Peugeot 3008 1.2 PureTech: V kokpitu

S novým Peugeotem 3008 i jeho větším sourozencem 5008 už jsme jezdili a jejich testy jste si mohli na tomto místě přečíst relativně nedávno. Zatím však šlo v obou případech o vrcholnou verzi GT s nejvýkonnějším naftovým dvoulitrem a automatem. Dnes je na řadě varianta, která leckterou českou rodinu zajímá nejvíce – totiž o něco skromnější výbava Allure (chudší verze se v novinářské flotile nevyskytují) se základním tříválcem 1.2 PureTech.

Futuristický rodinný přepravník jsem tentokrát vzal na výlet do historie. Právě 3008 totiž posloužila k výletu za fascinující replikou starého závoďáku, kterou ve Zlíně postavil Stanley Chavík (a brzy se jí dočkáte v dalším článku). To znamenalo nějakých 400 kilometrů takříkajíc “na otočku”, navíc většinou po státovkách první třídy či dálnicích, které lákají ke svižnějšímu tempu. Nikterak ideální podmínky pro obtloustlý crossover s kapesním tříválcem pod kapotou, chtělo by se říci.

Pohonná jednotka testovaného kusu ve mě ostatně vzbuzovala obavy nejen v souvislosti s dálničním provozem, ale tak nějak obecně. Ne že bych snad měl něco proti tříválcům – pokud moje testy čtete pravidelně, už asi znáte moji zálibu v motorem se skromným počtem válců. A konkrétně agregát 1.2 PureTech jsem si při testu “francouzského Mini” alias Citroënu DS3 zvláště oblíbil. Jenomže to bylo v maličkém hatchbacku o váze sotva přes tunu, a navíc s nádherně uhlazeným hydroměničovým automatem EAT6, který v redakci kolektivně zbožňujeme.

Když se ale s klíčky v ruce postavíte před 3008, která naživo vypadá o hodně větší, než by její tabulkové rozměry (zhruba odpovídající Fordu Focus hatchback) naznačovaly, ani urputné zírání na hodnoty výkonu a točivého momentu vás nedokáže tak docela přesvědčit, že s tímhle mastodontem dokáže důstojně pohybovat dvanáctistovka tříválec.

To, jestli se po nasednutí váš názor změní, asi nejvíce záleží na vaší nátuře. Když mi Dan “třítisícomismičku” předával, padala z jeho úst na adresu dynamiky francouzského stroje nehezká slova. Ale Dan je zvyklý jezdit rychle a základní motorizace čehokoliv ho uspokojí málokdy. Já jsem naopak – i přes svou zálibu ve řvoucích osmiválcích – ke slabým autům poměrně tolerantní a při běžných přesunech se ochotně změním v podobný druh důchodce, jakým je třeba Matěj.

Dostavil se tedy očekávaný výsledek. Zatímco ostatní nebohý tříválec kritizovali za nedostatek dynamiky, já jsem si na něj docela zvyknul. Ne snad, že by s ním 3008 jela nějak oslnivě, to opravdu říct nemůžu. Ale pokud se pohybujete způsobem běžným pro nenadšeného, nenovinářského řidiče, tedy přibližně předpisovým tempem, bez velkého předjíždění a dynamického dovádění, tak dvanáctistovka naprosto bez problémů stačí. A díky “turbovému” zátahu od nízkých otáček vás ani nečeká zběsilé podřazování o dva nebo tři kvalty, jakého se dočkáte s posledními mohykány z řad atmosférických motorů (třeba G160 v nové Mazdě CX-5).

To je ostatně velmi dobře, protože čím méně interakce s manuálním řazením v 3008, tím lépe pro vás. Říci, že tahle převodovka není zdaleka tak jemná a precizní jako ty v Mazdách, Volkswagenech nebo i Fordech, je tak trochu eufemismus. Kombinace dlouhé řadící páky, dlouhých drah a mizerné přesnosti by byla nejspíš nepříjemná sama o sobě, ale tady máte navíc pocit, že do futuristického kokpitu 3008 zkrátka nepatří. Je to trochu jako kdybyste na velitelském můstku vesmírné lodi Enterprise našli dřevěné kormidelní kolo. Zkrátka tříválec PureTech za mě ano, ale s šestistupňovým automatem. Žádná raketa to není, ale poklidnému řidiči bude bez problémů stačit a v kombinaci s automatickou převodovkou bude uhlazený a komfortní.

