Piaggio Hexagon EX 125: Kvalitní zážitek zajištěn

Příběh mocného jednoválce v mých rukách začal už před dvěma roky. Proč mě vůbec napadlo koupit si skútr? Už mě otravovalo jezdit autem a cestování v MHD pro mne také nebylo úplně příjemné. To už jsem ale nastínil v tomto článku, kde jsem také jemně naznačil, co mě v budoucnu čeká. Ano, byla to ta fotka posraného Hexagonu. Kdybych to byl býval tušil… Ale k tomu se dostaneme.

Začněme na začátku. Proč jsem si vybral Hexagon? Roli tady hrál zejména vzhled. Většina z vás určitě prohlásí, že je to šeredné a já naprosto souhlasím, ale… vždyť je to vlastně boží! K čemu futuristicky a monstrózně vypadající skútry, když můžete mít takový, který vypadá jako by vypadl z nějakého synthwavového videoklipu? Své sehrálo i to, že byť je Hexagon produkt nejznámějšího italského výrobce skútrů, téměř nikdo jej nezná. A já mám rád své obskurnosti. Uživatelské recenze sice varovaly před mírně vyšší spotřebou, okolo čtyř litrů na sto kilometrů, ale toho času stál benzín 25 korun a Mazda po městě jezdila za dvojnásobek. Dnes už není ani jedno z toho pravda. No, možná kdybych s ní vydržel jezdit slušně… A nakonec byla důležitá i cena. Nechtěl jsem skútr, který bych se bál zaparkovat na ulici a musel na něj hledat stání. Hexagony jsou levné, takže jsem měl vybráno a mohl zabrousit do vod bazoše.

Relativně rychle mi v garáži přistál fialový Hexagon. Byl v Brně, sice nepojízdný, ale za velice příznivou cenu a k tomu i (víceméně) kompletní. Měl i nové uložení motoru a další drobnosti. Trochu poškrábané a poškozené plasty nevadí, stejně z toho nechci dělat hezký stroj. Stačí nasadit karburátor, vše složit, jak má být, sehnat nový přední tlumič a může se drandit, ne? Pokud si právě říkáte, že určitě ne, tak máte naprostou pravdu.

Ne, že by byl takový problém sehnat přední tlumič (pokud jste ochotni ho objednat z Itálie), ale i přes vehementní pomoc při skládání a zprovozňování od mého kamaráda, který mi předtím několikrát zapůjčil ten svůj (jak jsem zmiňoval zde), to stále nechtělo běžet. Dny v garáži ubíhaly a výsledek byl stále stejný.

Myšlenky na to, že budu Brnem drandit na Hexagonu, jsem se ale vzdát nechtěl. A jeden pěkný se na prodej objevil v Boru u Tachova. Opět by se na něm našlo několik nedostatků, ale byl plně funkční, hezká světla můžu vzít z toho, co už mám, stejně tak i sedačku. Když už člověk pojede do Prahy, tak stačí uprosit Jeníka, aby si s ní udělal výlet, hodit do kufru helmu, bundu a rukavice, a to by bylo, aby to nešlo po ose. Jak jsem řekl, tak udělal.

Hotovost byla směněna za modrý jednoválec, bylo něco po osmé večer a mě čekalo přibližně 360 kilometrů domů. Prodejce mi nevěřil, že s tím hodlám jet po ose, ale při pohrůžce, že jestli to nedojede, tak mu to zase pěkně vrátím, se sebejistě zasmál a popřál mi šťastnou cestu a ať dám vědět, až dorazím. Rád bych řekl, že to uteklo jako voda a za chvíli jsem byl doma, ale tak snadné to nebylo. Počasí se mi trochu kazilo a i přesto, že Hexagon je schopen vyvinou maximální rychlost okolo 100 kilometrů za hodinu, tak jsem se na cestu po dálnici tak docela necítil. Nakonec jsem ale vyměkl a z Humpolce do Brna to vzal přes naše oblíbené schody. Nakonec moje cesta skončila v pondělí 3:52 a na devátou jsem vesele vyrazil do práce. Myslím, že to byl Kuba, který prohlásil, že to, co by někomu stálo za cestovatelský Instagram a spoustu fotek, je moje nedělní odpoledne. No jo no.

Nařeďme si teď vyprávění, které by se mohlo stát nudné a bezporuchové, trochou seriózní žurnalistiky. Piaggio Hexagon přišlo na trh v tom nejlepším možném roce, 1994. Původní model EX 150 byl osazen dvoutaktním jednoválcem o objemu (kdo by to byl čekal) 150 ccm. V roce 1996 pak na trh přišel model EX 125. Nejspíš vám nemusím říkat, čím se lišil, že? Mocný jednoválec o objemu 125 ccm má výkon 11 kW a je vodou chlazený. A co podvozek? Vepředu stejný systém, který známe z Vespy, tedy vlečné rameno, a vzadu kyvnou vidlici s jedním tlumičem. Brzda je kotoučová vepředu, bubnová vzadu. Kolečka (jinak se jim říkat nedá) mají průměr 10 palců.

