Za veterány na Rujánu. Oldtimer Museum Rügen srovnává vozový park východu a západu Německa v průběhu 40 let

Když se řekne Rujána, člověk – alespoň mé generace – si vybaví hlavně studené moře, přelidněnou pláž a proutěné kukaně, v nichž rekreanti hledali úkryt před ostrým severákem. Automobilové zajímavosti by tu hledal málokdo – a přesto tu jsou! Na Oldtimer Museum Rügen jsme na rodinném výletě narazili úplnou náhodou, když jsme se vydali zkoumat další zdejší zajímavost – předválečný projekt prázdninového letoviska Koloss von Prora, čtyřkilometrový pás budov, v němž Hitler plánoval rekreovat přes 20 tisíc německých zaměstnanců současně. 

Na realizaci velkolepého plánu nikdy nedošlo a v budovách, které měly to štěstí, že nezpustly úplně, dnes najdete luxusní bydlení, mládežnický hostel – a kromě jiného také muzeum mapující 40 let automobilové historie východního Německa. Halový komplex skrytý mezi stromy má celkem tři části – vojenskou, motocyklovou a automobilovou, kterou navíc doplňují skutečné skvosty ze světa železnic. 

NSR vs NDR

Když vstoupíte do hlavní haly, zaujmou vás dvě souběžné řady automobilů se středovou uličkou. Na první pohled trochu zvláštní uspořádání má perfektní logiku – na levé straně najdete vozy východního, na pravé pak západního Německa. Nikoli pouze zdejší produkci, ale auta, kterými se v obou zemích jezdilo. Řazena jsou tak, aby si protějšky vždy plus minus časově odpovídaly, máte tak pěkné srovnání, co si mohli dopřát řidiči obou zemí ve stejnou dobu. 

Po levé ruce se to přirozeně jen hemží známými hrdiny s označením DDR, najdete tu ovšem i Volhy, Moskviče, československou Tatrovku a jeden ze zdejších nejcennějších exponátů – prodloužené Volvo 265 TE. Sedmimístná limuzína s rozvorem 3,430 mm se ze švédských dílů upravovala v italském Grugliascu a jako služební vůz ji používal i švédský král Karel XVI. Gustav. V roce 1976 si vláda NDR objednala pro své představitele celkem 135 kusů. Prostý východní Němec se samozřejmě musel spokojit s mnohem skromnějším povozem – nikoho asi nepřekvapí, že silnicím vládl Trabant, následovaný Wartburgem a doplněný Ladami, polskými Fiaty a dalšími skvosty socialistického inženýrství. 

Škodovky a Oltcity kupodivu v expozici chybějí, zato se dozvíte (možná jako já poprvé) o existenci automobilky EMW, označené podezřele povědomým logem vrtule, ovšem v kombinaci bílé a červené.

Firma Eisenacher Motorwerke skutečně vznikla jako svého druhu pokračovatel BMW, když začala vyrábět auta v bývalém bavoráckém závodě v Eisenachu – který se však po válce ocitl v sovětské okupační zóně. Kde dříve vznikaly elegantní sporťáky BMW 328 nebo kabriolety BMW 335, začali východní Němci vyrábět model EMW 340 nejprve jako sedan, později i jako kombi, dodávku i sanitku. Příliš slávy si nový podnik neužil. Kvůli nedostupnosti původních západoněmeckých dílů musel vyrábět komponenty vlastní a potíže s kvalitou na sebe nenechaly dlouho čekat. Celkem se do světa rozjelo jen něco přes 20 tisíc vozů s červenobílou vrtulí a v polovině 50. let podnik přesunul pozornost k výrobě dvoutaktu IFA F9 a Wartburg 311.

Pestrá nabídka Západu

Pravá strana expozice je o poznání veselejší a kromě německé klasiky tu nechybí ani zástupci světové produkce, ať už francouzské, italské, britské nebo americké. Obzvláště malebné je přímé porovnání vedle sebe stojícího šedesátkového Chevroletu Impala a BMW Isetta, jež od sebe dělí více než 3 metry délky. 