V souvislosti s “vyklidněným” charakterem “třítisícosmičky” musím také pochválit jeden příjemný detail – totiž funkci, která umožní dvojím stisknutím tlačítka MEM nastavit rychlost tempomatu na aktuální rychlostní limit. Pro spoustu nadšených řidičů to může znít děsivě, ale pro poklidné cestování v americkém stylu, kterému je tento vůz nakloněn, to představuje ideální řešení. Zkrátka na nic nemyslíte, nacvakáte rychlost a šinete si to vpřed. Stane se z vás zkrátka řidič Peugeotu. Jen nevím, proč je stejná funkce u výbavy Allure (bez adaptivního tempomatu) na horním tlačítku páčky, zatímco u GT (s adaptivním tempomatem) na té spodní, zatímco na horní je nastavování vzdálenosti. To by byl takový problém nechat to stejně?

Když už mluvíme o cestování v americkém stylu, hodí se poznamenat, že 3008 je naprosto typickým příkladem současné amerikanizace evropských automobilů. Začíná to už samotným faktem, že jde o crossover, který k nám přišel zpoza oceánu. Pokračuje tím, že se rodinný Peugeot snaží tvářit jako obrovské auto a svou působivost podtrhuje bezostyšně okázalým designem – pořád to sice nejsou ploutve na zádi, ale náznak stejného uvažování tu je. A konečně je tu celý charakter auta a jeho zpracování.

Bylo by totiž velmi jednoduché 3008 strhat a začít si stýskat nad tím, že vyhrála jakousi evropskou cenu (která nás ale vůbec nezajímá). Máte tu motor, který je sice skvělý, ale v takto velkém autě hraje trošku nad svoji ligu a navíc je pro puristy “ideově nečistý”. Převodovku, která se nehodí ani k jízdnímu charakteru auta ani k jeho futuristickému duchu, a navíc má dlouhé dráhy, hrubý chod a je nepřesná. Podvozek, který je sice měkký a pohodlný, což je to hlavní, co typický majitel takového auta vyžaduje, ale není nijak skvěle naladěný a těžko si poradí s ostrými nerovnostmi. Nemluvě snad o tom, že by měl předvádět nějaké dynamické vylomeniny. Zkrátka auto pro nadšeného řidiče to není, nikdy nebude a především ani být nemělo.

Ale můžeme se na to dívat i z opačné strany. Zvenku vypadá 3008 dobře, originálně a působivě, takže sousedi budou závidět a kamarádi se vyptávat. Což je přesně to, co kupec crossoveru očekává a vyžaduje. Interiér je futuristický a ohromující, takže se kamarádi budou vyptávat ještě víc. A navíc funguje, takže se budete dobře cítit vy. To, že je všechno příjemně po ruce, infotainment má fyzická tlačítka a palubní deska umí spoustu zajímvých režimů, už jsme probrali, stejně jako to, že je celý systém trochu pomalý a možná by mu prospěla ještě větší možnost individualizace zobrazení. Co je oproti dražším verzím GT novinkou, je látkové čalounění v místech, kde mají dražší modely pseudodřevěné čalounění. Zní to zvláštně, vypadá to naprosto nezvykle, ale vytváří to jeden z nejpříjemnějších interiérů, ve kterých jsem za poslední dobu seděl.

Z mechanické stránky věci je důležité to, že podvozek je pohodlný a motor dostačující a tichý. Asi vám budou vadit rány na rozbité silnici a tendence odskakovat, a nebudete mít rádi převodovku, ale na to první si nejspíše zvyknete (případně pomohou menší kola) a převodovku lze objednat automatickou. Případně si můžete koupit delší model 5008, který má i komfortnější podvozek. Zbytek dynamických vlastností se dá shrnout do označení “stačí to”.

Vlastně i v tomto ohledu připomíná 3008 spoustu starších amerických aut. Možná nějaký Buick či Oldsmobile z konce osmdesátých let, s futuristickým designem, na svou dobu supermoderním digitálním interiérem, ale také primitivním šestiválcem a jednoduchým podvozkem. Nic pro nadšeného řidiče, ale skvělé řešení pro člověka, který o apexu v životě neslyšel, natož aby ho hledal, ale chce hezkou a příjemnou věc za slušné peníze.

Verdikt

Smysl existence Peugeotu 3008 stojí a padá s kabinou i-Cockpit. A naštěstí pro francouzskou automobilku se novinka zatraceně povedla. Digitální palubka (kterou, na rozdíl od většiny konkurence, dostanete v základu) není sice z nejrychlejších, ale nabízí širokou škálu způsobů zobrazení a nezamrzla u tradicionalistického podání “falešných analogů”. Infotainment má dnes stále vzácnější fyzická tlačítka, která navíc dobře vypadají a jsou příjemně po ruce. Maličký volant a palubka nad ním tu konečně dávají smysl. Celý interiér vypadá jako něco ze Star Treku a navíc je, zvláště v látkovým “obložením” neobyčejně příjemný. Zvenku je to celé zabaleno do působivé karoserie a opatřeno mechanikou, která je dostačující danému účelu. Takže pokud se vám líbí, netřeba se ostýchat. Jen si připlaťte za automatickou převodovku…