O nesmyslnosti automobilové věrnosti

Bohužel ano. Do svého prvního auta za 15 000 Kč jsem hned po koupi nasypal cca. stejnou částku. A asi az 2 roky se mi rozpadla spojka a bylo to za dalších 10 000 Kč. A mezitím to byly nějaké drobnosti, které nepočítám. Takže další desítky tisíc. :D
Příští rok ale konší technická a další už nezvládne, proto půjde do šrotu.

Původně jsem chtěl napsat něco o svém daily driveru, ale to si nechám na později, až ho P.T. autíčkářům představím. Nicméně to zkusím jinak - Nissana bych dal pryč ve dvou případech. Za prvé, pokud by byl jeho technický stav neslučitelný se životem a oprava by přesáhla nějakou racionální částku. A za druhé, pokud bych ho dostal do stavu, kdy by nebylo co opravovat ani upravovat, já bych cítil, že je potenciál vozu vyčerpán a je čas jít dál - například k Toyotě Land Cruiser.

Co se přiznám, že příliš nechápu, je nákup něčeho v původní pořizovačce cca mega za pět šušňů, provedení nejzákladnějších oprav a následený prodej. Dyť takový uživatel nemůže mít o tom autě ani základní představu. Opět abych se přidržel Nissana - pokud bych to udělal takto, vůbec bych netušil, co to auto vlastně umí, a hlásal bych v knajpě, že "Teranno nevyjede ani kupku sněhu", popřípadě bych rozvíjel teorie, jaká je hloupost nahradit uzávěrku samosvorem. Jelikož jsem si ho nechal a poopravil, nyní zodpovědně prohlašuju, že to auto má v terénu na víc, než já se odvážim :-)

Já, vzhledem k tomu, že nejsem car whore, vždy počítám s tím, že auto, které si koupím podržím aspoň 5 let, protože samotný výběr je v mém případě, vyčerpávající činnost na několik měsíců :) nejím, nespím, v hlavě pořád nějaký auta. A když už si TO své vysněné auto koupím, začnu hned budovat bližší vztah, který v podstatě ospravedlňuje všechny ty investice které do auta jdou. Vyhovuje mi to, mám své auto rád, lpím na něm, rád v něm jezdím, dělá mi dobře, prostě za ty vynaložené peníze stojí.

Vždy, když někde zaparkuju, po chvíli se otočím a ohlédnu se....takto to prostě s auty mám...

Já si vždy k autu vypracuju blízký vztah, takže vyznávám věrnost. I v Balenu jsem již utopil daleko větší částku než byla pořizovací cena. A nevadí mi to. Kamarádi i rodina mě má za blázna, ale prostě tak to mám. Jen jednou sem uvažoval o zbavení se a koupi nového, ale po pečlivé úvaze jsem stejně dal přednost drahé opravě.

Jo a kočky? Ale no tak. :-D

Svoje první auto - Fabia I 1,4 MPI 44 kW 8ventil hatch - jsem chtěl udržet co nejdéle naživu. Pak se mi ale ve 175000 potřetí začal poroučet homokinetický kloub na přední poloose. Zvážil jsem, jestli auto draze opravím v SRN nebo nějak opatrně dojedu do čr. Nakonec jsem zvolil třetí možnost a dovezl auto na vrakoviště. Na parkovišti před branou německého sběrného se mi auta ještě zastesklo. Mělo funkční brzdy, motor ve skvělé kondici, elektronika nezlobila... nakonec jsem po vyřízení papírů zamáčkl slzu a naposledy nastartoval. Fabii se ale při rozjezdu ten kloub rozletěl na kusy a dovnitř jsem ji musel dotlačit. Ačkoli by se mi teď druhé auto hodilo, bylo správné se ho tehdy zbavit. Současné bmw 325 ci 2003 mi slouží dobře a dělá mi krom díry v kapse jen radost. Budu se ale bránit jeho odchodu, protože současná auta mi nic neříkají a na tomto starci jsem už důkladně sanoval všechny achillovy paty.

Jak jsem už nedávno psal, k autům jsem pŕistupoval vcelku racionálné. 2-4 roky jezdit, pak prodat. No, racionálné. Vźdy jsem si pak poŕídil starší auto s větśím nájezdem :D Ale soućasnou E39 jsem vymazill tak, že i kdybych chtěl, tak se ji už prostě nemůžu zbavit. A vlastné ani nechci. Teď ale stojím pŕed problémem, jestli druhou E39 vymazlím ještě víc. Když jsem měl manickou fázi, tak jsem nakoupil +- plnou garáž extra raritních dílů (celokožený Nappa interiér, topolové dŕevo, kompletní M paket exteriér, lesklé černé lišty kolem dvojitých oken, atd...) Moje dilema je, že druhá E39 (V8 535iA) potřebuje celkovou renovaci - rezavé prahy, ťukance. K hnédé se mi ale nehodí M paket a svétlé dřevo. A udělat tomu celolak na světle modrou a naházet do ní vśechno mi je zas líto - jednak by se ztratila jedna raritní panamabraun a pŕeci jen, sice V8, ale s tím plynem by to už nebylo ono. Takźe asi dostane nakonec jen obyćejný facelift. Pak mi ale zbude plná garáž vzácných dílů - asi nezbude, než časem koupit 540i a nacpat to do ni....

