O neztrácení naděje

Možná si to ještě pamatujete, když jsem zde před pár týdny zveřejnil článek, ve kterém jsem si stěžoval na jarní automobilovou depresi. Ve spojení s tím, jak se mění trh aut, přibývá aut, která neumějí zahrát na emoce a fungují v podstatě jen jako spotřebiče bez přidané hodnoty, to skoro vypadalo, že lépe už bylo a nás už v budoucnosti budou čekat jen samé nedobré věci. Jenže to nebylo takhle myšlené. Mé naříkání se vztahovalo především na princip vlastnictví auta, jako takového, kdy mě nebaví řešit věci spojené s běžným provozem, jako placení poplatků za parkování, každosezónní martyrium přezouvání pneumatik, příšerný provoz, který zejména v Praze dosahuje v posledních týdnech poměrně nepříjemné intenzity (včerejších 13 km za 63 minut bylo velmi výživných). A tyto nářky se od té doby příliš nezměnily. Dost možná v tom bude hlavní roli hrát fakt, že už mám opět auto v servisu, přičemž se mi tedy zdá, že výměna lehce nabouraného nárazníku by snad nemusela trvat 14 dní. Ale nejsem expert, tak se možná pletu. Dnešní text se však nebude nést v negativním tónu, naopak. Pozoruji totiž, že letos mi dělá ten automobilový svět kolem mně vlastně docela radost.

Koncem roku každoročně dáváme v redakci dohromady přehled nejlepších aut, kterými jsme daný rok jezdili, abychom měli nějaké to krmivo na sociální sítě a sbírali slávu, že máme rádi charakterní sporťáky nebo naopak dostávali bídu, že se některým redaktorům líbí předohnané BMW, elektromobil či snad dokonce Volvo. Jo, někteří kolegové to mají složitější. Nicméně proč o tom mluvím. Celá léta jsem nikdy neměl problém, vybrat povedenou trojici aut, která mě uhranula svým fungovaním. Vždy jsem měl to štěstí, že se mi povedlo ukořistit nějaké to velmi zajímavé auto, které mi zpestřilo daný rok. Až do loňska. Loni jsem totiž prakticky celý rok nejezdil něčím, co by mě nějak zásadně zaujalo, nadchlo, poslalo do kolen nebo si jinak zasloužilo mou pozornost.

Finální výběr byl zachráněn v podstatě až koncem roku, kdy se mi do rukou dostal stárnoucí, avšak okouzlující luxusní sedan (Lexus LS) a radostná krabička bez střechy (Mini Cooper S Cabrio). Jinak byl celý loňský rok poměrně nezáživný. Ne, že bych měl samá špatná auta, to vůbec ne. Naopak, bylo mezi nimi i pár takových, která bych si uměl představit, že bych je pořídil na běžné každodenní cestování. Chybělo mi však něco, co by chytilo za srdéčko. Něco, co by mě bavilo a dělalo radost. A musím přiznat, že jsem začal mírně propadat panice, že automobilový trh jde vážně do kopru a najít auto pro radost, mezi novými modely, je stále těžší a těžší. Letošní rok se však nese v docela jiném duchu a mně se docela vrací víra v to, že situace není tak úplně marná, a že kdo chce, ten najde i dnes zajímavý stroj plný charakteru.

Letos jsem totiž (snad až na jednu výjimku, potvrzující pravidlo) seděl jen v samých zajímavých autech, která mě svým způsobem (a každé docela jinak) bavila a měl jsem z nich radost. Musím přiznat, že jsem tak nějak začal přicházet na chuť velkým offroadům, potažmo schopným SUV. Že by právě tohle byl první příznak krize středního věku? Že mě nadchne největší Land Rover Defender 130, to se asi dalo tak nějak čekat. Přeci jen mám pro tuhle britskou produkci jistou slabost a navíc nový Def je zcela bez debat prostě super. Bavila mě v tom každá cesta. O velkém Broncu ani netřeba mluvit. To auto je angličák v životní velikosti. Hračka pro velké kluky i holky. Radost mi dělal každý pohled na ten jeho rozpustilý výraz, i každé nastartování toho uřvaného, foukaného šestiválce. Krásná ukázka toho, jak může vypadat koncentrovaná radost na kolech. Vrchol nadšení však přišel v minulém týdnu, kdy se mi dostal do rukou starý dobrý RAM s velkým osmiválcem pod kapotou, o kterém si tu přečtete již zanedlouho, takže nebudu prozrazovat detaily. Když řeknu, že před vrácením jsem si přepočítával korunky v kasičce, jestli by mi to náhodou nevyšlo, abych je mohl na směnit za ten obří pick-up, jistě pochopíte, jak moc mě tohle auto uhranulo.

A nebyly to jen charakterní offroady, které mi dělaly radost. Nejkrásnější Mercedes, sedan s označením CLS a kouzelnou zkratkou AMG na zádi, se mi také dost vryl pod kůži. Jeho plánovaný konec mě opravdu mrzí. Jasně, slyším vaše námitky, že to jsou drahá a méně dostupná auta, která člověka musí přece nadchnout. Za prvé, drahý automaticky neznamená skvělý, a za druhé, mě letos bavily i ty dostupnější modely. Malé velké BMW X1 je vážně povedený kus auta, který nabízí všechny benefity značky v dostupnějším provedení. Corolla Cross je skvělý univerzál, který mi dělal radost především fungováním hybridního systému a nový Civic je aktuálně dost možná nejlepším autem svého segmentu. Jak Toyota, tak Honda ukazují, že elektrifikace nemusí být vždy na škodu, a když se to uchopí správně, může to fungovat skvěle. Vůbec největším překvapením, z těch dostupnějších aut, pro mě byla malá Puma od Fordu. Městský crossover s podměrečným tříválcem a dvouspojkou. To zní jako recept na katastrofu, že? Velký omyl. Puma je skvěle fungující prcek, který nadchne především co do podvozkového nastavení. Jasná ukázka toho, že i na té levnější straně cenového spektra, se stále dají najít vozy, které člověka chytí za srdce.

Jaké, že tedy má být poselství tohoto textu? Nijak zásadní, snad jen, že bych si přál, abyste ve změti palcových titulků a blbé nálady o tom, jak je všechno špatně, jen neztráceli naději. Pořád se na poli nových automobilů dají najít charakterní záležitosti, které vám udělají radost. Myslím, že vás o tom následujících týdnech budeme poměrně důrazně přesvědčovat, neb se nám teď sešlo v redakci plno skvělých a zajímavých aut k testům. Osobně jsem v loňském roce začal upadat v lehkou beznaděj, že lépe už bylo. Letošní rok mi však naplno ukazuje, že situace není zdaleka tak špatná, jak se možná občas tvrdí.