marně.

Giuseppe "Pino" Farina opět usedl za volant závodního týmu Alfa Corse, pod vedením Enza Ferrari, jeho týmovým kolegou byl Jean-Pierre Wimille. Farina dokázal vyhrát Grand Prix des Nation v Ženevě, jenomže byl krátce na to vyhozen z týmu pro spory s vedením. Následující sezónu byl Farina bez angažmá, aby se o rok později vrátil do závodu se soukromým Maserati 4CLT. První závod v Argentině se stal vítězným a hned o 14 dní později opět bral první místo, tentokrát na okruhu v Monaku, kde i dokonce stanovil nový rekord trati.

Další špatný rok nesl číslovku 1949, v jeho úvodu sice dokázal zvítězit, ale po celou sezónu se s jeho vozem vlekly technické problémy a musel z několika závodů i odstoupit. Jednou z hořkých teček v sezóně byla Grand Prix 1949 v Brně. Závod se tehdy jel ještě na starém Masarykově okruhu, který byl oproti původnímu zkrácen na 17,8 km, trať měla přezdívku "Malá Tourist Trophy" a to díky spoustě zatáček a velkému převýšení. Podle dobových informací se na velkou akci tenkrát sešlo 300 000 diváku (některé zdroje dokonce mluví o čísle 400 000), krom českého publika zde byli i diváci z Rakouska nebo Polska. Předzvěst, že se zde bude odehrávat něco špatného, začala už ve čtvrtečním tréninku, kdy vážně havaroval Václav Uher se svým Maserati, v závodě sportovních vozů nepřežil Jaroslav Jonák poté, co skončil se svým vozem v příkopě. A černě i začal hlavní závod Grand Prix.

Hned v prvním kole jel na vedoucí pozici siamský princ Bira s Maserati a za ním Farina. Ten ve zvířeném prachu neviděl, nebo spíš špatně odhadl první levotočivou zatáčku ve stoupání před Kohoutovicemi a vlétl do příkopu. Ke vší smůle tam zrovna byli diváci, kteří tam stáli v zakázané zóně. Nehoda měla tragické následky, 2 mrtví (2 studenti ve věku 15 a 18 let) a dalších 10 diváků bylo při tomto incidentu zraněno.

Řada lidí se domnívá, že právě v této zátočině Farina zahynul, ale není tomu tak, i když se tak po jeho nehodě málem stalo. Po tom, co se Giuseppe vypotácel z vozu na okraj trati, udělal ve stejném místě stejnou chybu anglický závodník Parnell, Giuseppe se naštěstí stačil na poslední chvíli odstrčit a vyhnout se jisté smrti, výsledkem bylo pouze pohmožděné zápěstí. Poslední, kdo pak skončil ve stejném příkopě byl Bira, kterého Farina v prvním kolem pronásledoval.

Co se týče velké ceny v Brně, na příští rok u nás už byla zrušena komunistickým režimem, který ji označil za buržoazní sport, což je docela škoda, protože další rok už se celý podnik jel pod hlavičkou FIA a nesl označení Formule 1. Důvodem proč se u nás vůbec Grand Prix v roce 1949 jela, byly obavy komunistů odepřít lidem velkou cenu, o kterou už byl několik let enormní zájem.

Průlomovým rokem pro Giuseppeho Farinu byl rok následující, 1950. Jak už jsem zmiňoval, v tomto roce došlo k velké změně na poli světových šampionátů. Pod hlavičkou FIA odstartovala na místo Grand Prix soutěž Formule 1, která měla ucelená pravidla (výjimkou byla pouze Indianapolis) a jela se na 7 závodů. Pino se opět ocitl v továrním týmu Alfa Romeo, kde působili další dva favorité Juan Manuel Fangio a Luigi Faggioli. Zajímavostí je, že všichni tři jezdci už byli vyššího věku, Fangioni měl 38, Farina 44 a Faggioli dokonce 53. Jak se dalo očekávat, tak trio, které dostalo přezdívku Tři "F", s vozy Alfetta 158, začali úvodnímu seriálu Formule 1 zcela dominovat, tedy pokud je zrovna nepostihla technická závada, nebo havárie. Jako příklad lze uvést velkou cenu Monaka, kdy na Giuseppeho Farinu, který byl v tu dobu na druhé pozici, v zatáčce Tabac vyšplouchla voda z moře, Farina dostal smyk a naboural do betonového hrazení a za ním dalších 9 vozů, Pino naštěstí vyvázl bez větších zranění. To však nemění nic na tom, že na konci sezóny se mohl Farina radovat z titulu historicky prvního mistra světa ve Formuli 1, k poháru pomohla především tři prvenství, a to v Británii, Švýcarsku a Itálii.