Pro mně byl výběr vhodného auta vždycky poměrně dlouhou a trnitou cestou, kdy jsem trávil měsíce času přemýšlením a hledáním toho pravého (rozuměj americkej sporťák s V8 pod kapotou a náhonem na zadek) a když už konečně něco klaplo, tak začaly další dlouhé měsíce s opravováním a laděním. Napřed vyřešit technický stav a potom začaly úpravy. Na Trans Amu kola, body kit, lak, na Mustangu se začalo taky body kitem a lakem, pak přibyl podvozek, k motoru kompresor a hromada dalších ptákovin s ním spojená, sedačky, kola, palubovka, světla, atd. Na konci to bylo úplně jiný auto, který mně jen na těchhle úpravách stálo třikrát tolik, než samotný pořízení, ale dělal jsem si ho pro sebe a pro svojí radost. A s Corvette je to vlastně dost podobný. Kupoval jsem jí s tím, že mám naprosto přesnou představu, jak bude po dokončení vypadat, takže už na začátku jsem několik měsíců hledal vhodný základ, ze kterého půjde postavit a potom to začalo. Zase napřed technický stav a pak kola, lak, střecha, interiér, sedačky, světla atd. Jasně, že peníze, investované i do těchhle výjimečných aut už se mi nikdy zpátky nevrátí, ale dělám to pro svojí radost, ne na kšeft. Auta měním tak jednou za čtyři - pět let a důležitý je pro mně, abych s nimi byl sám spokojený a těšil se na to, kdy do nich můžu zase sednout a jet se projet. Ono to vlastně vůbec není o rychlosti, ale o těch pocitech za volantem z řízení něčeho výjimečného a zajímavého, co mi dělá radost a co potěší i oko ostatních řidičů. A nějaký peníze, který přitom zmizely nenávratně z mýho konta nebo provozní náklady pak nejsou zase až tolik důležitý.

Myslím, že věrnost je nutné rozlišit na volitelnou či nevyhnutelnou. V případě volitelné se jedná o vůz, který nemusí dávat racionální smysl již při samotném pořízení, a proto i související náklady zpravidla nemají racionální základ. Zkrátka je to vozidlo, kterému chceme být věrní, protože ho máme rádi. Například zde zmíněná šestiválcová Sierra, která je volbou touhy a její údržba věcí dobrovolnou.

V případě nevyhnutelné je situace založená na rozumové stránce. Výsledkem bude dopravní prostředek, který potřebujeme, můžeme si dovolit anebo se nám nevyplatí ho prodávat. Souhrnně vozidlo, které nemusíme výslovně chtít, ale vlastnictví obhajuje souhrn faktorů, jako jsou faktická potřeba a vyčíslené náklady. Na příkladu ojeté dieselové rodinné MPV, které jsme pořídili, protože jsme potřebovali vůz pro rodinu, neměli jsme přitom na nový, poté vynaložili prostředky na jeho opravy a nyní se nám jednoduše nevyplatí jej prodat.

Neříkám ovšem, že neexistují stavy vlastnictví a ducha, které se nacházejí mezi dvěma shora uvedenými. Zde je však důležité rozlišit, ke kterým má blíže, případně které převažují.

Tak ono to není jen o věrnosti, ale i o vzhledu. Pokud současná produkce není schopna nabídnout za rozumnou cenu adekvátní a vzhledově povedené auto, tak není nic špatného na tom vrazit trochu více peněz do auta, které mi vyhovuje jak po funkční, tak po estetické stránce.

Já jsem si jako svoje první vlastní auto koupil v roce 2005 krátkýho Nissana Terrano. Tenkrát byl 7 let starý a najeto měl 100tkm. Jelikož jsem celou zimu trávil na horách tak moje volba byla tehdy celkem racionální. K tomu jsem si ale vždy kupoval něco "normálního" na léto. Jako letní auta jsem vystřídal BMW e34 525, BMW e36 318, BMW e46 328, Alfa Romeo 156 2.0. T.S., Fiat Coupe 20V Turbo... No a vždy, když jsem letní hračky zazimoval tak Nissan nastoupil do služby. Postupem času už na letní hračky nebyl čas ani peníze. Přišly investice do bydlení a z Nissana se stal plnohodnotný celoroční vůz. Letos jsem s ním oslavil 10 let. Najeto má už 340tkm a tak nějak nemám to srdce ho poslat dál. Za celou dobu mně nikde nenechal, na servis byl vždy nenáročný a když tak nad tím přemejšlím tak jediná větší investice byla výměna spojky (tenkrát ca. 14 000 Kč). Jinak jenom běžná údržba. Než abych ho prodal za pár šupů někomu kdo ho dojezdí v lese, tak to ho raději dojezdím sám...a již teď vím, že najít za něj náhradu bude opravdu těžký. Takhle dlouhověký a trvanlivý auta snad už nikdo nevyrábí.

Řeším to tak, že kromě běžných daily driverů (které prodávám bez velké lítosti) si kupuju zábavná auta s určitým investičním potenciálem, která budou snad za čas zajímavými youngtimery. Seženu vždycky kus v co nejlepším stavu, nějakou dobu ho používám, pečlivě udržuju a pak strčím do garáže "na důchod". A koupím další auto podobného druhu. Výhoda je, že auta snad časem naberou na ceně, nemusím se s nimi loučit a mohu se ss nimi občas projet. Nevýhoda je zřejmá: potřebuju víc garáží ;-)...