I přes svůj věk a váhu je Hexagon překvapivě mrštný a když si člověk zvykne na mírně větší rozměry, vejde se všude. Odpružení je měkké, pohodlné, moc nepobízí k jakékoli sportovní jízdě či chuti užívat si řezání zatáček. Prostě si sednete na křeslo a jedete. Pravda, trochu to křeslo smrdí spáleným olejem. Ale zpět k vyprávění.

Provoz modrého Hexagonu byl až na drobné, lehce odstranitelné závady bezproblémový a zvládl jsem na něm ujet několik stovek kilometrů. Ať to bylo do práce, za zábavou nebo pro drobné díly. Do kufru Hexagonu se vejde vše. „Osudným“ se pro modrý Hexagon stal až výlet do Podyjí. Tam mě vytáhli přátelé, toho času na dovolené na motorce. Setkáme se v podhradí, zajdeme na pivo, uděláme si táborák a druhý den se společně vydáme zase do Brna. Pivo i táborák dopadl na výbornou, cesta zpět ale pro každého špatně, byť jiným způsobem. Na Suzuki byla objevena prasklina na řídítkách, takže vyrazilo co nejsnazší cestou k Brnu a já na Hexagonu jel svými oblíbenými zapadlými vesnicemi. A nakonec jsem si mezi nimi byl nucen dát docela dlouhou pauzu a čekat na odvoz dodávkou.

Naštěstí to byl jen ucpaný karburátor, takže se Hexagon víceméně obratem vrátil na silnice. Až při pozdním podzimu mě vypekl doopravdy, kdy z ničeho nic přestal přenášet výkon. Rozborka odhalila uvolněnou řemeničku a částečně oholený tisícihran na klikové hřídeli. Vzhledem k tomu, že teploty začaly klesat, rozhodl jsem se tento problém nechat na budoucího Františka, který to na jaře nějak rozsekne.

Udělal jsem dobře. Loňský František si zakoupil servisní manuál a v nějakém hnutí mysli uvedl v provoz Hexagon fialový. Přední tlumič a drobné díly zakoupil na inzerát nedaleko Poděbrad, vzal karburátor z modrého Hexagona a voilá! Nyní ty jsi funkčním skútrem! Bez sebemenšího zaváhání odsloužil celou sezónu, stihl potěšit i mého oblíbeného fotografa Pepu a poté, co jsem na něj ověsil bižuterii a nosič, co jsem k němu dostal, se stal ještě divněji vypadající a praktičtější.

Jen koncem roku se mi stala drobná nepříjemnost. Někdy v listopadu jsem Hexagona zaparkoval u kanceláře a zapomněl, že ho tam mám. No jo, člověk do práce chodil pěšky, tak skútr tak moc nepotřeboval. S prvním sněhem jsem si s drobným zděšením vzpomněl, že vlastně nemám zazimováno. A tak byla moje poslední loňská jízda 14. prosince. Zazimováno jsem měl nakonec až do května, kdy mi přišlo, že venku je hezky a cestovat v jedné stopě po městě, by se mi vážně líbilo. Zašel jsem si pro Hexagon, naskočil skoro na brnk, projel jsem se, natankoval a těšil se na nadcházející cesty do práce. Tahle radost mi ale neměla vydržet dlouho. Druhý den ráno jsem vyrazil a i přesto, že jsem vyrážel před osmou, dorazil jsem do práce pozdě. Hexagon zdechl po třiceti metrech a už nenaskočil. Vypadá to na přidřený válec.

Verdikt

Koupit si starý obskurní italský skútr vyžaduje abyste to v hlavě neměli tak docela v pořádku už ze své podstaty. Pokud vás někdy okouzlí vzhledem, pohodlím a praktičností, dejte si pozor. Udržet takový stroj v naprosto bezproblémovém provozu bude chtít buď hodně vašeho času nebo peněz, které za něj někomu dáte. Má také mnoho nevýhod, ať už jsou to větší rozměry (a váha), horší stabilita a díky malým kolům na něm ucítíte každý přejezd či nerovnost mnohem více. Spotřeba přesahující 4 litry benzínu (a něco málo oleje) už dnes také nikoho neokouzlí.

Ale za cenu dvou ročních šalinkaret? To o něm prohlásit, že je vysloveně špatný, nemohu. Koupil jsem si levný starý skútr a nemohl jsem čekat 100 % spolehlivost. Za to jsem dostal 100 % zážitků a k tomu mnoho nových schopností a zkušeností. A to je skvělá cena.

Zbývá jen otázka, co teď? Pošlu Hexagony do věčných lovišť, kde se reinkarnují v plechovky od fazolí? Opravím a nechám je působit trápení jiným? Vyberu si jiný skútr? To uvidíme zase někdy příště.

Technické údaje

Motor: dvoudobý jednoválec 124 ccm 
Výkon: 11 kW (15 k) při 7 500 ot./min
Točivý moment: tak nějak zhruba tolik: |                                       |
Převodovka: variátor
Maximální rychlost dosažená: 110 km/h
Provozní hmotnost: 132 kg 
Průměrná spotřeba: 4,2 l/100 km