Další sezóna už nebyla pro Giuseppeho tolik úspěšná, dokázal pouze vyhrát jeden závod, jinak se s nim vesměs vlekly technické problémy a na konci sezóny bral 4. místo. Krom problémů na trati začaly i problémy v týmu. Přestože byl Giuseppe často popisován jako sympatický a okouzlující (přezdívka Turínský Gentleman), dokázal být i na druhou stranu dost arogantní a snobský. Údajně nesouhlasil, aby závodil někdo, kdo nemá správný společenský rodokmen, což byla hlavně narážka na Fangia, který pocházel z Argentiny. Situace v týmu byla dost vyostřena, ale na druhou stranu, když měl Fangio v roce 1952 hodně vážnou nehodu, tak Farina byl první, kdo ho navštívil v nemocnici a dokonce daroval mu vítězný věnec.

Tým Alfa Romeo po sezóně 1951 ve Formuli 1 skončil a Farina se přestěhoval do týmu Ferrari. Jeho novým týmovým kolegou byl Alberto Ascari, který dokázal Giussepeho zastínit, protože ve všech závodech dokázal dojel před ním. Na konci sezóny se Ascari radoval z prvenství, zatímco Farina bral jenom 3. místo.

Další ročník byl pro Farinu výsledkově o něco lepší. Dokonce vyhrál na palubě Ferrari 375 MM 24 hodinovku Spa-Francochamps a pak 1000 km na Nürburgringu, ve světovém šampionátu Formule 1 skončil na 2. místě, ale opět byl za Ascarim, krom toho byl opět účastníkem další tragické nehody. Při úvodním závodě v Argentině vběhl do trati malý chlapec, Farina aby se mu vyhnul strhnul řízení a skončil mezi diváky, výsledkem bylo 9 mrtvých lidí.

Pro sezónu 1953 odešel Alberto Ascari k Lancii a Farina se s chutí ujal role týmové jedničky ve stáji se spínajícím se koněm ve znaku. Bohužel, Farinovo prokletí pokračoval i v tomto roce. V závodě Mille Miglia se pokoušel vyhnout divákům, havaroval a utrpěl zlomeninu pravé ruky, což ho vyřadilo skoro na 7 týdnů. Vrátil se až do závodu v Monze, kde nastoupil ještě se sádrou, ale skončil hned v prvním kole, kdy vzplanulo jeho Ferrari, z čehož si odnesl popáleniny nohou. V celkovém pořadí sezóny Formule 1 skončil až na 8. místě.

Rok 1955  by pro Giuseppeho Farinu zlomový. Po poslední nehodě musel být neustále pod morfiem a prášky proti bolesti, aby vůbec vydržel závodit. Bolest už byla tak velká, že jeho závod v půlce sezóny v Belgii, který dokončil na 3. místě, byl ten poslední (v celkovém pořadí skončil na 5. místě).

V roce 1956 se ještě pokusil, ve svých 50-ti letech, o návrat na závodní pole, když se pokoušel kvalifikovat na pětistovku v Indianapolis, bez úspěchu. Následně v Monze boural s Maserati 200S, z čehož si odnesl zlomenou klíční kost a to už byl definitivní konec jeho závodnické kariéry. Farina ale přesto u automobilového průmyslu zůstal, stal se úspěšným prodejcem vozů Jaguar a Alfa Romeo, později byl i zaměstnancem Pininfariny.

Rychlá jízda autem se mu nakonec stala osudná. 30.6.1966 Farina spěchal přes Alpy na Grand Prix Francie ve svém Lotusu Cortina, vysoká rychlost a nepříznivé počasí vzali za své, Farina nezvládl řízeni a nedaleko Chambery narazil do telegrafního sloupu a na místě zemřel.