Pět zvuků, které znějí draze

Zvuky k autu patří – ať už je pohání elektrický nebo spalovací motor, ozývá se z nich celá kakofonie hučení, vrčení a cvakání. A čím je vůz starší, tím více jich přibývá. Zpočátku tak slyšíte jen rádio, dobře seřízený motor a vítr obtékající karoserii, ale s věkem a najetými kilometry s vámi vůz “mluví” čím dál častěji. Bohužel, velká část řidičů tenhle jazyk ignoruje, případně je přehluší rádiem. Jenže zvuky z útrob auta často slouží jako SOS zprávy, které není dobré přehlížet.

Pískající turbo

Pískání je záludný zvuk. Na první poslech působí docela příjemně — trochu nám připomíná kvílení silného rally speciálu. Správně fungující turbo může lehce hvízdat, ale jakmile začne připomínat čajovou konvici těsně před bodem varu, nebo máte pocit, že se při každém zrychlení za vámi rozhouká siréna sanitky, zbystřete.

Dlouhodobé hlasité pískání bývá známkou úniku oleje do sání, opotřebovaných ložisek nebo rozváženého rotoru. V tu chvíli už turbo neplní svou funkci dmychadla radosti, ale spíš časované bomby, která snadno může přepustit půl litru oleje do výfuku a vytvořit kouřový efekt hodný parní lokomotivy. A nebo v ještě horším případě vést k fenoménu známému jako “runaway diesel” – olej přes turbo vnikne do sání, tam ho nasaje motor a začne neřízená detonace. Otáčky vyletí do červeného, dmychadlo saje další a další olej, dokud všechen nespáli a motor se definitivně nezastaví.

U manuálu se dá zkáza zastavit udušením na vysoký rychlostní stupeň, vůz z automatickou převodovkou jde teoreticky zachránit ucpáním sání. Jenže ve chvíli, kdy je všude rámus, spousta kouře a celé auto se klepe, jen málokdo si troufne otevřít kapotu, vyndávat vzduchový filtr a do vzniklé díry cpát zmačkanou mikinu.

Hučení ložisek

Začíná to nenápadně — lehké “mmmm“ při jízdě po dálnici. Snadno ho svedeme na něco jiného: “Asi asfalt, nebo zimní gumy.“  Rozpoznat hučení ložisek je přitom celkem snadné. Když se mění s rychlostí auta, ale ne otáčkami motoru a zároveň přichází a odchází podle zatížení kol v zatáčkách, je to skoro jistota.

Ložisko se obvykle nerozpadne hned a zvuk se mění postupně plynule, takže je snadné propadnout dojmu, že o nic moc nejde. Až do chvíle, kdy se hučení promění ve vibrující dunění. Katastrofický scénář v téhle situaci je úplné zaseknutí ložiska. Ale i když k němu nedojde, autu neprospívá. Ložisko, které ztratilo mazivo nebo má poškozené kuličky, začne přehřívat náboj kola. Teplo se přenáší na brzdy, disk i pneumatiku – takže se auto může chovat, jako by mělo neustále lehce přibrzděno. Dlouhodobě to vede třeba k deformaci brzdového kotouče 

Ložiska jsou bohužel spotřební materiál. A když se ozvou, neexistuje žádný zázračný sprej nebo univerzální těsnění, které by to opravilo. Výměna není složitá, ale oddalování se může změnit v drahé domino – od opotřebené náboje přes zničené brzdy až po rozhozenou geometrii. Když začne mít vůli, mlátí do náboje, časem vymlátí jeho sedlo, a pak už nejde vyměnit jen ložisko – musí se měnit celý náboj. A to bývá o dost dražší než jen „ten kroužek s kuličkama“. A projeví se to většinou i v systému ABS. Jeho snímač mají auta často přímo integrovaný v ložisku. Jakmile se ložisko rozpadne, senzor začne hlásit nesmysly – palubka se rozsvítí jako vánoční stromek, auto omezí brzdný účinek nebo přestane správně fungovat stabilizace.

