Opel Insignia 2.0 CDTI: Odznak postavení

Jakkoliv si to obvykle neradi přiznáváme, protože sebe sami rádi vidíme jako vysoce racionální a promyšleně jednající bytosti, osobní automobil je dnes mnohem víc než dopravním prostředkem. Pokud čtete tyto stránky, je pravděpodobné, že pro vás auto představuje objekt technické fascinace, funkční dílo průmyslového designu, nástroj k aktivnímu trávení volného času nebo dokonce všechno dohromady. A nejspíš nemáte problém přiznat, že váš vztah k automobilům je přinejmenším z části emocionální.

Většina lidí však automobilismu nevěnuje zdaleka tolik pozornosti a navenek se obvykle tváří, že automobil považuje právě jen za dopravní prostředek, k jehož výběru přistupuje s naprostou racionalitou, jen na základě chladných údajů. Zeptejte se někoho, proč si vybral auto, kterým jezdí, a v drtivé většině případů se dozvíte něco o spotřebě, vnitřním prostoru nebo maximálně o pohodlí, výbavě a jízdních výkonech. Kolik lidí vám přizná, že si svůj vůz vybrali proto, jak působí na okolí?

Přitom je image obvykle mnohem větší motivací, než jsou lidé ochotni přiznat dokonce i sami sobě. SUV se kupují kvůli bezpečí rodiny a kvůli nutnosti vydávat se do odlehlých, civilizací nedotčených míst, jako je například Špindlerův Mlýn. Velké kombíky se kupují proto, že rodina zkrátka místo potřebuje. Dokonce i rodinná MPV mají svoji funkci, pokud jde o image – zdůrazňují okolí, že jejich majitel je nejen dostatečně solventní, ale také natolik zodpovědný a uvážlivý, že investuje především do praktičnosti a blaha své rodiny, místo aby si kupoval okázalé hlouposti.

Pro některé kategorie aut je tento fakt čistým požehnáním – teď samozřejmě hledím směrem k rozšiřujícím se řadám SUV a crossoverů – ale pro jiné předestavuje přinejmenším problém, možná dokonce hrozící zkázu. Podívejte se třeba na velké sedany a kombíky. Ještě nedávno byly nositeli “manažerské image”. A o něco dávněji představovaly – alespoň na evropském trhu, ještě než prošel výraznou “amerikanizací” posledních let – čistě racionální volbu. Bývaly doby, kdy jste si kupovali velký kombík zkrátka proto, že jste se s rodinou do toho malého pohodlně nevešli. A někdy jste se do menšího modelu dokonce pořádně nevešli ani sami.

Jenomže v uplynulých deseti či patnácti letech došlo paralelně k dvěma změnám, které postavením velkých sedanů a z nich odvozených kombíků otřásly. První bylo postupné zvětšování vozů nižší střední třídy, které se tak dostaly z úrovně “tak nějak se tam vejdem” do velikosti “tak akorát”. Druhou změnou byl příchod nových kategorií, jako byly SUV a nejrůznější crossovery, které převzaly pozici aut, kterými ukazujete okolí, že na to máte.

Některé manažerské vozy střední třídy se tak dostaly do zvláštní situace. Jejich menší sourozenci nabízejí podobný vnitřní prostor, podobnou míru praktičnosti a nezřídka i srovnatelné motorizace a úroveň výbavy. V některých případech, typicky pokud je menší hatchback nedávno inovovaný, zatímco větší model přežívá na trhu již delší dobu, se dokonce může stát, že menší vůz nabízí bohatší paletu moderní výbavy. A co zbývá většímu autu? To, že je velké.

Jak už jste asi uhádli, typickým příkladem této situace je v současnosti dobíhající generace Opelu Insignia. Ta sice nedávno prošla modernizací, ale musí čelit zbrusu nové, větší a lépe vybavené Astře. Menší Opel tak nabízí řadu výbavy, na kterou si u vlajkové lodi musíte nechat zajít chuť – například inteligentní LED světlomety, které využívají čelní kamery, zakrývají část světelného kuželu a umožňují tak jet na “dálky” a neoslňovat přitom auta v protisměru nebo před vámi.

Pohled do tabulek technických údajů navíc odhalí, že se Insignie od Astry příliš neodlišuje ani nabídkou motorizací a co se týče vnitřních prostorů, nastává dokonce paradoxní situace, kdy menší model nabízí znatelně větší zavazadlový prostor (standardní i se sklopenými opěradly) než ten větší.

Existuje tedy vůbec nějaký důvod, proč si stárnoucí Insignii pořídit místo modernější, obratnější a levnější Astry? Odpověď zní poměrně překvapivě, že ano.

Poslední inovace totiž vyřešily spoustu nedostatků, kvůli kterým Insignia zaostávala za konkurencí. Ergonomické peklo v podobě změti tlačítek na středovém panelu nahradil schopný a relativně přehledný infotainment, přístrojový štít s velkým displejem působí moderně, diesel je tichý, kultivovaný a co do úspornosti i výkonů srovnatelný s konkurencí. Až potud je to jen další z velkých kombíků či sedanů.

Důvodem, proč byste ale mohli novou Insignii chtít je právě to, že vám dává výrazně najevo, že sedíte ve velkém autě. Nejenže působí masivním dojmem, když se kolem sebe rozhlédnete. Ale ona také jezdí jako velké auto. I na gigantických kolech testovaného kusu působí solidně a stabilně – cítíte, jak nerovnosti na silnici zkrátka převálcuje svou masou. Naftový motor se svou bohatou zásobou točivého momentu si skvěle rozumí se šestistupňovým automatem. Stejně jako v o něco menším kabrioletu Cascada máte zkrátka dojem, že sedíte ve velkém železném ingotu. A není to úplně špatný pocit.

A že objektivně je Astra lepší auto? Opravdu chcete jezdit něčím jiným než tím největším v nabídce?