Mne ovšem v každém muzeu více než klasiky lákají bizarnosti, a tak jsem nejnadšeněji obdivovala dodávku Audi. No dobře, je to vlastně DKW, ale čtyři kroužky na kapotě má a příbuzenství v rámci Auto Union taky nezapře.

Zaoblený užitkáč s názvem DKW Schnellaster (neboli rychlý náklaďák) má především neodolatelně roztomilý kukuč, zajímavý je ale i fakt, že byl prvním vlastním autem nově vzniklého koncernu Auto Union, který po válce v Ingolstadtu pokračoval pouze s jedinou značkou, a tou bylo DKW. Ve spojení s dvoutaktním čtyřválcovým motorem o objemu 689 kubických centimetrů a výkonu 22 koní sice působí jeho jméno spíše úsměvně, v poválečném Německu však Schnellaster zastal spoustu užitečné práce, neboť uvezl více než čtyři kubíky nákladu o hmotnosti kolem jedné tuny. V jeho historii se ukrývá ještě jeden pozoruhodný fakt – pro speciální účely vzniklo zhruba 100 kusů na elektrický pohon. 

Když už jsme u bizarností, nesmím zapomenout ani na Messerschmitt Kabineroller, kapotovanou tříkolku z produkce leteckého průmyslu. Příbuzný našeho Velorexu a již zmíněné Isetty měl odklápěcí kryt kabiny po vzoru stíhaček a pod kapotou jednoválcový dvoudobý motor Fichtel & Sachs o výkonu 10 koní. Při představě, že tento stroj dokázal uhánět téměř stovkou, se musí hrůzou ježit chlupy i ostříleným rallyovým závodníkům. 

Lokomotivy, motorky i vojenská technika

Až se nabažíte srovnávání západoněmeckých a východoněmeckých standardů (mimochodem, drtivá většina vystavených vozů je podle zdejšího technika provozuschopná), máte možnost si prohlédnout pěkný průřez historií železničních lokomotiv. Pozornosti jistě neunikne sovětský gigant P36 vyráběný v letech 1950-56 a pro své postranní „lampasy“ přezdívaný Generál. S hmotností 250 tun patří k vůbec nejtěžším evropským parním mašinám. Z vlastní německé produkce zaujme monumentální model 03 002 Borsig Lokomotiv-Werke z 30. let, v němž můžete obdivovat obří topeniště.

Za zkouknutí stojí i expozice hasičských vozů, kde najdete působivé náklaďáky Magirus-Deutz a IFA, nebo taky velitelský Trabant s ehm… dřevěným žebříkem na střeše.

Hangár s vojenskou technikou je poměrně skromný, jako přehlídka všech možných vehiklů, ve kterých rozhodně nechcete sedět, to však celkem stačí. Například ženijní vozidlo, které ze sebe umí vyklopit masivní přejezdový most, působí vskutku impozantně.

Milovníci jedné stopy mohou zavzpomínat na své motorkářské začátky v hale s motocykly, mopedy a motokoly. Zatímco Simson znám hlavně v jeho nejprovařenější padesátkové podobě, tady jich najdete celou plejádu včetně fichtlů Schwalbe (zrovna den předtím jsme dva kousky viděli prohánět se na pobřeží) a úctyhodných cruiserů AWO. Totéž platí o značce MZ, jejíž expozice čítá desítky různých modelů. Moji touhu po bizarnostech dokonale uspokojily skútry IWL Pitty a Troll, jeden dokonce s přívěsem Campi. 

Jak se tam dostanete?

Oldtimer Museum Rügen najdete na adrese Proraer Allee 119 v severním cípu městečka Binz, ležícího na východě ostrova Rujána. Otevřeno je po celý rok denně od 10 do 17 hodin, parkoviště muzea se nachází přímo v areálu. Na svižnou prohlídku vám bude stačit hodina a půl, zaseknout se zde však můžete klidně i na půl dne. Pokud se na Rujánu vydáte zavzpomínat na pradávnou dovolenou u moře nebo jen objevovat nová místa na mapě, tuhle zapadlou pokladnici automobilových cenností určitě nevynechejte.