Pět málem skvělých aut zničených vlastní automobilkou

Plymouth Prowler

Americký automobilový průmysl na tom v devadesátých letech nebyl dobře. Technologický náskok před zbytkem světa byl ten tam, výrobky “velké trojky” byly všechny stejně průměrné, šedé, nevýrazné.. Automobilka Chrysler se s tímto stavem nechtěla smířit a tak se zrodil nápad, který by se s trochou nadsázky dal popsat jako ‘make America great again’. V Chrysleru věděli, že cesta zpět na špici nebude snadná ani rychlá, ale zároveň si uvědomovali, že již nelze čekat – je nutné udělat onen první krok. A tím prvním krokem měl být Plymouth Prowler. Nemusel to nutně být prodejní trhák, nový model měl plnit tři základní kritéria – měl být výrazný, americký a skvělý.

Pokud hledáte něco, co je skutečně velice americké a nepřehlédnutelné, asi těžko překonáte klasický hot rod. A přesně na této myšlence byl Prowler postaven. Velmi výrazný retro design odkazoval na doby, kdy Amerika žila auty. Zbýval poslední krůček – dotáhnout celou myšlenku do konce a postavit skvělý vůz. Bohužel tento poslední krůček dodnes chybí. Jistě byste očekávali pod kapotou této reinkarnace hot rodu velký pořádný americký osmiválec – bohužel nic takového tam není. Pod kapotou se nachází V6 o objemu 3,5 l a výkonu 214 koní. Velká část tohoto výkonu navíc mizí v útrobách čtyřstupňového automatu. Ten je sice pro lepší rozložení hmotnosti umístěn vzadu, jenže koho něco takového u hot rodu zajímá. Tady má být jediné – bublavá V8, která dokáže na požádání přeměnit zadní pneumatiky v oblaka kouře. A to Prowler neumí.

Aston Martin Vanquish

I příběh Astonu Martin Vanquish začal velmi nadějně. Do nového modelu se měla promítnout celá duše značky, její minulost i budoucnost. Karoserie dostala nové svalnaté tvary, zároveň však design nikoho nenechal na pochybách, že toto je Aston Martin. Typická maska, mřížky i chromování – auto působilo velmi britsky, moderně i klasicky zároveň. Pod kapotou se nacházel vidlicový dvanáctiválec o výkonu 450 až 520 koní. I interiér byl skvělý. Pohodlná kabina tohoto GT vybízela britské gentlemany k transkontinentálním cestám. Tomuto lákání neodolal ani ten největší z gentlemanů, agent Jejího veličenstva s číslem 007 James Bond. Po několika epizodních rolích BMW, které ve filmech o nejslavnějším agentovi působily jako reklamní pauza, se Aston Martin vrátil na stříbrné plátno coby jedna z hlavních hvězd filmu. Proč se tedy Vanquish objevuje v tomto našem přehledu? Protože převodovka.

Aston Martin osadil svůj vrcholný model tím, co považoval za nejlepší – robotizovaným manuálem. Teoreticky tato převodovka vypadá velmi dobře. Protože jde o konvenční převodovku se spojkou, jsou její reakce rychlé a ztráty výkonu minimální, řazení pádly pod volantem zas nabízí perfektní kontrolu nad vozem v náročnějších pasážích a konečně plně automatický režim se k gentlemanskému GT velmi dobře hodí. Potíž robotizovaných převodovek je však v jejich nastavení. V závodních speciálech fungují báječně, protože se od nich chce jen jediná věc – co nejrychleji řadit. V cestovním voze je však potřeba zvolit vhodný kompromis mezi pohodlím a rychlostí. A toto se Aston Martinu nepodařilo. Pohyb v hustém provozu neelegantními přískoky se totiž k gentlemanskému GT nehodí ani trochu a nová převodovka nakonec nepřesvědčila ani při ostřejší jízdě, kde byly její reakce naopak pomalé. V porovnání s konkurenčním Ferrari 575 tak Vanquish pohořel. Robotizovaná převodovka Ferrari předčila Aston Martin hned ve třech ohledech – v běném provozu byla hladší, při ostré jízdě byla rychlejší a především – ve vašem Ferrari nemusela být. Zatímco Ferrari nabízelo jako alternativu i klasický manuál, Aston Martin na robotu trval. Škoda..

