Okruhová sezóna 2025 v jedné stopě: Ze začátečníka pokročilým.

Loňská sezóna dopadla úspěšně. Splnil jsem si skromný cíl – pokoření dvou a půl minutové mety v Brně. Hlavně jsme přitom ale já i motorka zůstali vcelku. Letos jsem měl v plánu jednu “větší” změnu.

Příprava

Nejprve bylo potřeba osadit přední brzdy novými destičkami a ještě dotáhnout pár drobností a oprav, které proběhly během sezóny na koleně. Využil jsem jeden místní servis, abych si ho nenáročným zákrokem otestoval na případné budoucí rozsáhlejší zásahy. Na stručně popsanou problematiku – veselejší ježdění s občasným rekreačním okruhem – mi doporučili brzdy CL brakes (směs XBK5). Moje drobná námitka, že jsem o nich nikdy neslyšel, byla zastíněna ujištěním, že je používá i Rossi. Na což jsem odvětil, že Rossi už nějakou dobu nejzedí, ale souhlasil jsem. Vlastně jsem s nimi dost spokojený. Brzdný účinek je velmi dobrý, i při vytrvalejším okruhovém trestání. Za studena občas lehce zapískají, ale nic hrozného a na motorce v helmě to nijak zásadně nevnímám.

Hlavní změnou však byl přechod na jiné pneumatiky. Značek sem již vyzkoušel několik (Michelin, Bridgestone, Pirelli), avšak prozatím se vždy jednalo o sportovně-cestovní typy. Jenže díky zdolané hranici, a také faktu, že mi bočnice stávajících S22 došly dříve než tvrdší střed, jsem se ve svých očích kvalifikoval k použití slicků v kombinaci s nahříváky. Stejně, jak to dělají profíci! Totiž, pokročilí nebo co jsem vybral do nadpisu. Nakonec volba padla na Pirelli Diablo Supercorsa SC2, shodně vpředu i vzadu. Údajně směsí totožný s plnohodnotným slickem, pouze zde s dvojicí drážek, díky nimž si vysloužila “Éčko” a možnost legálního použití i v běžném provozu. Odvrácenou stranou by měl být nájezd. Recenze uvádějí okolo 3000 km, ale je to hodně individuální. Použití, zátěž, zahřívání, trápení elektronickou kontrolou trakce (u mě nehrozí) a tak dále. A snad si nikdo nemyslí, že pneu, co zvládne pouze třetinový nájezd, stojí třetinu ceny.

Zkušenější kamarád Vašek mi sice radil, že on vzadu raději jezdí SC1, ale vzhledem k tomu, že ještě existuje mírnější verze “SP” a značení v mnoha eshopech je… jaké je, svůj výsledek považuji za úspěch. Dokonce jsem měl letos i krátkou epizodu s nákupem dodávky. Už jsem si maloval, jak naložím svůj stroj a vydám se konečně “do světa”. Jenže to nakonec neklaplo, a tak nezbývalo, než se vypravit na dvě nejbližší ověřené klasiky – Slováč a Masarykáč.

Slovakiaring

První v pořadí byla letos návštěva slovenského okruhu. Detaily a dojmy z první návštěvy si můžete přečíst v předchozím reportu. Takže si to jen rychle shrneme, cesta brzo ráno, po vlastní ose, na motorce s batůžkem. Počasí perfektní, slunečno. Na místě jsem pak měl, v rámci registrace, domlouvenou zápůjčku stojanů a nahříváků (dohromady 800), jelikož vlastní zatím nemám a stejně by se mi dost blbě vezly. Chce to zkrátka dodávku. Naštěstí mám letos nového “stájového kolegu” Vaška. Sedlá starší GSX-R 1000, ale už si ho právě vozí dodávkou, takže má veškeré potřebné zázemí a jeho prodlužka je příznačně čtyřzásuvková, tzn. dostatek na nahříváky pro dvě motorky.

Společně balíme pneu a já dohledávám výrobcem předepsané tlaky “za tepla”. Mě se čísla 2.0F / 1.7R zdají až příliš nízká, oproti hodnotám, které výrobce udává na silnici, ale Vašek a další jezdci v depu mě ujišťují, že je to normální. Vydávám se do prvního “teplého” stintu a jsem plný očekávání. Také je třeba odlišná taktika, než jsem byl zvyklý doposud. Žádná letargická zahřívací kola, Zahřáto už mám, teď je třeba sypat od první vteřiny na trati a nepolevovat. Uhnat slicky není jen tak, nahříváky je “pečou” až na 80°C a není neobvyklé, že se jezdci potýkají spíše s opačným problémem. Jedou moc pomalu, pneumatiky vychladnou, pak najednou drží hůře a hrozí pády.