Pískání brzd

Každý ten zvuk známe. Vyjíždíte z parkovacího místa, lehce přibrzdíte a ozve se nepříjemné zapískání. A tak jen doufáte, že to bude rez a po pár kilometrech to přejde. Ano, občas to opravdu zmizí. Ale pokud to píská i po týdnu, je na čase věnovat brzdám pozornost.

Pískání nebo skřípání brzd obvykle znamená, že se destičky dojíždějí na doraz a kovový indikátor opotřebení se dotýká kotouče. Je to takový primitivní, ale účinný varovný systém. Jenže spousta lidí to ignoruje. A když se pak obložení sjede úplně a začne se třít kov o kov, brzdový kotouč se přehřívá a deformuje. To co měla původně být levná výměna destiček se tak zásadně prodraží i o cenu nových kotoučů.

A pak je tu snad ještě nepříjemnější scénář. To když máte nové brzdy, ale i tak to skřípe.
Tam je viníkem často přicpaná hadička, zatuhlé pístky třmenů, vodící čepy, nebo jiné problémy na brzdovém ústrojí. Přibržďující kola pak zvyšují spotřebu, zahřívají se, degradují brzdovou kapalinu a vedou i k vadnutí brzd. Nic bezpečného ani jízdně příjemného.

Cvakání motoru

Na první poslech to může být nenápadné tikání, které se ztratí v běžném ruchu motoru. Cvakání může mít spoustu původů, ale žádný z nich není dobrý. Někdy to jsou hydroštely, které se nedokážou natlakovat olejem. Jindy to bývá velká ventilová vůle. A v tom nejhorším případě to může být ložisko ojnice nebo pístní čep, což už není jen cvakání, ale spíše nepříjemné rány.

Začíná to nenápadně, motor většinou cvaká za studena, po zahřátí to zmizí. Kovové díly se roztáhnou, vůle se na chvíli ztratí, a snadno propadneme dojmu, že se nic neděje. Přitom ale právě v případě ventilových vůli je tohle ten moment, kdy je případná oprava zdaleka nejlevnější. Ignorování cvakání je typický sport ekonomických řidičů. Peníze to ale většinou neušetří. Když to začne cvakat, je to signál, že nečo už dávno mělo být namazáno, dotaženo nebo vyměněno. 

Bublání výfuku

To je obzvláště zrádný bod. Protože děravý výfuk zní mnohdy opravdu dobře. I z malého tříválce se rázem stane závodnický motor. Najednou máte pocit, že i při popojíždění po parkovišti u obchoďáku zdoláváte erzetu. Ono to teda většinou zní o dost líp z kokpitu, než zvenčí a okolí má na takový zvuk vlastní názor. Většinou ne moc pozitivní. 

Jenže kromě kraválu jsou tu i jiné nevýhody. Kvůli netěsnostem většinou nedostávají lambda sondy správné údaje, řídící jednotka pak nesprávně vyhodnocuje bohatost směsi, motor ztrácí výkon, zvýší se spotřeba a auto neběží jak má. Výfukové zplodiny se navíc, obzvláště v případě netěsností u svodů, mohou dostávat systémem větrání i do kabiny, což je vyloženě nebezpečné. A když pak přijde čas na technickou, nenaměří vám na děravém výfuku emise. Opravu tedy nemá moc smysl odkládat.

Každý zvuk, který auto vydává, má svůj význam. Některé jsou příjemné a znamenají, že všechno funguje jak má. Ale jiné bychom neměli ignorovat. Pískání turba, hučení ložisek, klepání motoru, skřípání brzd nebo podvozku – to všechno jsou varovné signály, které nám dávají šanci problém vyřešit včas. Dělat, že se neozývají znamená spoléhat na štěstí a doufat, že “to ještě dojede“. A víme všichni, že štěstí u autíčkáře bývá… proměnlivé.

A co vy? Posloucháte úzkostlivě svoje auto, pátráte po původci každého nového skřípání, nebo prostě jen přidáte rádio a říkáte si, že co se má stát, stane se? A jaký automobilový zvuk byl pro vás ten nejdražší? Napište nám do diskuze.