DeLorean DMC-12

A je tu ještě jedna filmová hvězda. DeLorean DMC-12 je znám především jako stroj času z Návratu do budoucnosti. A byl to také velice zajímavý vůz (prošel i naším redakčním testem). Vznikl jako výsledek snu o americkém supersportu a měl být skutečně velkolepý. Lehkou karoserii elegantních linií od Giorgetta Giugiara měl pohánět uprostřed umístěný Wanklův rotační motor. Vše skutečně vypadalo fantasticky. Nízká silueta, výklopné dveře, zářivá nerezová karoserie bez jakéhokoli laku. Během procesu přeměny prvotní myšlenky či prototypu v reálný automobil je často třeba jistých ústupků a kompromisů. Některé věci jsou pro sériovou výrobu příliš komplikované, jiné se nedají vyrobit vůbec. Smršť kompromisních řešení, která zasáhla DeLorean, byla však skutečně až příliš rozsáhlá. Nebudu tu dlouze popisovat, co všechno a proč se stalo, pro pochopení problému dle mého naprosto postačí popis finálního produktu. První americký supersport byl vyráběn v Irsku. Jeho nerezová karoserie stála na těžkém ocelovém rámu, konvenční šestiválcový motor o výkonu pouhých 130 koní pocházel z Renaultu a byl umístěn vzadu, nikoli uprostřed. Asi proto nepřekvapí, že tento vůz nedosáhl pronikavého úspěchu. Produkce trvala pouhé dva roky a společnost následně ohlásila bankrot. A nebýt stříbrného plátna, asi bychom na DeLorean již dávno zapomněli. V současnosti běží projekt znovuzrození DeLoreanu coby elektromobilu s původní karoserií. Na jednu stranu je to hezký nápad, stále je to ale jen taková kuriozita pro sběratele či podivíny, svou šanci stát se hvězdou mezi soudobými supersporty DeLorean propásl.

A jak jezdí DeLorean v reálném světě? To jsme před nějakou dobu vyzkoušeli v našem silničním testu.

Škoda 120

Pravověrní milovníci značky mě za to nebudou mít rádi, ale je to tak. I Škoda 105/120 promarnila svou šanci. Pokud byl někdo mistrem v zašlapávání nadějných projektů, byli to plánovači průmyslu v rámci RVHP. A Škoda byla jednou z častých obětí jejich nájezdů. ‘Stodvacítka’ nebo také ‘užovka’ byla ve své podstatě a na svou dobu docela hezké auto. Jednoduché tvary v sobě nazapřou italskou inspiraci, ani interiér nebyl ošklivý. Dokonce ani pohonné ústrojí nebylo tím velkým problémem, dnes působí výkony možná směšně, ale ve své době se v provozu škodovka neztratila. Kde tedy byla chyba? V umístění motoru samozřejmě. Motor rodinného sedanu už v polovině sedmdesátých let nepatřil dozadu. V AZNP, jak se v ČSSR za časů RVHP pod nadvládou SSSR… – pardon, někdy si nemůžu pomoci, ty zkratky mě vždy bavily. No zkrátka ve Škodovce chtěli postavit moderní vůz se vším všudy. Po Škodě 100, což byla vlastně jen modernizace 1000MB, měl přijít zcela nový automobil s motorem vpředu a pohonem zadních kol. Tento projekt dodnes známý jako Škoda 720 si přiblížíme někdy příště, podstatné však je, že ani s jeho zrušením se škodováci nevzdali. Vznikly prototypy Škody 120 s různou koncepcí – motor vpředu, převodovka vzadu (tranaxle), motor i převodovka vpředu, pohon zadních kol, s použitím techniky z Renaultu dokonce i velice moderní koncepce ‘všechno vpředu’, tedy Škoda 120 s pohonem předních kol. Bohužel, nic z toho do výroby nepřešlo, ‘stodvacítka’ se stala jen další interpretací na téma 1000MB a moderní koncepce se Škoda dočkala až s modelem Favorit.

Cadillac ELR

A ještě jednou se podíváme za Velkou louži. Cadillac je asi tou největší ikonou mezi všemi americkými značkami, bohužel globálně už toto tolik neplatí. Jistě, všichni známe Cadillac, ale už málokdo o něm skutečně uvažuje, než si jde koupit Mercedes. A toto se Cadillac již řadu let snaží změnit a dostat se zpět do povědomí potencionálních zákazníků nejen coby část americké historie, ale i jako současná automobilová špička. Jedním z těchto pokusů byl i model ELR. První náznak tohoto vozu se objevil v roce 2009, tehdy ještě coby designová studie pod jménem Cadillac Converj. A vypadal fantasticky. Kompaktní kupé ostrých tvarů využívalo výrazný designový jazyk značky na maximum. Kdo by něco takového nechtěl mít. Když se kupé objevilo v roce 2013 v sériové podobě, nebylo už tak dechberoucí, ale to tak u produkčních kusů bývá. Stále to ale bylo krásné auto. Pod pohledným kabátem Cadillacu se však nacházel Chevrolet Volt (nebo Opel Ampera). Cadillac se rozhodl prezentovat svou pokrokovost použitím moderní čisté technologie. To možná zní skvěle ve zprávách oddělení PR, v praxi však při současném stavu vývoje takový vůz vlastně nikdo nechce. Výsledek je vždy drahý a radost z řízení vozu se mísí se slovy jako dojezd, rekuperace či dobíjení. Kombinace elektromotoru a malého benzínového generátoru je možná zajímavá, ale o co lépe by se takový vůz prodával se zážehovým šestiválcem či osmiválcem? ELR však zůstal pouze v hybridní verzi, roli kupé ve výrobním programu zastávaly modely CTS a ATS, které však nebyly ani tak pohledné, ani jinak zajímavé. Já vím, že předělat ELR z elektromobilu na konvenční automobil by nebylo snadné, chápu, že když už se jednou automobilka vydala touto cestou, byla jí verze s konvenčním motorem zapovězena. Přesto ve mě stále hlodá myšlenka, jak by asi uspělo kupé CTS, kdyby vypadalo jako ELR…