Naštěstí se mi daří, ale potýkám se s jiným problémem. Pneumatiky jsme přezouvali doma, těsně před odjezdem a bez vyvážení. Takže zhruba od 150 km/h začínám v řidítkách cítit jemné vibrace. Okolo 180 km/h je to horší a přes dvě stě už se mi ani moc nechce. Radím se s Vaškem, i on mi tvrdí, že se po přezutí kola na moto vyvažují jen zřídka, a že mi jen chybí tlumič řízení. Já však trvám na svém, a tak mezi rozjíždkami shazujeme přední kolo a vyvažujeme staticky. (Dynamicky jsem to na moto zatím neviděl snad ani na obrázku) Metoda se může jevit sice trochu prehistoricky a dokonce i my sami trochu pochybujeme o úspěchu. Jenže hned další rozjížďka je nesrovnatelně lepší, nervózní třes zmizel, podvozek opět funguje tak, jak si pamatuji. Ba co víc, Supercorsy SC dodávají zpětnou vazbu na zcela nové úrovni.

Jedná se o moji třetí návštěvu. Při prvním jsem pochopitelně bloudil a seznamoval se s tratí. Druhá byla “těsně” po mém pádu, a tak jsem si upevňoval otřesenou důvěru. Naprosto brutální posun osobního nejlepšího času asi o 12 sekund (2:33). Závod se tentokrát jede jako kategorie “Naked”, takže všechny naháče spolu, pochopitelně tam spadá můj Street Triple. Jenže se zde vyskytuje velmi mnoho objemnějších soupeřů v podobě Aprilie Tuono V4 a také S nebo M1000 R  od BMW. Dvojnásobný výkon, lepší brzdy a pokročilá elektronika. David proti mnoha Goliášům. Na mojí straně je snad jen nižší váha, obratnost a fakt, že můj stroj byl násobně levnější.

Start stojí tradičně za pendrek. Po úvodním odražení litrové Kawasaki se mi daří v táhlejší levé (T9), kde se odhodlávám a i s kolenem na zemi okolo 170 km/h topím plný plyn. Následuje klikatější technická část, kde uplatňuji pozdní brzdy za horizontem a zmiňovanou obratnost. Najednou dvěma Goliášům dýchám na záda. Následují dvě rovinky, spojené poslední zatáčkou, která mi zoufale nejde, takže nic. Ve třetím kole se mi dokonce na brzdách daří litrové Mko zdolat. Užívám si pár sekund slávy v následujících zatáčkách. Je mi jasné, že to není na dlouho. Hmm, tak první rovinka mi prošla, že by přece jen … aha, ne, tady je. Na cílovce si BMW bere svoje místo zpátky, můj tachometr sice ukazuje 200 km/h, ale u toho předjetí se zdá, jako bych jel na kole. V technické části se mi ho však opět daří poškádlit a situace se opakuje. Závod dokončuji za ním. Start z deváteho místa, finiš na desátém. Takhle to zní nic moc, ale adrenalin a zábava maximální. Brzdy fungují výborně a nové slicky s nahříváky jsou v podstatě podvod. Abych nezapoměl, taky se nic nerozbilo. Absolutní spokojenost. Vaškovi se pak daří doslova majstrštyk v závodě Open 1, kde do poslední chvíle bojuje o přední příčky. 

Možno shlédnou na livestreamu – start na 1:33:20, černá motorka + žlutá helma

Masarykův okruh

Zase doma. K vypsaným pozitivům z konce předchozího odstavce se přidává i zbrusu nový asfalt, kvůli návratu světového šampionátu MotoGP. Strašně se těším. Jenže nejsem sám. Akce je zoufale vyprodaná. Bedlivě sleduji Facebook, zda se někdo nevzdá akce na poslední chvíli, leč marně. Píšu pořadatelům, ať si mě poznačí jako náhradníka, kdyby někdo odpadl. Dostávám však radu, že když to mám blízko, mohlo by se mi vyplatit přijet tzv. “na hyenu”. Agenturní motorkové trackdaye bývají zpravidla dvoudenní. Hodně lidí si kupuje oba dny, v případě pádu, či technických problémů však ochotně druhý den odprodají nějakému nadšenému zájemci (mě). Doufat v cizí neštěstí je… sice zmrdství, zkrátka se tomu říká “na hyenu”. Bohužel se jedná o celkem běžnou situaci, dohoda pak vede ke spokojenosti na jedné straně a znatelně menší nasranosti na straně druhé. K večeru razím na okruh a zanedlouho nacházím hned dva nešťastníky s rozsypanou převodovkou na jejich okruhovce. Vyřízeno, zítra jedu. Když už jsem na místě, nechávám si zkontrolovat motorku u technické přejímky, abych nemusel druhý den vstávat tak brzo.

Scénář se opakuje. Dostavuje se i kolega Vašek, jehož cesta k dnešnímu ježdění byla stejně hyení jako moje. Poptávka prostě enormně převyšovala nabídku. Hlad po novém brněnském asfaltu měl každý. Ráno přijíždím na okruh, vyspalý, připravený. Vlastně jde všechno podle plánu, nic se nerozbíjí. Idylka. Na pár místech mne překvapuje, o kolik ostřeji lze ještě jet. Hlavně ve Schwantzovce, kde jsem předloni zaznamenal pád. Nyní se mi konečně daří ambiciózní přílet na brzdách do vrcholu zatáčky, ani se nenaděju a už je čas topit na výjezd. Ve videu (2:41)  jsem vystřihl jeden z ideálních průjezdů. No a pak ještě jeden později v závodě, kdy jsem se snažil trochu přitlačit a brzdit později…

Čas na kolo se mi daří stlačit až ke hranici 2:23,0. Nářez. S ostřejší jízdou a kapku větším náklonem však přece příchází drobný zádrhel. Slidery na kolenou mi prostě došly a druhé nemám. Vůbec mě nenapadlo, že to bude problém. Snažím na to myslet a necpu koleno tolik k zemi, když si to situace (předjíždění) nevynutí, protože při tahání kolena nyní už začínám vnímat strukturu nového asfaltu. Musím se trochu krotit.

Závod mě opět čeká s třídou “Naked” a situace ze Slováče se opakuje. Tuona s vidlicovou čtyřkou a nadupané nové bavoráky. Startuji z patnáctého místa, s Vaškem rozebírám strategii. Předvídám, že můj start bude opět stát za houby (ne, stále ho netrénuji), ale v první zatáčce si všichni budou najíždět stopu, jakou jsou naučení z letmých tréninkových kol. Jenže ve stejnou chvíli tam bude hodně motorek a všichni stejně pojedou pomaleji, než je běžné. Navíc se ani nebrzdí z tak vysoké rychlosti, takže když to napálím na vnitřek, tak je šance, že tam budu dřív než jezdci, co pojedou “ideální stopu” a už nebudou mít dost místa k tomu aby mě zavřeli.

Start, slabota, řadím dvojku a v mžiku se kolem mě prožene šest motorek, jež se předvídatelně řadí do stopy. Následuje nálet na vnitřek dle plánu a beru čtyři místa zpátky. Heh, to asi fungovalo lépe než jsem čekal. Jenže nadšení brzy střídá napětí hned v druhé zatáčce. Letím za KTM Duke a brzdím samozřejmě dost pozdě, proti 1290 ccm motoru jinou zbraň nemám. KTM krouží venkem, já se řadím za M1000R (tuším, že stejný jezdec jako na Slováči). Jenže před ním byla nějaká nepřehledná tlačenice a najednou BMW prostě jede hrozně pomalu. Jenže už mi nepřijde, že je čas a místo k dalšímu náletu na vnitřek. Mám co dělat, abych ubrzdil. Dokonce následně ještě stíhám předjetí venkem. V nájezdu na Céčko vidím zvířený prach, kousek přede mnou to někdo zahodil. Uf, za tohle první kolo byl teda adrenalin na 11/10. V zatáčkách se držím, ale na pár místech mi KTM křižuje stopu a musím na okamžik ubrat plyn, což je pro můj malý motor konečná.

S roztrhaným polem se mi velký Duke začal postupně vzdalovat, cestu zpět přede mě si už nikdo další nenašel. Finiš na třináctém místě. Celkem v tomhle závodě proběhly tři pády, naštěstí bez závažných následků, všichni odešli po svých. Já dojíždím vcelku a spokojen. Neskutečná zábava. Nedělal bych nic jiného, kdybych nemusel. Co dál?

1. Pořídit Tuono.

Nebudu lhát, už jsem koukal na bazoš. Líbí se mi jak design, tak představa vyzkoušení V4 motoru.

2. Pořídit okruhovku

K tomu dodávku a všechny ostatní věci. Hodně výdajů, jež v budoucnu budou znamenat další výdaje. Hmm… třeba ještě není pozdě začít sbírat známky.

3. Na okruhu stačilo

Už je vážně čas na terén. Zamlouvá se mi představa nějakého malého ADVčka a maximální svobody, která by nutně nebyla svázána s šedými asfaltovými pruhy. Nechtělo by se mi dávat Streeta pryč, ale jak ujezdím dvě motorky zároveň? A kde je ubytuju?

4. Nikdy není konec

Kolo za 2:23… to už je 2:19 fakt blízko! Jedna bílá velryba nestačí. Úprava převodového poměru (nyní série), šestku neřadím téměř vůbec. Případně rovnou výměna řetězové sady za lehčí typ 520 ještě nějakého koně vydoluje. A v neposlední řadě by se hodilo konečně potrénovat startovní proceduru.

Tak to vidíte, být nadšeným autíčkařem / motorkářem není vůbec snadné. Špatná finanční rozhodnutí střídají ještě horší. Životní cesta je lemována početnými Sofiinými volbami. Však to jistě znáte sami.